Milevsko

13.02.2021

Milevsko leží asi 26 km severně od Hodonic v Jihočeském kraji. Podle dochovaných archeologických nálezů se předpokládá, že oblast dnešního města byla osídlena již ve starší době kamenné, v mladší době bronzové, době halštatské a laténské. Vlivem stěhování národů se do oblasti dostávali postupně Slované. O jejich první přítomnosti v místě vypovídají nálezy, které dokládají slovanské osídlení někdy okolo 8. století našeho letopočtu.

První písemná zmínka pochází z roku 1184 a týká se bohatého velmože Jiřího z Milevska. Na jeho popud byl nedaleko budoucího města založen roku 1187 premonstrátský klášter. O výstavbu kláštera se zasloužili řeholníci vedení opatem Jarlochem. Během následujících let procházel majetek kláštera rozkvětem a díky dobré správě a výhodné pozici na křižovatce cest se stal brzy jedním z nejbohatších klášterů v zemích Koruny české. Úpadek milevského kláštera je spojen s husitstvím. 

Milevsko bylo katolické město, takže se stalo cílem nájezdu husitů. Město bylo dobyto, klášter byl roku 1420 vypálen a majetek vyrabován. Okolní pozemky si rozebrala šlechta, v první fázi připadl do vlastnictví rodu Rožmberků, kteří ho spravovali do roku 1543, kdy připadl rodu Švamberků. V roce 1513 povolil Jindřich ze Švamberka městu vlastní pivovar. V roce 1581 dochází opětovně ke změně majitele a město se stává majetkem rodu Hodějovských z Hodějova. V roce 1640 při velikém požáru města byla zničena část domů, radnice i pivovar, nicméně budova pivovaru byla později znovu postavena. I přesto, že městský pivovar byl důvodem sporů s klášterní vrchností, pivo se v něm vařilo až do I. světové války. 

Události roku 1620 a celkový dopad na společnost společně s konfiskací majetku nekatolíkům po Bílé hoře se odrazily i v Milevsku. Majetek byl zabaven a navrácen do rukou katolického řádu premonstrátů, přesněji do rukou Strahovského kláštera. Převedení majetku pod správu strahovského kláštera (které mělo platit jen dočasně do smrti tehdejšího strahovského opata, ale jeho nástupcem to nebylo respektováno), mělo za následek, že se již milevský klášter nikdy nestal opět opatstvím. V 17. a 18. století bylo město zasaženo opakujícími se morovými epidemiemi, jež měly katastrofální dopad. Městečko i jeho okolí bylo téměř zcela zničeno. Na morovém hřbitově nedaleko od kláštera jsou oběti nákazy pohřbeny.

Milevsko mělo právo hrdelního trestu, smělo tedy vynášet rozsudky smrti. Popravy se konaly na Hůrkách nebo na Šibeném vrchu. Na Šibeném vrchu se popravovalo stětím nebo provazem. Hroby popravených se nachází v blízkém lese. Poblíž vrchu se dokonce pole jmenuje Stinadla a nacházel se tam kámen, který měl sloužit jako opěra pro odsouzencovu hlavu. Bližší podrobnosti jsou zaznamenány v městské smolné knize. Stará radnice je vedena v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.

V roce 1749 zachvátilo město požár, který zničil mnoho budov ve městě včetně budov stojících na místě dnešní nové radnice. Na tomto místě po požáru bývaly obchodní prostory, než je v roce 1899 město vykoupilo na stavbu nové radnice. Na této lokalitě byla taktéž v 18. století na pouhý rok v jednom z domů první jednotřídní milevská škola. 

V roce 1838 byl ve městě zřízen poštovní úřad. Denně dojížděl poštovní dostavník do Tábora. O sedm let později v roce 1845 došlo k pojmenování ulic. Telegraf byl zaveden roku 1875, telefon v roce 1910. K elektrifikaci města došlo v roce 1921. Roku 1872 byl podán návrh na zřízení spořitelny v Milevsku, ale k jeho realizaci se přistoupilo až v roce 1885. První prostory měla spořitelna v budově staré radnice. Po dokončení stavby v roce 1909 měla své vlastní prostory. 

