Mlýn Hoslovice a Kouzla králů
Do každé pohádky patří peklo, ale zajisté také mlýn. Nás čekal unikátně zachovalý vodní mlýn na horní vodu, který tvoří 3 stavby - budova mlýna, stáj s roubeným chlévem a stodola s přístavkem. Toto malebné místo je mé další "genius loci". Asi proto, že i moji předci byli mlynáři.
Vodní mlýn Hoslovice tu stojí více než 600 let a kromě autentického obrazu života na mlýně, který připomíná původní hospodářské vybavení s funkčním mlecím zařízením a domácí zvířata, na nás zapůsobí také tragický příběh rodiny Harantů, posledních mlynářů.
Nejstarším dochovaným stavebním prvkem jsou dřevěné trámy v sýpce, které byly datovány odborníky do poloviny 16. století, další stavby mlýna pocházejí z 18. a 19. století. Celý areál si zachoval středověkou dispozici. Tvoří ho mlýn a chlév s branou, která uzavírá dvůr, a stodola stojící za sadem. Všechny objekty jsou kryté došky a setkat se zde můžeme i s typickým roubeným zdivem.
Vodní mlýn a pan mlynář si také zahrály ve třech českých pohádkách: Kouzla králů, Vodník a Karolínka a Tři bratři.
Mlýn zde stojí od roku 1351, jedná se o vůbec nejstarší mlýn v Čechách. Dne 7. září 1352 mlýn kupuje Mikuláš z Nihošovic od křížovníků 11 poddaných z Hoslovic, jako mlynář je uveden Zdych. Roku 1430 je uveden mlynář Martin, o sv. Jiří a sv. Havlu odvádí vrchnosti 42 pražských grošů, 8 slepic a 6 parvů za sýr a vejce.
Roku 1620 je majitelem Marek Řáha. Z let 1654 - 1681 víme dle Berní ruly, že dalším mlynářem byl mlynář Tomáš (zv. Řáha), synovec Marka. Mlýn byl o jednom kole, patřilo k němu 15 strychů polí, 8 ks hovězího dobytka, 5 ovcí a 2 svině. Dvakrát ročně se odvádělo 20 grošů. Roku 1699 byl majitelem zeť Martin Hodek - Řáha (1639 - 1739) a Mariana, robotou byl povinen 1 den v roce. Od roku 1724 - 1729 převzal mlýn syn Petr Hodek - Řáha (1694 - 1729) a Barbora. Roku 1729 se Barbora provdala za Pavla Hradeckého (1703 - 1758 / 1761) z Němčic, nadále zvaného Řáha, tchánovi Martinovi měl za postoupení mlýna vyplatit 100 kop míš. grošů a zajistit vejminek. Roku 1762 - 1789 se připomíná mlynář Martin Hradecký neb Říha či Řáha a Kateřina. Od roku 1789 - 1797 pak syn Jan Hradecký, který roku 1797 po svatbě s vdovou Marianou Šimákovou odešel na její grunt v Radošovicích. Od roku 1799 do roku 1827 jej vlastnil jeho bratr Václav Hradecký (nar. 1781), roku 1804 se oženil s Terizií (nar. 1784), dcerou Josefa Novotného z Hoslovic, roku 1812 se po její smrti oženil s dcerou Bartoloměje Šebeleho, valchaře z Vlachova Březí. Roku 1827 předal mlýn synovi Janovi s podmínkou, že zaplatí 1 200 zl. a splatí všechny dluhy, Václav se z mlýna odstěhoval i s veškerým mobiliářem.
V květnu roku 1829 Jan Hradecký prodal mlýn synovi Jakubu Harantovi (1792 - 1846) ze Střídky. Roku 1840 je mlynářem Jakub Harant (Střídka č.p. 17) a Anna Drabšová (Zálesí u Elčovic č.p. 33). Od roku 1852 do roku 1898 je mlynářem Tomáš Harant (1823 - 1898) a Marie Pašavová (1834 - 1889, Hoslovice č.p. 54¨). Svatbu měli v roce 1854. Od roku 1898 byl mlynářem František Harant (22. ledna 1867 - 4. ledna 1944) a Marie Bečvářová (2. listopadu 1878 ze Zálesí č.p. 9 - 1946), svatbu měli v roce 1898.
V roce 1930 byl mlynářem František Harant, roku 1944 převzal mlýn nejmladší syn Karel Harant (1917 - 5. ledna 2004).
Posledními majiteli mlýna se stal, jak už víme, rod Harantů. "Mlýn koupili v roce 1829 a přišli sem z vedlejší vsi Střídky. Pak se mlýn dědil z pokolení na pokolení, až poslední rodiče měli 12 dětí (2 z nich zemřely krátce po narození, třetí, syn Jan, se nešťastnou náhodou utopil ve svých 7 letech v mlýnském náhonu). Za války už ten mlýn byl tak zastaralý, že ho Němci ani nezaplombovali, takže celou válku se tu mlelo pro široké okolí na černo," vypráví správce mlýna.
