Byt s tragickým koncem

Ve 2. patře Černínského paláce, kde sídlí Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, se mi poštěstilo navštívit byt, který byl od vzniku samostatného Československa v roce 1918 až do 50. let 20. století určen ministrům zahraničních věcí Československa. Součástí těchto prostor je i pracovna, obývací pokoj, ložnice, jídelna a koupelna s dodnes funkčním vybavením z roku 1934, který se podle dobových fotografií snaží pracovníci ministerstva aranžovat, a to zejména pro reprezentativní účely. 

Tento ministerský byt je známý především tím, že zde pod oknem koupelny skončil život ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. K této tragédii došlo v noci z 9. na 10. března 1948, jen několik dní po únorovém komunistickém převratu. Na místě jeho pádu z okna na vnitřní nádvoří Černínského paláce byla po roce 1989 umístěna pamětní deska. Smrt ministra zahraničí byla považována za sebevraždu. Vyšetřována byla v roce 1948, 1968 - 1969, 1993 - 1996, 2001 - 2003. Poslední vyšetřování bylo uzavřeno jako vražda provedená neznámým pachatelem. V lednu 2025 byly znovu zahájeny úkony trestního řízení, a to na základě objevení nových diplomatických a zpravodajských dokumentů z USA, Velké Británie a Francie. 

Prvním ministrem, který tento byt využíval, byl Kamil Krofta. Narodil se roku 1876 v Plzni a zemřel ve svých 69 letech dne 16. srpna 1945 ve Vráži u Písku. Narodil se do rodiny plzeňského advokáta a staročeského politika Josefa Krofty a jeho ženy Marie, rozené Svátkové. Měl 9 sourozenců. Vystudoval gymnázium v Plzni, poté institut ve Vídni. Doktorem filozofie byl promován v Praze roku 1898. O rok později dokončil i vídeňská studia. Po ukončení studií pobýval dva roky na stipendijním pobytu ve Vatikánu. Vynikající výsledky jeho práce byly referencí pro přijetí do pražského Zemského archivu, kde pracoval v období 1910 - 1911. V roce 1919 byl Kamil Krofta jmenován řádným profesorem československých dějin se zvláštním zřetelem ke Slovensku, ale již 22. března 1920 se stal prvním vyslancem ČSR u Svatého stolce (= úřad hlavy římskokatolické církve, na rozdíl od Vatikánu není státem, ale zvláštním subjektem mezinárodního práva), kde byl až do prosince 1921. V lednu 1922 se stal vyslancem ve Vídni, od roku 1925 v Berlíně. V roce 1927 se vrátil do Československa, kde byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šéf jeho prezidia. Byl zástupcem tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše a v době jeho nepřítomnosti ministerstvo řídil. Stejně tak zastupoval ministra zahraničí a současně předsedu vlády Milana Hodžu poté, co byl Edvard Beneš v roce 1935 zvolen prezidentem republiky. Po zproštění Milana Hodžy z řízení ministerstva zahraničních věcí jmenoval prezident Edvard Beneš ministrem právě Kamila Kroftu. Ministrem zahraničí byl Krofta i v době Mnichovské dohody, až do 22. září 1938, krátce po Benešově abdikaci z funkce odešel. V červnu 1936 odešel do důchodu. Od ledna 1943 byl spoluzakladatelem odbojové skupiny Přípravný revoluční národní výbor, kde působily i zbytky Obrany národa. V létě 1944 byli všichni vedoucí činitelé Přípravného národního revolučního výboru uvězněni. Kamil Krofta byl po zatčení vězněn na Pankráci a poté v terezínské Malé pevnosti a spolu s dalšími diplomaty na zámečku Jenerálka. Propuštěn byl na začátku Pražského povstání dne 5. května 1945 na příkaz nacistického pohlavára Karla Hermanna Franka, který chtěl v Protektorátu ustanovit přechodnou vládu, aby se zabránilo krveprolití. Krofta však účast v této vládě odmítl. Uvítal ještě prezidenta Beneše při jeho návratu do vlasti, zemřel krátce na to na následky věznění, v sanatoriu ve Vráži. 