V roce 1875 byla část města (zvaná Zámecký okrsek) s některými domy v Masarykově ulici a s klášterem připojena k nedaleké obci Týnice. Toto uspořádání se neosvědčilo a tak se v roce 1929 opět městská část připojila k Milevsku. V roce 1890 mělo město 405 domů a 2 822 obyvatel; v roce 1930 zde bylo 654 domů a 3 298 obyvatel. Roku 1934 byly budovy pivovaru (do té doby ve vlastnictví města) prodány třeboňskému pivovaru.

Následkem poklesu produktivní populace se oblast začala ekonomicky propadat, až se stala jednou z nejchudších oblastí v zemi. Tato situace trvala až do počátku 20. století. Během II. světové války přišlo město o židovské obyvatele, téměř nikdo z nich se z koncentráků nevrátil.  

Nejvýznamnější památkou v Milevsku je klášter Milevsko, nejstarší klášter jižních Čech, který založil mezi lety 1184 - 1187 pán Jiří z Milevska. Ne jeho výstavbě se podílel i budoucí opat Jarloch se svými řeholníky. Čtyři roky po jeho založení klášter vyhořel. V době husitských válek byl klášter vypleněn. Tehdejší opat kláštera veškeré cennosti ukryl na hradě Příběnice, ale po dobytí Příběnic došlo ke zničení i těchto cenností. Alespoň tak se to do nedávna vyprávělo. Nyní se však zdá, že byl učiněn nesmírný objev, který zní jako scénář k filmu s nejslavnějším archeologem všech dob Indianou Jonesem: husitské války, klášter, tajná chodba, neúspěšné pátrání, zdánlivě prázdný středověký trezor, další tajná dutina a na konci objev pašijové relikvie v podobě části jednoho ze tří hřebů, kterými byl ke kříži přibit Ježíš Kristus.  

Tedy té relikvie, po které vedle Longinova kopí (pověstné kopí osudu) od čtvrtého století našeho letopočtu díky svaté Heleně (též známá jako svatá a "apoštolům rovná" císařovna Helena nebo Helena Konstantinopolská (255 - 330) byla manželkou pozdějšího římského císaře Constantia I. Chlora) a jejímu synovi císaři Konstantinovi (později zvanému Veliký) prahne celý křesťanský svět.

Relikvii objevil ve zdi kostela svatého Jiljí v Klášteře Milevsko tým výzkumníků pod vedením archeologa Pavla Břicháčka. Samotnému nálezu předcházel objev tajné chodby a zdánlivě prázdného trezoru na jaře roku 2020.

Právě v trezoru našli výzkumníci při opakovaných návštěvách ještě další dutinu, ve které následně díky speciální průzkumné kameře spatřili zbytky dřevěné schrány, zlatý křížek a destičku s nápisem IR. Po technicky komplikovaném vyjmutí předmětů ze skrýše objevili přizvaní archeologové a historici ještě šesticentimetrový kus železa, který byl na jedné straně očividně odseknut od celku. V rozšiřující se části kovového předmětu je pak tausovaný zlatý křížek. Tausování je prastará zlatnická technika, při níž se za studena vykládá jeden kov kovem jiné barvy. Podobnými křížky je zdobeno i zmíněné Longinovo kopí ve Vídni. Místo zlata však zde byla použita pouhá měď. 

Celý nález lze podle odborníků popsat jako relikviář s hřebem z Pravého kříže. Naznačuje to mimo jiné nápis na zmíněné zlaté destičce. Písmena IR jsou totiž podle vědců i zástupců církve latinskou zkratkou pro Iesus Rex neboli Ježíš Král. Železný hřeb, označený zlatým křížkem, a schrána zdobená ryzím zlatem - to jsou už velmi výmluvné indicie.

Pouze ty nejcennější relikvie byly ve středověku baleny do zlata. Navíc část nalezeného dřeva, kterou vědci poslali na radiokarbonovou analýzu, se podařilo datovat až do čtvrtého století našeho letopočtu. Tedy přesně do doby, kdy začíná díky císařovně Heleně (později svatořečené) shon po pašijových relikviích - tedy relikviích spojených s utrpením Ježíše Krista.