Po 2. světové válce na mlýně zůstali dva svobodní bratři. Shodou okolností nejstarší a nejmladší a dále sestra Anna (1901 - 1982), vyučená švadlena, která jim vedla domácnost (po ní zde zůstala, kromě žentouru, jediná technická vymoženost - šicí stroj). Právě ten v rozporu se zvyklostmi mlýn zdědil, ale nejstarší tu měl zajištěno doživotní bydlení. Pak přišla 50. léta a s nimi kolektivizace. Naprostou ignoraci, kterou použil jejich otec vůči nacistům, projevili bratři vůči komunistickému zřízení. Neměli občanské průkazy, neměli peníze, neodvedli státu jedinou korunu na daních, nikdy nenavštívili lékaře a nechodili ani nakupovat do obchodu. Nedbat nařízení a zákonů se naučili bratři právě od svého otce za protektorátu, když mlynářská rodina s devíti dětmi neplnila povinné válečné dodávky státu, v době přídělového systému odmítli přijmout potravinové lístky i šatenky. Již tehdy otec říkal: Od nikoho nic nechceme a také nikomu nic nedáme.
"Rodina Harantů byla tady v okolí vážená a zároveň movitá, tak bylo třeba, aby podepsali družstvo jako první, což se nestalo. Karel jako majitel odmítl, takže i když měli po vojenské základní službě, byli znovu posláni k pomocným technickým praporům do Komárna, kde si odsloužili dalších 702 dnů. Tam podle svědectví jiných Harantové odmítali pracovat jinak než dohromady. Když je chtěli roztrhnout, lehli si na beton a nic s nimi nesvedli. Když se v roce 1954 vrátili zpět do mlýna, tak dobytek byl v JZD, pole obhospodařovalo JZD a mlýn byl vykradený. Náhradní půdu za pozemky, které jim JZD vyvlastnilo, odmítli.
Všichni sourozenci však drželi při sobě a bratrům pomohli. Někdo prací, jiný dobytkem, další penězi. Když bratři vyváželi na svá pole hnůj, přišel první střet s tehdejší mocí. Stalo se, že jeden z bratrů díky neopatrnosti nakydal příslušníku SNB na holínky. Vzalo se to jako napadení veřejného činitele. Odvezli je, odsoudili a zavřeli. Když se v roce 1955 vrátili tak chvilku byl klid, než bratři potřebovali dříví na topení. Dojeli si do "svého" lesa, přivezli pár soušek a ráno už tady byla kriminálka a druhý střet s tehdejší mocí. Znovu odvezení, znovu odsouzení, znovu zavření. Když se zjistilo, že asi budou bratři Harantové nepolepšitelní, tak je zavřeli do blázince. V posudku lékaři detailně popsali, že Karel vyšetření promyšleně sabotoval. Obra bratři mlčeli. Experti nakonec usoudili, že netrpí psychickou chorobou. Jejich mlčení popsali jako účelovou reakci, kterou se snaží vyhnout nepříjemné situaci. Přesto soud v červenci 1955 oba bratry zbavil svéprávnosti pro dušení poruchu. Nakonec je díky hladovce pustili. Soud se potom pokusil ustanovit oběma bratrům z řad jejich početných sourozenců opatrovníka. Ten měl na Karla a Františka dohlížet a spravovat majetek. Harantovská krev se ale vzbouřila. Všichni sourozenci pod různými záminkami odmítli. Po pěti letech bezradných pokusů najít opatrovníka se uvolil dohlížet na bratry tehdejší předseda MNV, který byl zároveň členem družstva. Harantové se k němu chovali, jako by neexistoval.
Bratři se po návratu do mlýna uzavřeli, zanevřeli na veškeré okolí i jakýkoli pokrok. Odmítli elektřinu, vodovod, nebylo zde sociální zařízení, zůstali zcela bez prostředků. Na knížku, kam jim družstvo uložilo nějaké peníze za vyvlastněný dobytek, nikdy nesáhli. Od příbuzných dostávali sůl a petrolej na svícení, to jediné si nedokázali vyrobit. K obživě jim stačil mlýn, nevelké kamenité pole, pět kusů krav, koza a pár slepic. Když sklidili obilí, vymlátili ho cepem. Namleli mouku, z níž pak upekli chléb nebo buchty, občas uvařili slepici nebo kuře a pořád dokola jedli jablka. Z vymlácené slámy Harantové vyráběli došky na střechu obytné budovy, mlýnice i stodoly. Ještě v 80. letech orali pluhem taženým párem volů. Když se jim rozbilo kolo od žebřiňáku, do večera si udělali jiné.
V roce 1979 se však mlýnské kolo zastavilo natrvalo. Hřídel si sice ještě opravit dokázali, ale tehdy se jim rozpadla podsejpka - plachta se speciální strukturou, jíž propadávala mouka do násypníků. To již bratři spravit nedokázali. Mouku ale dál mleli na ručním šrotovníku.