Během 2. světové války sloužil celý Černínský palác jako sídlo Úřadu říšského protektora. To byla nejvyšší německá okupační moc v Protektorátu Čechy a Morava po 15. březnu 1939, která v podstatě fakticky řídila celou správu Protektorátu. Úřad měl legislativní pravomoci a dohlížel i na české autonomní orgány (vládu, prezidenta Emila Háchu), které existovaly de facto formálně. V čele úřadu stál říšský protektor, kterými byli Konstantin von Neurath, Reinhard Heydrich, Kurt Daluege a Wilhelm Frick. Německým státním ministrem byl od 20. srpna 1943 do 8. května 1945 SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank, který byl zároveň od 28. dubna 1939 do dubna 1945 také vyšší šéf SS a policie pro Čechy a Moravu. 

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech v tehdejším činžovním domě Toronto (Kolmá č.p. 30) a zemřel 22. května 1946 v Praze na dvoře Pankrácké věznice oběšením před zraky 5 000 občanů, včetně novinářů, fotografů či kameramanů. Anonymně měl být pohřben na Ďáblickém hřbitově. Odmala byl pod vlivem svého otce, který jej učil nenávidět Čechy a Židy v souladu s politikou vrcholného představitele rakouskoněmeckého nacionalistického vůdce Georga von Schönerera. V dětství při hře utrpěl vážné zranění pravého oka, které mu podle jeho slov měli údajně způsobit čeští spolužáci. O oko definitivně přišel v roce 1918, kdy muselo být nahrazeno skleněnou náhražkou. Po neúspěšném roce stráveném na Právnické fakultě Německé univerzity v Praze se na konci 1. světové války rozhodl vstoupit do rakousko-uherské armády, kam však nebyl přijat právě kvůli zranění oka. Byl horlivým zastáncem Sudet. Vzhledem ke své profesi knihkupce (měl obchod s knihami v Lokti, poté v Karlových Varech) dodával nacistické propagandistické publikace i do některých obchodů s knihami. V roce 1935 se stal zástupcem Sudetoněmecké strany a byl zvolen do Československého parlamentu. Svým radikalismem si získal přízeň především šéfa gestapa Heinricha Himmlera, který byl i vedoucí postavou NSDAP, z pověření vůdce Adolfa Hitlera velel Waffen SS, sloužil jako šéf kriminální policie a říšský ministr vnitra a byl jedním z organizátorů hromadného vyvražďování Židů. Karel Hermann Frank byl po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 povýšen na SS-Gruppenführera, na konci dubna 1939 byl jmenován velitelem policie a SS a zároveň státním tajemníkem Úřadu říšského protektora pod vedením Konstantina von Neuratha. V této funkci rychle pochopil politiku krutosti (byl nazýván "krvavý pes Frank") a začal prosazovat jednak odstranění tehdejšího předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše a jednak tajně pracoval na zdiskreditování svého nadřízeného von Neuratha. Von Neurath byl skutečně odvolán, na jeho místo však místo Franka nastoupil říšský generál policie a SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Poté, co 27. května 1942 ráno parašutisté z operace Anthropoid provedli atentát na Heydricha, vyhlásil K. H. Frank civilní výjimečný stav. Gestapo ve snaze najít atentátníky rozpoutalo teror vůči českému obyvatelstvu, který ještě zesílil poté, co 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel. Jako odplata byly vypáleny české vesnice Lidice a Ležáky (později ale také Životice, Zákřov, Ploština, Prlov, Přestavlky, Vařákovy paseky, Javoříčko, Leskovice, Konětopy, Lejčkov) a Karel Hermann Frank si v podstatě až do konce války udržel pozici fakticky nejmocnějšího muže v Protektorátu. Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, myslel si, že situace není tak vážná a vojsko nechal v kasárnách. Chtěl ustanovit přechodnou českou vládu, ale všichni účast v této vládě odmítli. Okolo 11. hodiny navštívil Franka stávající předseda vlády Richard Bienert a požádal ho o předání vlády. Časně ráno 9. května 1945 Frank se svou rodinou uprchl z Prahy a vydal se směrem ke spojeneckým liniím. V Rokycanech však byl téhož dne odpoledně zadržen americkými vojsky a dopraven do německého Wiesbadenu, kde byl vyslýchán. Tam ho vystopoval český lovec válečných zločinců, plk. JUDr. Bohuslav Ečer, který ho vyslechl. Frankovo vydání zpět do Československa přikázala americká vláda 31. července 1945, k vlastnímu předání pak došlo 7. srpna 1945. Po utajovaném příletu byl eskortován přímo do věznice Pankrác, kde byl důkladně střežen z obavy, že by mohl spáchat sebevraždu. On sám však spíše věřil, že bude odsouzen k dočasnému vězení a dožije někde v ústraní. Hlavní jednání Mimořádného lidového soudu v Praze začalo v pátek 22. května 1946 a bylo přímo vysíláno Československým rozhlasem. Frank byl shledán vinným z válečných zločinů a zavinění smrti řádově tisíců lidí, počínaje zásahem proti studentům 17. listopadu 1939, za popravy v rámci druhé heydrichiády, za rozhodující podíl na vyhlazení obcí Lidice a Ležáky atd. V úterý 21. května 1946 byl vynesen rozsudek, jehož čtení s odůvodněním trvalo až do druhého dne. Tři hodiny po dokončení čtení odůvodnění rozsudku a po zamítnutí všech žádostí o milost, došlo ve středu 22. května 1946 na dvoře Pankrácké věznice k vykonání trestu smrti oběšením. 

Po Kroftově smrti ministerský byt v Černínském paláci po svém návratu z londýnského exilu od roku 1945 až do své smrti v březnu roku 1948 užíval Jan Masaryk. 

Narodil se 14. září 1886 v Praze na Královských Vinohradech ve Vlčkově vile "Osvěta". Jeho otcem byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a matkou Charlotta Garrigue Masaryková, dcera bohatého amerického obchodníka, který pocházel ze staré jihofrancouzské hugenotské rodiny. Jan Masaryk měl další 4 sourozence - Alici Masarykovou (1. předsedkyně Československého červeného kříže, po smrti matky se stala první dámou Československa), Herberta Masaryka (malíř, jeho potomci zůstali jedinými pokračovateli rodu Masaryků), Eleanor Masarykovou (zemřela ve svých 4 měsících života) a Olgu Masarykovou (žila v exilu, oba synové zahynuly tragicky ve Velké Británii v průběhu 2. světové války). 

Studoval reálné gymnázium na Malé Straně, kde se výrazně zhoršily jeho známky. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporoval průmyslník Charles R. Crane. Žil v New Yorku, kde si přivydělával jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval v Craneově slévárně v Connecticutu. Ale i jeho pracovní morálka byla špatná. Po večerech hrával na klavír. Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu v New Jersey, zde mu byla diagnostikována mírnější forma schizofrenie. 

V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915 - 1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. První světovou válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy. Při návratu z války spolu s ostatními českými vojáky pomáhal zajišťovat pořádek na území nově ustanoveného Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. 

Po vzniku Československa byl po nějakou dobu čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem. Do služeb ministerstva zahraničí vstoupil dne 1. března 1919. Od roku 1919 do 10/1920 působil jako chargé d' affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky, měl talent na jazyky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920 - 1925 měl funkci osobního tajemníka ministra zahraničí Edvarda Beneše. Současně byl od 12/1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně. Šlo v podstatě o diplomatického nebo úředního zástupce, který se specializoval na právní úkony (vidimace, legalizace podpisů a ověřování překladů, které byly klíčové pro styk občanů a firem s místními úřady).