Národní památník odposlechu

04.08.2020

Národní památník odposlechu je označením pro trojici reliéfů vytesaných do skal v zatopených lomech u Lipnice nad Sázavou. 

Jako první z reliéfů bylo dne 23. června 2005 odhaleno Bretschneiderovo ucho. V průběhu následujícího léta přibyla v druhém lomu Ústa pravdy, odhalení proběhlo 7. září 2006. Ve třetím lomu, opět po roce, byl v létě dokončen a odhalen 14. září 2007 poslední díl památníku s názvem Zlaté oči. 

Projekt památníku odposlechu zastřešil sochař Radomír Dvořák, na sochání se podílela skupina kameníků, včetně žáků Kamenosochařského střediska Lipnice nad Sázavou. Mecenášem památníku je Richard Hašek, vnuk spisovatele Jaroslava Haška. 

V roce 2013, při příležitosti 130. výročí narození Jaroslava Haška, přibyla čtvrtá část památníku - Hlava XXII. Jeho název odkazuje na stejnojmenný román Josepha Hellera a stejně jako u předchozích částí je jeho autorem sochař Radomír Dvořák. 

Bretschneiderovo ucho - dostalo svůj název dle tajného policisty z románu Dobrý voják Švejk od spisovatele Jaroslava Haška. Tento tři metry vysoký ušní boltec, vytesala skupina kameníků pod vedením Radomíra Dvořáka z Havlíčkova Brodu a předlohou jim údajně byl sádrový model ucha z hostince U české koruny. Reliéf má symbolizovat špiclování, jednu z vlastností, která provází Čechy dějinami. 

Ústa pravdy - svým názvem i námětem je dílo volně inspirováno reliéfem Bocca della Veritá (Ústa pravdy) v předsíni římského kostela Santa Maria in Cosmedin. 

Zlaté oči - trojúhelník, ve kterém jsou oči vytesány, měří asi 2,5 m na výšku, oční bulvy nesou zlatý nápis Enter, Exit a Home.

Hlava XXII - je první a nejznámější román amerického spisovatele Josepha Hellera, vydaný roku 1961 (Catch-22). Kritici ji přirovnávají k Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka. Kniha nemá výraznější dějovou linii, je sledem jednotlivých příhod a je členěna do kapitol, které jsou zpravidla věnovány některé z hlavních postav románu. Román, inspirovaný autorovými vlastními zážitky z II. světové války, není zaměřen na děj, ale na postavy. Na ostrůvku Pianosa u pobřeží Itálie, kde se děj odehrává, se pohybuje nesmírné množství osobností. Paradoxní je, že uprostřed války se v knize nevyskytují žádní němečtí vojáci (oficiální nepřítel) a postupem času se tak hlavní hrdina více než Němců začíná obávat vlastní americké byrokratické mašinérie. Je to první americká kniha, která zesměšňuje americké voják, což bylo do té doby nevídané. Prodej nejvíce rozpoutala Vietnamská válka, která byla společností přijímána přesně jako Hlava XXII.

Hlavní postavou je kapitán Yossarian (syn syrských přistěhovalců, nebo spíše Arménů), který se snaží uniknout letecké povinnosti, protože si uvědomuje, že riskuje život, který pro něho znamená víc než vlast. Děj se odehrává zejména na ostrově Pianosa ve Středozemním moři. Tam Yossarian slouží jako bombometčík na bombardérech B-25 Mitchell. V cestě domů brání Yossarianovi především Hlava XXII vojenského řádu. Ta mimo jiné říká, že letecké povinnosti může být zbaven ten, kdo je uznán za psychicky narušeného, a zároveň požádá o uvolnění. Ovšem to, že o uvolnění požádá, svědčí o jeho psychickém zdraví, takže být uvolněn nemůže: to staví celý román do absurdní roviny. Výraz Hlava XXII se stal jako označení takové absurdní situace součástí běžného jazyka. Absurdnost celé situace vysvítá rovněž z přístupu důstojníků k válce. Jejich chování je promyšlené a má zajistit buď bezúčelné plnění rozkazů, nebo posílení popularity bez ohledu na bojový úspěch. Dobrým příkladem je například snaha plukovníka Cathcarta, aby pumy při náletech padaly co nejblíž od sebe, protože letecké snímky pak vypadají nejlépe, a to bez ohledu na úspěšnost bojové akce. Yossarian vidí každý den umírat své přátele i další oběti nesmyslné války, denně bojuje s vojenskou byrokracií a s nelogickými předpisy. Válka je popsána jako absurdnost, v níž není lidský život důležitý, jde jen o čísla, rozkazy, dobyté kóty. Yossarian se záměrně chová jako blázen, občas se pokouší o recesi a snaží se za každou cenu dostat domů. Často pobývá v nemocnici se simulovanými nemocemi, aby se vyhnul výkonu služby. Po návratu z nemocnice zjistí, že plukovník Cathcart opět zvýšil počet povinných letů (misí) a uvědomí si, že schováváním svůj pobyt v armádě jen prodlužuje. Podléhá panickému strachu, že válku nepřežije, a při náletech se jen snaží vyhnout protiletecké palbě nepřítele. Tato v podstatě zbabělá taktika mu paradoxně přináší nečekané úspěchy a dokonce má být vyznamenán válečným křížem; poctu si však pokazí tím, že k dekorování se dostaví nahý. Když je počet letů opět zvýšen, odmítne se jich dál zúčastňovat. Nadřízení si s ním už nevědí rady, a tak mu nabídnou, že ho propustí z armády, pokud bude armádu všude chválit. Yossarian nejdřív na tuto dohodu přistoupí, později si to ale rozmyslí. Jedinou možnost vidí v útěku, a nakonec se za pomoci jednoho z důstojníků a vojenského kaplana pokusí doplout na člunu do neutrálního Švédska. Vyšší důstojníci jsou z drtivé většiny ukazováni jako blázni či úplní idioti - například generál Scheisskopf (německy Sráč) se vůbec nezajímá o válku, pouze a jedině o přehlídky, zatímco jeho žena spí s nižšími důstojníky; Major Major (jméno dostal od otce bez vědomí matky a shodou okolností dosáhl hodnosti majora) trpí kvůli svému jménu těžkým strachem z lidí, takže k němu smějí vojáci chodit, jen když není přítomen. McWatt, pilot Yossarianova letadla, se rád předvádí, a jednou při nízkém přeletu nad pláží zabije kamaráda a vzápětí nalétne střemhlav na útes. I v tom je dílo trochu podobné Švejkovi - i v něm byla většina důstojníků (snad s výjimkou nadporučíka Lukáše) vylíčena jako naprostí hlupáci.