Longinovo kopí (kopí, kterým podle pověsti římský voják probodl Ježíšův bok) a hřeby, jakožto přímí "svědci" Kristovy smrti, byly vždy považovány za vrcholné křesťanské relikvie. Například Karel IV. stanovil speciální svátek Kristových hřebů a Longinova kopí, který se slavil krátce po Velikonocích. 

Podle legendy v podání svatého Ambrože nalezla zbytky křížů a další relikvie spojené s ukřižováním Ježíše Krista císařovna Helena roku 326. Za den jejich nalezení je považováno 13. září. 

Císařovna tehdy do Říma přivezla několik částí Kristova kříže, trny z Kristovy koruny a dva ze tří (podle některých výkladů čtyř) hřebů, kterými byl ke kříži přibit. Všechny relikvie včetně části tabulky z Ježíšova kříže (tabulka provinění - Titulus crucis) s nápisem "NAZARENUS" a příčný trám z kříže polepšeného zločince zvaného Dismas, jsou dodnes uchovány v bazilice sv. Kříže Jeruzalémského v Římě. Císař Konstantin nechal dovezené hřeby rozsekat na několik částí a věnoval je významným návštěvám, které poctily jeho dvůr. Díky tomu se jedna část hřebu z kříže vsazená do zlata také stala součástí Svatovítského pokladu v pražské katedrále.

Průzkum v Klášteře Milevsko probíhá ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, rytířským řádem sv. Lazara Jeruzalémského, Správou jeskyní ČR, Odborem kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihočeského kraje a Národním památkovým úřadem. 

Podle dobových záznamů víme, že většina cenností, které řeholníci před dobytím kláštera převezli na hrad Příběnice, byla husitskými vojsky zničena. O tajemné skřínce uschované přímo ve zdi kláštera však není nikde ani zmínka. Také s jistotou víme, že opat Svatomír zemřel ještě během husitských bouří, protože v roce 1423 si řeholníci volí opata nového. Vzhledem k tomu, co pod nánosy zvířecích výměšků a dalších nečistot výzkumníci ze spolku Naše historie o 600 let později objeví, je zřejmé, že o své výpravě do trezoru opat Svatomír nikomu neřekl. 

Je duben 2020. Geoinformatik Jiří Šindelář a jeho tým poprvé vstupují do podivného výklenku u stropu schodišťové chodby na panskou tribunu. Paradoxně byl tento vchod do tajné chodby všem na očích, nikdy však nikoho nenapadlo jej řádně prozkoumat. Až teď. 

Přivolaní jeskyňáři se vsouvají do šestimetrové chodby, na jejímž konci nachází místnost zatím neznámého určení. Později se ukáže, že jde o středověký trezor (o rozměrech 2,5 × 2,2 × 1,25 metru). Z části je zanesen exkrementy a kostmi malých zvířat, drobnými kousky dřev, sutí, sedimentem a dalším odpadem. Najdou se vývržky sovy pálené, k potěšení všech naopak chybí potkan, který byl do Evropy importován až v 19. století. 

Mezi tím vším nepořádkem jsou na první pohled patrné i části lidských ostatků, konkrétně několika žeber. Je zřejmé, že lidské kosti (1/4 hrudního koše z jedné osoby) sem nemohla natahat drobná zvířata. Na to jsou ostatky příliš velké, komplexní a navíc neohlodané. Prvním cenným nálezem, který s ostatky může přímo souviset, jsou několikacentimetrové kousky ozdob ze zlata a stříbra, filigrány apod. To, zda byly součástí nějakého relikviáře a zda žebra patří některému ze světců, ukáže případně až další podrobný výzkum. 

Na dně trezoru experti nachází ještě jakýsi otvor po vyhnilém dřevěném trámu. Jinak je skrýš bohužel zcela prázdná. První část výzkumu proto po naskenování a zdigitalizování všech nalezených prostor končí. Objev pokladu se protentokrát nekoná. 

