3 - Obyčtov
Obyčtov leží asi 9 km jhovýchodně od Žďáru nad Sázavou. Původní jméno vesnice zřejmě znělo Ubyčěšč (v nejstarším dokladu zapsáno Vbetsch) a bylo odvozeno od osobního jména Ubyčest. Význam místního jména tedy byl "Ubyčestův majetek". Na počátku 15. století je doložen Ubyčtov.
Ves vznikla pravděpodobně pozdní kolonizací cisterciáckého kláštera ze Žďáru nad Sázavou na půdorysu nálevky s návsí obklopenou zemědělskými statky s výminkářskými chalupami, oddělenými bránami do dvora.
První písemná zmínka o Obyčtově pochází z roku 1341, dokládá existenci obyčtovské farnosti Panny Marie s dřevěným kostelem.
Součástí žďárského panství ves zůstala i po zrušení kláštera z roku 1782 až do zrušení patrimoniální správy. V letech 1896, 1898 a 1907 ves výrazně poničily požáry.
Od 4. června 1998 má obec Obyčtov svůj znak a vlajku. Ve znaku má Obyčtov želvu, a to jako symbolickou připomínku svého unikátního barokního kostela Navštívení Panny Marie, který byl postaven na želvovitém půdorysu, jakožto symbolu stálosti ve víře Panny Marie.
Kostel Navštívení Panny Marie patří mezi nejvýznamnější kulturní památku v Obyčtově. První písemná zmínka, jak bylo napsáno výše, pochází z roku 1341. Dochovala se z něj v základech gotická hranolová věž. Roku 1541 k faře získali patronátní právo cisterciáci z kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Projekt novostavby kostela byl vybudován nejpozději do roku 1723 (nejnovějším bádáním se projekt datuje až do roku 1720), realizace proběhla patrně v letech 1730 - 1734 pod záštitou opata Václava Vejmluvy (opatem byl v letech 1705 - 1738). V novém poutním kostele měla být uchována barokní kopie středověké sošky Panny Marie ze žďárského kostela. K vysvěcení kostela došlo nejspíše roku 1735. Za autora projektu je považován Jan Blažej Santini-Aichel, který však již byl v době realizace stavby po smrti, proto se předpokládá využití jeho staršího projektu. Ačkoli Santiniho autorství není přímo doloženo archivními prameny, vyplývá z jeho činnosti pro žďárský klášter, a také z architektonického a symbolického charakteru stavby. V některých detailech i obecnějších rysech vykazuje obyčtovský kostel zjevné souvislosti se Santiniho pozdními stavbami, a to zejména s kostelem sv. Martina v Chrašicích (dostavěným roku 1721) a s farním kostelem sv. Václava ve Zvoli (1713 - 1717). Provádějícím stavitelem obyčtovského kostela byl zřejmě Santiniho následovník František Witinhofer, který působil ve Žďáře nad Sázavou a okolí ve 2. čtvrtině 18. století.
Nově vystavěný kostel byl zasvěcen Navštívení Panny Marie a když mu v roce 1750 papež Benedikt XIV. udělil plnomocné odpustky na 7 let, stal se opět poutním. Do Obyčtova přicházely průvody věřících uctít dřevěnou polychromovanou sošku, barokní kopii gotické sošky P. M. Studniční ze žďárského kláštera.
U geneze obyčtovského kostela lze podobně jako u kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře předpokládat účast opata Václava Vejmluvy, a to díky symbolice některých Mariiných vlastností. K vysvěcení symbolu a jeho významu se vyjádřilo několik historiků umění. Stanislav Sochor v roce 1911 označil želvu v půdoryse obyčtovského kostela bez jakéhokoli opodstatnění jako "symbol stálosti ve víře". Stejně tak učinil také později Viktor Kotrba. V roce 1967 Jaroslav Petrů odvodil, že latinské slovo "testudo" znamená nejenom želvu, ale rovněž záštitu, což u Obyčtova souvisí s milostnou soškou Madony, která pro poutníky tuto záštitu představovala. Dále však testudo znamená i klenbu, z čehož Petrů odvodil oválnou kostelní loď zaklenutou plackou v plném rozsahu. Velmi podrobně se touto problematikou zabýval Lubomír Konečný v roce 1985 a upřesnil, že želva (testudo či tartaruga) přešla z antiky do křesťanství jako symbol cudnosti (mulieris castitas), potažmo dobré manželky, protože stejně jako želva by žena neměla mít jazyk a nikdy by neměla opustit svůj krunýř. Tak je cudná žena mlčenlivá a zdržuje se doma. A jelikož bílá výmalba interiéru kostela vyjadřuje cudnost také, Konečný z toho odvodil souvislost zoomorfního půdorysu kostela s mariánským patrociniem a taktéž s obecnější myšlenkou domu a pobývání v něm. V neposlední řadě můžeme v symbolice použít i příměr sv. Terezie z Avily, která ve své knize Hrad v nitru mluví o želvě, ale i ježkovy jako o tvorech, které se umějí stáhnout nebo schoulit do sebe a odkazuje tak na vnitřní usebrání člověka pohrouženého do svého nitra k rozmlouvání s Bohem.
Kostel byl posléze v několika etapách upravován. V roce 1798 byla snesena polygonální sakristie, která původně představovala hlavu želvy a na jejím místě byla v roce 1798 zbudována hrubá hranolová věž zvonice. Kolem přilehlého hřbitova byla postavena zeď a do východní části zdi vsazena budova márnice. Čtveřice kaplí měla představovat čtyři želví končetiny. Hlavní oltář byl přeměněn v roce 1821, roku 1832 pak boční oltáře a v roce 1877 byl na hlavní oltář umístěn obraz Navštívení Panny Marie od malíře V. Zeleného z Brna. V roce 1877 byly pořízeny nové varhany od Ignáce Horáka z Kutné Hory. Při velkém požáru dne 11. května 1907 byla zničena věž kostela i se třemi památnými stříbrnými zvony. Ve věži byly zavěšeny čtyři nové zvony a zakoupeny nové hodiny, vše dílo pražského zvonaře Arnošta Diepolda. Ze zrušené zámecké kaple v Jaroslavicích byly na kruchtě vyměněny starší varhany. V roce 1961 byly ve věži zavěšeny dva zvony náhradou za zvony zrekvírované během 2. světové války.
Na vrcholu štítu nad lodí je ozdoba z prolínajících se písmen A, V, M a na okrajích ještě menší I a R. Tato písmena odkazují na úvodní slova modlitby Ave Maria, kterými oslovil Matku Boží archanděl Gabriel. Nad písmeny je ještě umístěna sedmicípá hvězda symbolizující Pannu Marii jako snoubenku Ducha svatého naplněnou jeho sedmerým obdarováním. Může rovněž poukazovat na sedm Mariiných radostí, mezi něž patří i Navštívení Panny Marie, kterému je obyčtovský kostel zasvěcen.
V nikách bočních zdí lodi jsou umístěny dvě zpovědnice z roku 1951. Z této doby také pochází zasklené mříže u vnitřních stran předsíní a u schodiště. Dalším vybavením v lodi kostela je osmnáct lavic rozdělených do dvou bloků. Na bočních stěnách lodi v přízemí i nad galeriemi jsou rozvěšeny obrazy křížové cesty od malíře Františka Harmnanna z poloviny 19. století.
Na hlavním oltáři pod baldachýnem neseným dvěma cherubíny je umístěna barokní kopie gotické sochy Panny Marie tzv. Studničné, která pocházela ze zámku ve Žďáře nad Sázavou a dnes je cílem poutníků v Obyčtově.
V roce 1784 byla do chrámu přemístěna původní kazatelna z poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kterou vytvořil Řehoř Theny, stejně jako dřevořezbu Kristova křtu nad řečništěm.
V bočních kaplích jsou malé oltáře Nejsvětější Trojice a Oplakávání Krista z 1. pol. 19. století. Z té doby pochází také křtitelnice z modrého mramoru. Z obrazů v bočních kaplích patří k nejvzácnějším Útěk do Egypta, který představuje Pannu Marii sedící s Ježíškem v rajské zahradě. Jedná se patrně o práci českého autora z pozdní doby renesance přelomu 16. a 17. století . Oltářní obraz Nejsvětější Trojice maloval malíř Karel Kasal z Polné. Autorem oválných obrazů sv. Josefa a sv. Jana Křtitele z pol. 18. století byl pravděpodobně malíř Kautsch.
Ve věži jsou zavěšeny tři zvony z dílny Rudolfa Manouška staršího a mladšího, umíráček z roku 1927 a dva velké zvony s reliéfem Panny Marie a se sv. Cyrilem a Metodějem z roku 1960.
Ještě se krátce zmíním o Václavu Vejmluvovi. Narodil se roku 1670 v Brně a zemřel ve svých 67 letech roku 1738 ve Žďáru nad Sázavou. Tento pozdější opat cisterciáckého kláštera Studnice blahoslavené Panny Marie v dnešním Žďáře nad Sázavou se narodil jako Václav IV. Vejmluva do rodiny sládka Jana z pivovaru kláštera cisterciaček na Starém Brně. Stal se cisterciáckým mnichem ve žďárském klášteře a roku 1705 byl zvolen opatem. Jakožto energická vrchnost a dobrý hospodář a ekonom nejen že ukončil spor kláštera s městem Žďárem, který se rozhořel za jeho předchůdce Edmunda Wagnera, ale značně rozšířil klášterní majetek, např. přikoupením (či spíše vykoupením) sousedního panství Křižanov.
Václav Vejmluva byl mecenášem umění, bibliofilem (v klášteře vybudoval rozsáhlou knihovnu) a zvláště stavebníkem. Pro své projekty získal mnohé významné barokní umělce - architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla, sochaře Řehoře Thenyho, Matěje Václava Jäckela, malíře Karla Františka Töppera a další. Díky vzájemnému porozumění a podobným výtvarným představám opata Vejmluvy a Jana Santiniho se žďárský klášter stal ohniskem tzv. barokní gotiky, v jehož středu leží Santinim barokně přestavěný klášterní areál s monumentální prelaturou, poněkud strozší budovou Šlechtické akademie, jemně profilovanou fasádou koníren, hospodářským dvorem Lyrou na půdorysu připomínajícím tento hudební nástroj, morovým Dolním hřbitovem ve tvaru trojlístku, barokizovaným gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, odsvěcenou a jako penzion upravenou kaplí svaté Markéty a konečně barokně-gotickým poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vybudovaném na půdorysu pěticípé hvězdy s ambity. Santini pro opata realizoval i četné stavby v okolí Žďáru, k nižm patří hostinec v Ostrově nad Oslavou (půdorys W) či kostely ve Zvoli a v Obyčtově (půdorys želvy).
Když roku 1709 hrozila klášternímu panství morová epidemie, učinil Vejmluva tak výrazné zásahy ve prospěch svých poddaných, že její následky byly velmi malé. Proto byl také 25. září 1720 za zásluhy v boji proti této nákaze odměněn titulem císařského rady. Opatova všestranná příkladná péče o poddané měla za následek také jeho jmenování do komise vyšetřující robotní podmínky na Moravě roku 1736.
Vejmluva též roku 1724 založil ve žďárském klášteře Šlechtickou akademii. Sbor sedmi profesorů vyučoval hudbu, tanec, etiku, jazyky (např. francouzštinu, italštinu či češtinu), zeměpis, dějepis, matematiku, inženýrské vědy, kreslení a psaní. Nedostatečné hmotné zajištění a odloučenost od velkých center zapříčinila nedostatečnou kvalitu vyučujících - ty nejlepší se nepodařilo angažovat a proto školu nenavštěvovali potomci nejvýznamnějších aristokratických rodů, kteří by samozřejmě škole zajistili dostatečné finanční prostředky v provozu. Po požáru v roce 1737 škola upadla kvůli nedostatečnému hmotnému zajištění. Akademie ukončila činnost roku 1740 a v tradici pokračovaly jezdecká škola a seminář s nižším studiem teologie a filosofie. Obě školy byly uzavřeny roku 1784 při zrušení kláštera.