Jak se Hellerův román postupem času stal známý, získala fráze Hlava XXII význam označení pro situaci, kdy má člověk výběr, ale žádné rozhodnutí nevede k úspěchu. 



Město Lipnice nad Sázavou leží 12 km západně od Havlíčkova Brodu. Byť má město v názvu řeku Sázavu, ta neprotéká tudy, ale míjí Lipnici obloukem o zhruba 5 km severněji. V názvu se řeka objevila až ve 20. století. Protože sídel s názvem Lipnice existuje více, tak se do té doby pro upřesnění používala různá označení jako Lipnice v Čáslavském kraji či Lipnice u Německého Brodu. 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226. Ta se ale týká původní historické Lipnice, dnešního Dolního Města. Lipnice "Horní" byla založena až s hradem na počátku 14. století. Historie městečka byla neoddělitelně spjata s hradem. V roce 1370 získala Lipnice od Karla IV. městská práva spolu s právem várečným a stala se poměrně významným opevněným sídlem. Když lipnické panství vlastnil Čeněk z Vartenberka, byli na hradě svěceni první husitští kněží. V tomto období zde také augustiánský mnich Matouš dokončil tzv. Lipnickou bibli. Po Čeňkově smrti panství spravoval Oldřich z Rožmberka. 

Po husitských válkách vlastnili Lipnici Trčkové z Lípy. Roku 1561 ji Burian III. prodal hraběti z Thurnu. Od Thurnů ji odkoupil zpět Jan Rudolf Trčka z Lípy a vydal list, ve kterém měšťanům potvrdil jejich práva, ale právo vařit pivo a pivovar jim byl vyměněn za osvobození od některých daní. List obsahoval i další ujednání jako povinnost měšťanů sušit seno výměnou za pivo, starat se o víno, spravovat cesty, účastnit se lovů do půl míle od města, za to dostávali měšťané zadarmo přebytečné pivo. V roce 1633 Jan Rudolf daroval zchudlé Lipnici dům i s pozemky a příslušenstvím, který byl osvobozen od všech povinností a poplatků. Lipnické panství bylo v roce 1634 zkonfiskováno císařem Ferdinandem II. Habsburským. Ten ho v červenci 1636 dědičně udělil Matouši Vernierovi de Rougemont. Nový majitel roku 1637 potvrdil lipnickým všechny jejich práva a zároveň jim povolil pořádat ročně tři jarmarky, tři trhy s koňmi a dva s vlnou. Měšťané se výměnou za to zavázali opravovat hradby a pečovat o chmel. 

Město bylo velmi poničeno za třicetileté války. Nejprve bylo vypleněno s celým okolím v roce 1639 šestnácti švédskými oddíly pod velením generála Banéra. Švédové pod vedením generálmajora Douglase se na Lipnici vrátili roku 1645 a obsadili už i hrad a vytvořili si z něj základnu pro další výpravy do širokého okolí. Císařská armáda se neúspěšně pokoušela v roce 1646 hrad dobýt. Podařilo se jí akorát zničit předsunuté opevnění Bílou věž a obsadit zdevastované město. Švédi na hradě zůstali až do uzavření míru v roce 1648. 

Později význam městečka a panství upadal. Po územní reformě v polovině 19. století se Lipnice stala na přibližně 100 let městysem. V roce 1869 společně s hradem městečko vyhořelo. V roce 1899 v obci existoval vodovod s větrným čerpadlem. A roku 1910 byla na Lipnici vybudována první větrná elektrárna v Čechách. První světová válka zasáhla i do osudů lipnických občanů - několik jich za války zemřelo. Po válce se do obce přistěhoval Jaroslav Hašek. Ve 30. letech se na úpatí Holého vrchu začalo budovat rekreační středisko pro Škodu, za II. světové války sloužilo jako lázně pro německé piloty. I II. světové válka si mezi lipnickými obyvateli vyžádala oběti. Místní židovské obyvatelstvo se stalo oběťmi holocaustu, další občané nepřežili německé mučení, výslechy či věznění. Rudá armáda do obce dorazila 10. května 1945.