Mrač
Asi 5 km od Benešova leží obec Mrač. K obci náleží ještě osada Podmračí.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318.
V obci najdeme zříceninu barokního zámku a v jejím sousedství i dochovanou tvrz.
Tvrz Mrač stojí na vyvýšenině a je jedinou zachovalou tvrzí ve střední Evropě s plášťovým opevněním, kde je do systému opevnění začleněna jedna palácová a zároveň hospodářská budova.
Tvrz v Mrači se poprvé připomíná k roku 1318, kdy byla sídlem Zdislava z Mrače. Jeho tvrz však stála asi 100 metrů východně od tvrze stávající a zanikla z neznámých důvodů. Před koncem 14. století přešla Mrač do majetku jedné větve Benešoviců, kteří postavili tvrz novou.
Jako první majitel se uvádí Beneš z Lopřetic na Mrači, v roce 1438 zde sídlil Beneš z Dubé, považovaný za předka Mračských z Dubé. V majetku tohoto rodu tvrz zůstala do roku 1540, kdy ji koupil Jaroslav ze Šelmberka. Později se spolu s Komorním Hrádkem dostala do majetku Valdštejnů, ale za Třicetileté války zpustla. Koncem 17. století, kdy panství patřilo Bruntálským z Vrbna, byla přestavěna na sýpku. Ve 2. pol. 19. století za Lobkoviců byla upravena na příbytky pro dělníky mračských žulových lomů. Nyní je v soukromém vlastnictví. V červenci se u tvrze konává Historický festival Mrač.
Hradní palác je třípatrová budova obdélníkového půdorysu. Přízemí sloužilo hospodářským účelům, po dřevěném schodišti a pavlači se chodilo do prvního patra, vnitřním schodištěm do obytného druhého patra a podstřeší. Obvodová hradba, k níž se palác přimyká, je dva metry silná a devět metrů vysoká. Palác převyšuje hradbu jen o několik metrů. Do pětiúhelníkového nádvoří se vstupovalo branou ve východní stěně hradby. Palác byl původně osvětlen pouze z nádvoří, převážně drobnými střílnovými okénky, a jedním oknem v druhém patře z jihu.
V sousedství této tvrze, která se po Třicetileté válce nehodila k obývání, nechal v roce 1709 Norbert František Václav Bruntálský z Vrbna (1682 - 1729), třetí syn Jana Františka Bruntálského z Vrbna (zemř. 1705) a dědic mračského panství, pro sebe a svou manželku Marii Aloisii Kinskou z Vchynic a Tetova (1707 - 1786) a jejich děti, postavit zámek. Zanikl možná již v roce 1744. Architektem zámku hypoteticky mohl být Kilián Ignác Dientzenhofer, ale jeho autorství není doloženo písemnými prameny.
Mračský zámek měl obdélný půdorys se dvěma rizality (= postranní část průčelí stavby) na průčelí do nádvoří. V přízemí se nacházelo 14 - 15 místností, které sloužily hospodářským účelům (úřední místnost, pokoje hejtmana a písaře, dvě kuchyně a komory). Obytné prostory panstva se nacházely v prvním patře. Podle Augusta Sedláčka zámek nebyl nikdy dostavěn.
V roce 1932 byly v obci Mrač evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kovář, krejčí, lom, mlýn, obuvník, rolník, obchod se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Mrač, trafika a truhlář.
Podmračský mlýn č.p. 5 má historii sahající do roku 1540, kdy Mračtí z Dubé vlastnili mimo jiného i mlýn pod Mračí. Do roku 1760 patřil mlýn panství, podle zápisu ze dne 16. srpna 1760 jej prodal František Václav hrabě z Vrtby, majitel panství konopišťského Pavlu Párysovi za 410 zlatých rýnských. Jemu bylo zároveň uloženo: ve dny nedělní a sváteční, pokud služby boží trvají, žádného meliva nepřijímati, ani nevydávati. Na dvě složení 10 žejdlíků kořalky (páleného) od panského vínopala v ceně po 6 kr. odebírati. Panské a dvorské melivo přede všemi fedrovati. Dále vrchnosti odváděti z každého mu odevzdaného 1 strychu pšenice neb žita: 5 věrtelů mouky a 1 věrtel otrub. Z 1 strychu ječmene dva a půl věrtele tlustých a 3 věrtele drobných krup dobře suchých. Z 1 strychu ovsa: 6 věrtelů škrobu a z 1 strychu prosa: 2 věrtele jahel. Mimo to byl povinen každoročně do panské flusárny odváděti 2 strychy dřevěného popele, za což obdržel po 8 kr. rýnských.
Pavel Párys hospodařil na tomto mlýně 34 let a podle smlouvy z 1. ledna roku 1794 jej odevzdal synu Františku Párysovi v ceně 800 Fl. rýn. Po něm jej zdědil jeho syn Jan Párys a držel do roku 1847, kdy jej prodal podle smlouvy z 5. prosince za 7 800 zl. stř. Tomáši Kouhovi, který za dvě léta podle smlouvy z 27. dubna roku 1849 jej podstoupil Janu Chotovi v ceně 10 963 Fl. stř. 51 kr. Té doby patřilo k tomu: 3 jitra 1 492 polí, 1 274 zahrad, 137 luk (míry neuvedeny). Jan Chot držel ten mlýn 25 let, nato jej podle smlouvy ze dne 27. října 1874 prodal manželům Augustinu a Marii Slabovým. Dne 22. května 1888 a 29. prosince 1891 odevzdali manželům Václavu a Otýlii Oulehlovým tento objekt do vlastnictví.