Je začátek léta 2020. Speciální teleskopická průzkumná kamera pomalu vplouvá do miniaturní dutiny po trámu. Všude je vidět jen zdivo a kusy dřeva. Ve chvíli, kdy se na monitoru počítače v záběru zaleskne odlesk kovového křížku, je přítomným historikům a archeologům jasné, že narazili na něco mimořádně cenného. Těžko by si totiž někdo dal práci s tak důmyslným úkrytem, kdyby neschovával něco výjimečně vzácného. Ovšem až v okamžiku, kdy přivedená hadička se stlačeným vzduchem odfoukne stoletý nános prachu na nenápadné plošince, zaleskne se zlato a objeví nápis IR, všem se zatají dech. Je to tady. Relikvie přímo spojená s Ježíšem Kristem. 

Nejstarší dřevěnou část, která by mohla být součástí schrány relikviáře, se radiokarbonovou metodou podařilo vědcům datovat do čtvrtého až pátého století našeho letopočtu. Přesněji řečeno do let 338 - 416. Z pochopitelných důvodů nebylo možné odebrat vzorek dřeva přímo z části, která je stále spojena se zlatou cedulkou. Ta musí nejprve projít podrobným nedestruktivním výzkumem. Stoprocentní jistotu, zda schrána je tedy opravdu z doby svaté Heleny, získáme až v budoucnu.

Pod vrstvou dřevěných úlomků pak experti objevují samotný hřeb, relikvii, která byla nezvěstná celých 600 let. Archeology nejprve nález překvapil svou nepatrnou délkou. Šest centimetrů kovu totiž rozhodně nemohlo na přibití člověka ke kříži stačit. Délku však vysvětluje již zmíněné dělení hřebů císařem Konstantinem. Přesné stáří hřebu teprve určí další podrobný výzkum. Pro zajímavost dodejme, že odhadovaná délka celého hřebu používaného k ukřižování je přibližně 15 centimetrů. 

Zlatý tausovaný křížek, kterým je železný hřeb v širší části označen, také již prošel prvním zkoumáním v Archeologickém ústavu AV ČR v Brně. A podle první materiálové analýzy má následující složení - 88 % zlato, 7 % stříbro, 3 % zinek, stopově měď a nikl.

Všechny nalezené ozdoby z drahých kovů zkoumá Andrej Šumbera, který mimo jiné rekonstruoval slavný relikviář svatého Maura (více se dočtete zde). Experti se spolu s ním shodují na tom, že už jen množství použitého zlata ukazuje na artefakt, který byl ve své době považovaný za zcela výjimečný. Středověké zlatnictví totiž pracuje především s pouze pozlacenými předměty. Nejinak je tomu například i u zmíněného relikviáře svatého Maura. Nález v Milevsku však kromě destičky s vytepaným nápisem IR obsahuje i zlaté křížky o velikosti kolem 2,5 centimetru. Vše z tlustostěnného plechu z ryzího zlata. Součástí pokladu jsou i třícentimetrové stříbrné křížky a tepaná písmena na zhruba centimetrových postříbřených plíšcích, která pravděpodobně dříve tvořila dosud nerozluštěný nápis.


K milevskému klášteru náleží přilehlý kostel svatého Jiljí nacházející se uprostřed současného hřbitova. Kostel byl v původní románské podobě vystaven jako jednolodní stavba s východním pravoúhlým závěrem o celkových rozměrech 19,7 x 9 metru. Právě v jeho severní zdi je archeologicky zkoumána soustava dutin. Jedná se o poměrně složitý komplex prostor, ukrytých v mohutné románské zdi. Sestává se z těžko přístupné vstupní chodby, rozšířené trezorové místnosti a další (pro člověka) nepřístupné dutiny, která vede z trezorové místnosti dále na východ. 

Z nejstarší fáze je dodnes zachována takzvaná zvonice a kamenná věž v západní části kostela. Věž má obdélníkový půdorys a je ze žulových kvádrů. V horní části jsou patrné dvě řad románských okének se sloupky. 


Poblíž kláštera se nachází Bažantnice. Je to park. Původně byl v těchto místech les a rybník, který obklopoval klášter. Vysušením rybníka a jeho spojením s lesem byly položeny základy budoucího parku. O založení parku se zasloužili řeholníci. Zejména opat Zikmund Antonín Starý se v roce 1880 rozhodl spojit dno zarostlého rybníka s lesem. Les se původně jmenoval Bažantnice, odtud příbuzný název. Bažantnice je zachycena v rytině Marca Müllera z roku 1721. Kromě parkové úpravy se zde nachází i žulové plastiky a sochy. Jedná se o díla z mezinárodních sympozií, která se zde konají. 


Cesta do milevského kláštera vedla po dřevěném mostě, ale ten po protržení rybníka při povodni v roce 1840 už nebyl obnoven. Přes Milevský potok byl v 19. století postaven nový kamenný most - Klášterní most. Stavba se dvěma oblouky a sochou sv. Jana Nepomuckého byla dokončena v červnu 1857. Tato socha byla přenesena z původního mostu. Proti soše Jana Nepomuckého je umístěn litinový kříž, který byl pořízený z veřejných sbírek. 


Vlevo od kláštera se nachází morový hřbitov, na okraji lesa, severovýchodním směrem k Osletínu. V době morových nákaz v letech 1771 - 1772 nepostačoval hřbitov u kostela sv. Jiljí, proto bylo přistoupeno k tomuto nouzovému řešení. V roce 1766 se konalo 94 pohřbů a v roce 1772 až 565. Za tehdejšího moru vymíraly i celé vesnice (např. Skoronín u Něžovic). Kamenný pomník s letopočtem 1771 nechal postavit okolo roku 1900 Eduard Schiefer, plukovník a bývalý velitel benešovského pluku. V roce 1935 nechal pomník obnovit milevský děkan Tobiáš Stach. 


V Sokolovské ulici, směrem ke klášteru, se nachází nízký kamenný kříž. Kříž dříve stával v úrovni cesty. V roce 1934 byl na podnět turistického odboru pietně vyvýšen a zasazen do silničního terasu. Kříž je silně poškozený na obou ramenech i vrcholu. Ke kříži se vztahuje pověst. Byl postavený v místech, kde byl zabitý Vlach z Itálie, který tam strašil. Přepadal a děsil poutníky, kteří se vydali do kláštera. 

Další smírčí kříž je umístěný v lapidáriu milevského muzea. Tento kříž původně býval u nedalekého Staňkova, na místě, kde se říká Na Braniborkách. Kříž označoval hrob padlých vojáků z bitvy mezi Francouzi a Uhr z roku 1744. Smírčí kříž zde byl až do 60. let 20. století. Když zde oral místní traktorista a potřeboval zátěž na radlici, použil tento kříž. Po práci kříž vysypal nedaleko od Milevska. Zde byl nalezený a odvezený na trakaři do Milevského muzea. 

Třetí smírčí kříž, který se také nachází v lapidáriu milevského muzea býval původně v lese Chlum u obce Velká. Kříž byl na místě, kde zastřelil pytlák Lejček z Kučeře, který měl přezdívku Očko, hajného Rodlera. Chodil mu za ženou. Na kříži je málo znatelný nápis: Roku 1778 dne 13. dubna byl v tomto místě zastřelen Josef Rodler od pitlaře G. O.

Další smírčí kříž byl nalezený ve dvoře kláštera. Nyní je také v lapidáriu muzea. Kříž má vyobrazený letopočet 1678 a písmena W K. V okolí Milevska se nachází několik dalších smírčích křížů v okolních obcích.


Dále se ve městě nachází třetí největší románský chrám v Čechách nesoucí jméno chrám Navštívení Panny Marie. Jedná se o trojlodní chrám se dvěma věžemi původně raně gotický, který byl později přestavěn v novorománském stylu v 19. století. 

Vyjma těchto sakrálních staveb se na náměstí města nachází kostel svatého Bartoloměje tvořící dominantu města. Na místě původního kostelíka ze 16. století je současný kostel z roku 1866. Původní kostel byl z hrubých žulových kvádrů. Nechal jej postavit Jindřich ze Švamberka po požáru města v roce 1513. V 19. století byl původní kostel velmi zchátralý a také kapacitně nedostačoval, a proto byla zahájena veřejná sbírka na jeho obnovu. Finanční částkou přispěl samotný císař František Josef I., poté byl kostel odsvěcen a v roce 1863 započaly bourací práce. Současný kostel byl postaven jako projev díků za přežití atentátu na císaře Františka Josefa I. Základní kámen položil dne 7. září 1863 opat strahovského kláštera Jeroným Josef Zeidler. Stavba kostela trvala tři roky. Kostel byl slavnostně vysvěcen 26. srpna 1866.


Vlevo za kostelem na náměstí se nachází barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1721. V tomto roce je už kapce viditelná na rytině Marca Müllera z roku 1721. Vyřezávaná dřevěná dřevěná socha světce je uložena v milevském muzeu. 


Vedle staré fary se nachází původní budova milevské radnice. V 17. století shořela při velkém požáru původní dřevěná budova radnice, velká část a pivovar, který byl vedle radnice. Jednopatrová budova radnice byla znovu postavena. Později prošla mnohými přestavbami. Ve sklepení bývala mučírna. Podle této budovy, která vždy sloužila jako sídlo městské správy, jako radní dům, se ulici dříve říkalo Radnodomská. V roce 1903 byla přejmenována na ulici Riegrovu. V 19. století sídlil v prostorách Staré radnice okresní soud, berní úřad a okresní hejtmanství. Těsně s budovou staré radnice sousedí budova bývalého městského pivovaru, který byl ve městě zřízen za dob Švamberků.

Na západní straně náměstí Edvarda Beneše se nachází budova nové radnice, která byla dostavěna 20. července 1901. V roce 1937 bylo v dolních prostorách radnice otevřeno milevské muzeum. Kromě muzea zde byla i policejní strážnice. V prvním poschodí se nacházely kanceláře městského úřadu. Sgrafita na průčelí pocházejí od milevského malíře Oldřicha Pejši a jsou z roku 1936. Na protější straně náměstí se nachází budova bývalé spořitelny z roku 1909 postavená táborským stavitelem F. J. Ješem v secesním stylu. 


Barokní budova z roku 1715 je stará fara. Dům s krásným štítem se nachází naproti spořitelně přes ulici, na nároží náměstí E. Beneše. V roce 1729 byla k faře přidělená zahrada pod Hůrkami. Fara skutečně sloužila jako příbytek milevských děkanů, až do roku 1852. Poté byla budova starého děkanství pronajímána různým nájemcům. Budova byla klášterním majetkem až do roku 1937, kdy byla prodána do soukromého vlastnictví.


Na náměstí Edvarda Beneše se nachází i čtverhranná kašna vystavěná roku 1855, kdy byl zrušen rybníček na náměstí. Voda byla do kašny svedena ze Suchanova rybníka rok poté.


Na severní straně náměstí Edvarda Beneše je dvoupatrová budova bývalé Okresní hospodářské záložny, která byla založena roku 1882. Budova byla upravena a rozšířena v roce 1939.

Budova bývalé Občanské záložny se nalézá po levé straně na Husově náměstí (dříve Malé náměstí). Byla založena prvním okresním milevským hejtmanem Vilémem Kremerem roku 1862. Byl to první a nejstarší peněžní ústav v Milevsku.

Budova bývalého okresního úřadu je na rohu Masarykovy ulice a Husova náměstí, dnes slouží jako budova polikliniky. Vznikla na místě zájezdního hostince U bílého koníčka a byla postavena za dva roky, v letech 1931. Rok poté se zde začalo úřadovat. Bylo zde sídlo nejen okresního úřadu, ale i okresního zvěrolékaře, četnictva a školního výboru.


Na domě č.p. 118 v ulici 5. května, kde dříve stával hotel Straka, je umístěna pamětní deska historika a knihovníka strahovského kláštera Cyrila Antonína Straky, který se zde 19. listopadu 1868 narodil. Autorem desky je sochař Břetislav Benda, rodák z nedaleké Líšnice. 


Na vrchu Hůrka se nalézá pomník národního umělce a malíře Karla Stehlíka, nedaleko je kaple Nejsvětější Trojice. Ta pochází z roku 1847 a stojí na místě bývalého popraviště. Od 15. do 18. století se zde popravovalo upálením. Místo bylo vybráno díky své poloze. Vrch nebyl zalesněný a odstrašující exekuce se daly sledovat i z velkých dálek. Kaple byla postavena na návrh milevského starosty S. Šebka na místě, kde stával mučednický sloup. Okolí je přeměněno na park. Opat Vincenc Makarius Frank si v 17. století ve svém deníku poznamenal prohlídku viditelných zbytků husitského opevnění. 


Směrem k Šibenému vrchu byly za bývalým okresním úřadem postaveny milevské školní budovy. Vyučovat se zde začalo 1. září 1935. Nejstarší škola v Milevsku byla latinská škola v klášteře roku 1543. Vyučovalo se zde do roku 1785. Městská škola byla zřízena roku 1748. První učitel Matěj Jelínek vyučoval rok v domě na místě nové radnice. Po požáru od roku 1750 byly ve škole přiděleny prostory ve staré městské radnici. V roce 1807 byla v dnešní Masarykově ulici č.p. 183 postavena dvoutřídní přízemní škola. Škola později kapacitně nepostačovala, další třídy byly v pronajatých místnostech. V letech 1877 - 1878 byla postavena dvoupatrová budova staré školní budovy. V roce 1935 se přistoupilo ke stavbě nových budov. V současné době slouží tyto budovy Masarykovy školy svému účelu. 


Kříž rodiny Vodňanských nechali v roce 1898 postavit majitelé hotelu Modrá Hvězda Marie a Jindřich Vodňanský. V tomto roce byl kříž vysvěcený. Nachází se za budovami milevských škol.


Výklenková kaple Panny Marie Sněžné je u komunikace do města ve směru od Písku před domem č.p. 129.

Další výklenková kaple Panny Marie Sepekovské se nachází v Sokolovské ulici před domem č.p. 590.


Nová synagoga je v Sokolské ulici s kubistickou fasádou a pochází z roku 1914. Byla vysvěcena v roce 1919 a je zde pamětní deska připomínající židovskou komunitu. Synagogu dnes užívá Církev československá husitská. Ze Staré synagogy se dochovaly pozůstatky v domě č.p. 387 na rozhraní Riegrovy ulice a Husova náměstí. Viditelné jsou zbytky vchodu v základech sklepa.

Židovský hřbitov s 200 náhrobky a obřadní síní se nachází v lesíku za městem na návrší zvaném Na Židovně. Byl založen v 18. století na pozemcích dřívější panské hájovny. Pohřbívat se zde začalo před rokem 1714. 


Morový sloup se sochou Panny Marie Svatohorské najdeme zhruba kilometr od Milevska u komunikace vedoucí do Kovářova. Sloup je žulový, vysoký asi 4 metry. Je umístěný na hranolovitém kamenném podstavci. Sloup původně stával u staré polní cesty. Při stavbě kovářovské silnice v roce 1890 byl postaven na tento podstavec. Na morovém sloupu je umístěný zpola nečitelný nápis (IOHNAES) a letopočet 1735. Na vrcholu sloupu je umístěna replika sošky Panny Marie. Originál byl odcizen. Morový sloup byl dříve v katastru Něžovic. Vztahuje se k němu pověst. Soška Panny Marie je obrácena tváří směrem k Milevsku. Při stavbě silnice ji dělníci obrátili čelem k silnici, ale ona se do rána vrátila do původního směru. K Milevsku se dívá proto, že podle pověstí ochraňuje tento kraj společně s morovým sloupem v nedalekém Křižanově před morovou nákazou. Oba sloupy byly postaveny po morové ráně, která tento kraj postihla. Oba morové sloupy jsou obráceny čelem k sobě, aby ochraňovaly prostor mezi nimi.

Druhý morový sloup se nachází, jak bylo řečeno výše, v nedalekém Křižanově. Sloup je umístěn na jihu obce. Na podstavci je vytesaný letopočet 1678 a nápis IWVS. Druhý letopočet 1903 je nejspíš rok opravy sloupu. Na vrcholu sloupu je socha Panny Marie s Ježíškem.