Velký požár z roku 1737 poničil Vejmluvovo dílo. Opata se tragédie citelně dotkla. Tři dny po požáru jej ranila mrtvice a příštího roku, 17. března 1738, zemřel.
Dalšími významnými památkami v Obyčtově jsou statky č.p. 8 a 9 s průčelím ze 2. pol. 19. století a výminkářskou chalupou či rychta ze 17. století, která v historických pramenech je uváděna původně jako lovecký zámeček. Prvním známým majitelem byl Hynek Krušina z Lichtenburka, který ji v roce 1414 za 1 kop grošů prodal rodině Hajčmanových. V jejich vlastnictví zůstala až do pol. 19. století. Současná podoba rychty pochází z pol. 18. století.
Dále je to i pozdně barokní budova fary č.p. 47, obydlí a zároveň úřadovna faráře. Jednalo se mnohdy o nejdůležitější budovy v obci po kostele a rychtě. Na faře se zpravidla odehrávaly osudové okamžiky lidských osudů: domlouvaly se zde křtiny, ohlášky i pohřby. Do roku 1950 zde byly vedeny církevní farní matriky, do kterých se zapisovaly sňatky, narození a křty i úmrtí, tyto matriky pak byly převezeny do státních archivů. Křestní matriky vedou církve pro vlastní potřebu zpravidla dodnes. V českém prostředí jsou obvykle typické přízemní či patrové budovy s mansardovou či valbovou střechou, která je odlišovala od hospodářských dvorů. Zajímavostí je, že od 18. století byla přibližně každá čtvrtá až pátá fara postavena větší a honosnější, s většími stájemi pro koně. Bylo to proto, aby církevní hodnostář, který se vydal na okružní inspekční cestu, se mohl ubytovat a mohli se ustájit jeho koně. V jedné větší, reprezentační, místnosti se pak konaly porady, na které se dostavili kněží z okolí. Velikost hospodářského zázemí zpravidla odpovídala rozsahu farnosti, ale není nikdy jejím měřítkem. V chudých, podhorských oblastech byla i fara chudým bydlem, zato v úrodných, bohatých krajích byla i fara bohatá (vzdálenější vesničané měli zájem na tom, aby v jejich obci byla fara - farář byl nejvzdělanějším člověkem v obci a jen on mohl například připravit syna sedláka na studia). Tyto budovy dodnes připomínají drobné barokní zámečky. Jaká byla podoba far v období gotiky, však není známo. Díky husitským výpadům se prakticky žádná nedochovala, ačkoli mnoho farností bylo obnoveno. Nejvíce zástupců architektury tohoto druhu pochází z období baroka, méně již z renesance či klasicismu a úplnými výjimkami jsou pak novější eklektické či dokonce secesní budovy. Ty vznikly zpravidla tam, kde došlo v této době k velkému nárůstu obyvatel jdoucích za průmyslem. Bohužel v důsledku mohutného odpadu od víry ve 2. pol. 20. století a s tím spojenými sníženými pastoračními potřebami, ale též z toho plynoucího nedostatku kněží, nejsou dnes mnohé fary, zvláště v Čechách, obsazeny. V rámci úsporných opatření bývají tedy mnohdy pronajímány, či dokonce odprodávány k obývání i podnikatelské činnosti.
Pro mě ale, jako pro letitou chovatelku suchozemských želv, je TOP ze zdejších pamětihodností obří socha želvy od Michala Olšiaka, kterou najdeme v parku na břehu řeky Oslavy. Autor sochy, narozen navíc ve stejný rok jako já, se narodil ve Žďáru nad Sázavou. Je autorem desítek soch z betonu a písku nebo kamene, které se nachází v jeho rodném kraji, ale i na území České republiky, Německa či Itálie.