Dne 1. ledna roku 1916 přešel mlýn do majetku manželů Čeňka a Boženy Losenických. V jejich vlastnictví se nacházel po dobu 25 let a v roce 1942 jej předali svému synovi a snaše Vojtěchu A Janě Losenických. Pan otec, Vojtěch Losenický, byl posledním zdejším aktivním mlynářem. Mlýn naposledy mlel v roce 1950, kdy byl vyřazen z provozu v rámci celostátní úpravy znárodněných podniků.
Loseničtí byli velmi podnikaví. Vedlo se jim. Zaměstnání u nich našlo dost snaživých pracantů. Vždyť pan Jan Krutský tam byl stárkem 25 let. V areálu mlýna byla i prodejna nejen s mlýnskými produkty. Z jejich pekárny se linula libá vůně pečeného chleba, který prodávali ještě teplý v místě, ale jimi naložený vůz tažený koníkem rozvážel chutnou pochoutku i po okolí.
Ve 30. letech obývali letní hosté na tu dobu honosný penzion a pilně využívali prostory tančírny. Veliká kuchyně a šenk byly k dispozici hladovým i žíznivým. V roce 2008 opouští Loseničtí tento objekt, který byl majetkem jejich rodu od 1. ledna 1916 a prodávají mlýn Zavadilovým, kteří jsou majiteli mlýna od 19. ledna 2008 - manželé Pavel a Alena Zavadilovi s dcerami Barborkou a Marjánkou a syny Adamem a Štěpánem. Mlýn prošel rozsáhlou rekonstrukcí, byly postaveny stáje i jízdárna pro koně. V současné době je celý mlýn i s rozsáhlými pozemky na prodej.
Významným zdejším rodákem byl František Jan Mošner (25. července 1797 Dolní Mrač - 3. února 1876 Kroměříž), český lékař, autor lékařské literatury, profesor chirurgie a babictví olomouckých lékařských studií a rektor olomoucké univerzity.
Narodil se v rodině konopišťského zahradníka Františka Mošnera a matky Mariany, rozené Doležalové, a díky podpoře otcova zaměstnavatele, hraběte z Vrtby, mohl vystudovat medicínu. Nejdříve studoval na Malostranském gymnáziu a po jeho dokončení na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Již zde se silně projevila touha mladého Mošnera po vzdělání, navštěvoval řadu nepovinných přednášek a současně studoval i národohospodářství a užitou chemii na Stavovském technickém učilišti. Po úspěšném ukončení filozofických studií v roce 1818 se dal zapsat na lékařskou fakultu pražské univerzity. Během studií pracoval jako dobrovolník na řadě klinik a ještě před dokončením studia jako asistent na porodnické klinice u profesora Antonína Jungmanna, mladšího bratra českého jazykovědce Josefa Jungmanna.
Po promoci nastoupil nejprve jako lékař na Konopišti, poté jako městský fyzik (lékař) v Benešově, kde se i aktivně podílel na likvidaci epidemie cholery. V roce 1829 se oženil s Charlottou Dorotou de Michaud, která pocházela z blízké Líšně z rodiny nadlesního Charlese de Michaud, původně právníka v Nantes, který našel útočiště v Čechách poté, co uprchl z vězení během francouzské revoluce.
V roce 1829 se stal profesorem porodnictví a chirurgie lékařských studií olomoucké univerzity, kde kromě porodnictví přednášel i chemii, botaniku a fyziku. Vedle mateřské češtiny ovládal plynně němčinu, francouzštinu a italštinu. V Olomouci byl také ředitelem nalezince a porodnice. V letech 1831 - 1832 využil své zkušenosti z Benešova, když se i v Olomouci objevila epidemie cholery. Díky úspěšnému vedení cholerového špitálu v olomouckých kasárnách byl jmenován zastupujícím krajským lékařem. Schopnosti krizového manažera uplatnil i o mnoho let později během prusko-rakouské války v roce 1866, kdy organizoval péči o raněné po bitvě u Dubu a Tovačova.
Přestože byl původem český Němec, tak se na univerzitě přidal k Čechům, a publikoval i v českém jazyce. V průběhu revolučního roku 1848 byl pak po boku Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše jedním z předních členů Slovanské lípy (= český národně obrozenecký spolek). V Olomouci vyučoval až do roku 1874, kdy odešel na odpočinek do Kroměříže. Zde bydlel na Riegrově náměstí č.p. 136 (nyní Lampartovský dům č.p. 133) u své dcery Marie, provdané za Jana Kozánka. V tomto domě také zemřel a pohřben byl na kroměřížském hřbitově. Jeho dílo Pěstounka podle některých badatelů inspirovala Boženu Němcovou k sepsání díla Babička.
Rodný dům Františka Jana Mošnera, který stával pod tvrzí přímo u vlečky kamenolomu v Mrači, byl zbořen v roce 1982.