Po zkušenostech s vyšetřením na psychiatrické klinice Harantové nevěřili ani doktorům. Když si Karel zlomil rameno, nechal se ošetřit jen od sousedky Jany Hradecké, která pracovala jako zdravotní sestra a kterou znal již jako malou holku. Karel doktora nezavolal, ani když umíral jeho starší bratr František. Když zemřel, asi na selhání srdce, Karel u něj proseděl celou noc. Ráno otevřel okno, aby vypustil Frantovu duši.
František zemřel v roce 1983 (nar. 1903), mladší Karel tu žil po smrti sestry Anny 20 let úplně sám. Nakonec se o něj staral synovec od jedné ze sester, Vojtěch, který mu vyběhal sociální důchod 775 korun měsíčně. Od roku 1986 byl stanoven jeho opatrovníkem. Do smrti mu ale nesměl říct, že to jsou peníze od státu, protože byl tak hrdý, že by je býval nepřijal. Karel setrvával v izolaci i po listopadu 1989. Není zřejmé, jestli věděl, že padl nepřátelský režim. Poslouchal jen malé tranzistorové rádio. Ale možná mu už na nějaké satisfakci nezáleželo. Stejně jako o bratra Františka se v jeho posledních chvílích starala sousedka Jana Hradecká. Když již nemohl kvůli zápalu plic ani chodit, poprosil ji, aby dala napít kohoutovi. Kohouta našla zmrzlého. Ukázala ho Karlovi a řekla, že tady zmrzne jako tohle zvíře. Já nikdy, odpověděl Karel vzdorovitě. Druhý den, 5. ledna 2004, našla Karla v jeho nedožitých 87 letech ve stejné posteli z konce 19. století, na které před dvaceti lety dodýchal i jeho bratr František, oblečen byl do černého obleku s kloboukem na hlavě."
Právě od synovce Vojtěcha Pavlovce koupil mlýn Jihočeský kraj, který provedl i celkovou opravu (pořízení a opravy stály 17,5 milionů korun) a pověřil správou Muzeum středního Pootaví Strakonice. Od roku 2008 je mlýn přístupný návštěvníkům.
Hoslovický vodní mlýn patřil k těm menším, v dřívějších dobách stál takový mlýn ve skoro každé vesnici. Mlynář zde semlel denně zhruba čtyři velké pytle obilí, které mu vozili lidé z okolí, později mleli ale sourozenci Harantovi jen pro svou potřebu. Naposledy se tu mlelo obilí v roce 1983. Je tu černá kuchyně, vstup do pece na pečení chleba (peče jej tu pan Sobotovič z Lenory). Vodní kolo má průměr skoro 5 metrů a šířku 60 cm. Hřídel u kola tu měnili bratři Harantové ještě v osmdesátém roce.
"Existuje dobový snímek, kdy sami dva tady v lese porazili smrk. A přímo na pasece, ten kmen opracovali jako když ho vysoustružíte. Pak to sem sami dva přitáhli s volem, připojili kola a začali mlít. Je to poslední zařízení v Evropě, které bylo postaveno na původním místě a tady zůstalo. Nahoře je násypka, pod ní takové pohyblivé šufle. Tomu se říká korčak, a to udává, kolik toho zrní se bude sypat mezi kameny. Kameny jsou ukryté tady v tom dřevěném sudu, což je lub, spodní kámen stojí, proto ležák, horní kámen se otáčí, proto běhoun ..." dozvídáme se.
Za stodolou je k vidění také žentour - zařízení poháněné koňmi nebo voly, které pomocí převodů roztáčelo mlátičku obilí či jiná zařízení. Do mlýna nebyla do roku 2005 zavedena elektřina a mnoho hospodářských prací se dělalo ručně, nebo právě pomocí žentouru.
I dnes návštěvníci mohou vidět žentour i mlýnské kolo v plné práci. Muzeum pořádá řadu akcí oživujících lidové tradice - masopust, dožínky, konopnické slavnosti. V peci se peče čerstvý mlýn. Obnovují se i další tradiční hospodářské činnosti, např. stříhání ovcí, mlácení obilí cepem, naklepávání kosy či vázání snopů. Řemeslníci tu pak ukazují známá i méně známá řemesla našich předků a nabízejí své výrobky. A já si zkusila podojit kozu :-)
V 1. patře návštěvnické budovy je ke zhlédnutí stálá etnografická výstava o životě a tradicích šumavského Podlesí.
Zde se třeba dozvíme, co znamenala některá rčení:
- mít něco za lubem - lub je dřevěný sudovitý kryt na mlecí kameny, a když mlynář mlel něčí obilí, tak vše, co zůstalo za lubem, si mohl nechat pro sebe
A tady jsou pro další uchování historické fotografie rodu Harantů a Hoslovického mlýna:
Foto po rekonstrukci z roku 2008:
