Malešov a vítězná bitva Jan Žižky

Městy Malešov se nachází asi 6 km jihozápadně od Kutné Hory. Název je odvozen z osobního jména Maleš ve významu Malešův dvůr. V historických pramenech se objevuje ve tvarech: de Maladscowe (1303), de Malessowa (1318), de Maleschow (1341), in Malessowie (1391), in Malessow (1408), na Malešově (1615). 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1303. V tuto dobu byl jejím držitelem Přibyslav z Malešova. Sídlo, tehdy označené jako tvrz (jediná zmínka o hradu je z roku 1359), bylo prodáno sedleckému klášteru. Tvrz v majetku kláštera byla jen krátkou dobu, jeho majiteli se záhy stali Ruthardové, šlechtici měšťanského původu z Kutné Hory, kteří se od té doby přezdívali z Malešova. V jejich držení byla tvrz až do roku 1411, kdy byla prodána Martinu Kladnému z Těchovic, stoupenci krále Václava IV. Tvrz vlastnil pravděpodobně do roku 1417. Dalším majitelem byl odpůrce husitství a tak tvrz byla roku 1421 obležena husity a její posádka donucena se vzdát. V roce 1424 se poblíž tvrze odehrávala Bitva u Malešova, ve které Jan Žižka porazil pražany (pražský svaz = husitské uskupení měst a šlechty, nejvýraznější osobností byl kazatel Jan Želivský). Po husitských válkách vlastnil tvrz krátce Ondřej Keřský z Řimovic a po něm Beneš z rodu Mokrovousých z Hustířan. Po jeho smrti zdědil tvrz jeho syn Jiřík, který byl přívržencem uherského krále Matyáše Korvína. Kvůli této skutečnosti byl roku 1472 Malešov obležen a zbaven uherské posádky. Jiřík se vzdal a tak statky mu byly ponechány. Po jeho smrti roku 1502 tvrz připadla jeho dcerám. Ty tvrz prodaly roku 1525 Jiříkovi Hášovi z Újezda, ten tvrz roku 1535 odevzdal své dceři, která se provdala za rytíře Jana Salavu. Roku 1576 byla Malešovská tvrz prodána potomky Jana Salavy Jiřímu Voděradskému z Hrušova. Po roce 1580 se Malešov dostal do císařské správy. Roku 1620 přešel Malešov do správy bratřím Malovcům, ale po bitvě na Bílé hoře se dostal opět od císařské správy. Dalším majitelem byla Eliška Žerotínská z Malešova a po ní Jindřich Volf Berka z Dubé, kterému panství i s tvrzí připadlo roku 1645. Jeho synové roku 1666 malešovské statky prodali rakouskému generálovi Janu Šporkovi. Po jeho smrti dostal Malešov jeho syn František Antonín Špork, který ho pak roku 1699 prodal hraběti Antonínovi z Haillveillu na Pyšelích. Ten Malešov prodal roku 1710 rodu z Osteina, který jej vlastnil až do 19. století. Poté areál tvrze chátral a byla využívána pouze hlavní věž tvrze, a to jako sýpka, takto sloužila do roku 1980. Roku 1985 převzal správu nad tvrzí Místní národní výbor v Malešově, ale plány na rekonstrukci se nepodařilo realizovat. K rekonstrukci došlo až po roce 2002, kdy tvrz byla již v soukromém vlastnictví.        

Tvrz byla vybudována na skalním výběžku. Skládala se z mohutné obytné věže o čtyřech patrech oddělených dřevěnými stropy. Vstup do věže byl z východní strany portálem v prvním podlaží přístupném po dřevěné pavlači. Na příkrých skalních stěnách okolo věže byly vystavěny parkány, na některých místech v různých výškách nad sebou, přístupné po dřevěných schodištích. Na severozápadním a jihozápadním rohu zdí byly kruhové věže. Menší severovýchodní obsahovala studni a větší jihozápadní obsahovala vězení. Tvrz byla rozdělena na část s obytnou věží a předhradí a ze severní strany, která byla jediná schůdná, oddělena vysekaným příkopem s dřevěným mostem. Z této doby je zachováno obvodové zdivo věže, gotické okno na východní straně věže a zdivo parkánů obklopujících věž. 

Na konci 15. a v průběhu 16. století byla jednotlivá patra věže zaklenuta, byla prolomena nová renesanční okna v jižní stěně a věž dostala novou renesanční fasádu. Severně od věže byla postavena nová obytná jednopatrová budova. V přízemí se nacházela konírna a průjezd do nádvoří u obytné věže, v prvním patře byly obytné místnosti. V roce 1666 Malešov vlastnil rod Šporků, který se zde rozhodl bydlet, ne však na tvrzi, ale v zámku, který si budovali v Roztěži. 

Tvrz se stala hospodářským a správním centrem jejich panství. Jihovýchodní část příkopu byla překlenuta a užívána jako sklepy užívané tamním pivovarem. Pivo se tu dnes vaří znovu, a to původní metodou bez filtrace a pasterizace, používají se jen původní pivovarské ingredience. Vaří se tu Summer Paka Ale 9º, Světlý ležák 12º, Žitný ležák 10º, American Pale Ale 11º a Indian Pale Ale 14º.

Nad překlenutým příkopem byla postavena obdélníková budova užívaná jako správa panství a úřednické byty. Bývalá jednopatrová budova ze 16. století byla přestavěna na byt důchodního písaře. Dřevěný most byl přestavěn na kamenný a obytná věž byla přeměněna na sýpku a vybavena novou střechou zakončenou barokní lucernou. K věži byl dále ze severní strany přistaven dvoupatrový přístavek. V letech 1824 - 1827 byl empírově sjednocený dvůr nacházející se na sever od hlavní věže a byly k němu přistavěny dvě podlouhlé budovy, přičemž západní byla spojena se stavením nad přiklenutým příkopem. V této budově byl také zřízen průjezd. Kolem roku 1850 se zřítila jihozápadní věž hradeb, která byla nahrazena zdí. Byla také opuštěna obytná budova ze 16. století, která byla na konci 19. století kompletně odstraněna. Byl zavezen zbytek příkopu a zrušen průjezd na nádvoří. Tvrz, která zažila za svými zdmi bitvy i šarvátky, sama padla za oběť obléhatelům či různým požárům, sloužila od 17. století jako sýpka, a to až do roku 1980. Od roku 1985 věž sloužila jako skladiště nepotřebného haraburdí. 

Rekonstrukce objektu začala v roce 2002 a skončila v roce 2017. Byla zrekonstruovaná do podoby z období vrcholné gotiky. Při rekonstrukci bylo dbáno na pozdější architektonické úpravy objektu, jako například barokní lucerna. Rekonstrukce proběhla jak v exteriérech, v interiérech, tak i v samotném vybavení tvrzi. Dnes je středověká tvrz přístupná veřejnosti v hlavní sezónu, mimo ni po domluvě s průvodcem. Zažít zde můžeme také dobývání Malešova.

Přímo pod hradem najdeme středověkou Krčmu na konci světa, která bývá otevřena příležitostně nebo pro soukromé akce. Je zde možné i tzv. glamour ubytování (glamping = moderní forma pobytu v přírodě, která kombinuje dobrodružství a blízkost přírody s luxusem a komfortem hotelového ubytování).

Na Žižkově náměstí najdeme kostel sv. Václava, který byl postaven v letech 1731 - 1733 jako nová barokní stavba na místě původní dřevěné kaple, zničené požárem v roce 1729. Interiér kostela ukrývá umělecké poklady. Nejvýznamnějším je hlavní oltářní obraz sv. Václava, připisovaný Petru Brandlovi. Ale také rokokové postranní oltáře se sochami světců, starobylé varhany z roku 1730 či malby v technice chiaroscura. Valená klenba obsahuje lunety, štukovou výzdobu i pilastry. Nejstarší zvon uchovávaný ve věži pochází z roku 1737. 

Výstavbu kostela zahájil hrabě Karel Joachym z Brédy, avšak kvůli finančním potížím došlo k dokončení až za účasti rodu Osteinů, jejichž erb zdobí i hlavní vstup. Díky své architektuře, historii a významnému umístění je kostel sv. Václava jedním z klíčových objektů na Žižkově náměstí a neodmyslitelným symbolem Malešova.

V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, autodoprava, biograf Sokol, obchod s dobytkem, družstvo pro rozvod elektrické energie v Maxovně, elektrotechnický závod, 2 holiči, 5 hostinců, kapelník, 2 koláři, 2 kováři, 2 krejčí, výroba lihovin, malíř, 2 mlýny, obchod s obuví Baťa, 3 obuvníci, 4 pekaři, pila, stáčírna lahvového piva, pivovar, pohodný, 2 pokrývači, porodní asistentka, továrna na prádlo, 17 rolníků, 2 řezníci, 6 obchodů se smíšeným zbožím, soustružník, spořitelní a záložní spolek v Malešově, studnař, 3 švadleny, tesařský mistr, 2 trafiky, 6 truhlářů, velkostatek, zámečník, zednický mistr, obchod se zemskými plodinami. 

Proti středověké tvrzi v bývalém zámku je dnes Muzeum Malešov. Najdeme zde pamětní desku věnovanou památce místního rodáka, politika, novináře a lingvisty Karla Jonáše. Prohlédnout si zde můžeme expozici nejen o historii Malešova, ale také o historii tvrze, bitvě u Malešova, židovské komunitě, dolování, pivovarnictví, místních rodácích, spolcích, přehradě atd.

Přesná doba založení barokního zámku je nejasná. Budova pochází z 1. třetiny 18. století, ale může být i starší. Za zakladatele byl považován Jan Špork nebo jeho syn František Antonín Špork, kteří v poslední třetině 17. století přestavovali sousední malešovskou tvrz. Zámek od svého počátku sloužil především jako kanceláře a byty úředníků panství. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1738 a nachází se v odhadu ceny zadluženého malešovského panství, které od roku 1725 patřilo Karlu Jáchymovi Bredovi. V letech 1824 - 1827 nechal Karel Maxmilián Dahlberg-Ostein upravit zámecké fasády ve stylu empíru (neoklasicismu). 

Správa velkostatku zámek používala až do roku 1945, kdy byl zkonfiskován Marii Salmové. Ve 2. pol. 20. století budovu spravoval ONV v Kutné Hoře, který ji nechal upravit pro potřebu základní školy. Od roku 2018 v zámecké budově sídlí Muzeum Malešov. 

A ještě se teď vrátím k termínu důchodní písař, neboť tento výraz jsem slyšela prvně. Tak tedy patrimoniální neboli vrchnostenská správa vykonávala veřejnou správu na svých panstvích - spravovala vlastní hospodářství a majetek (velkostatku), řídila poddané a vykonávala politickou, vojenskou a berní funkci vůči panovníkovi. 

Starý rentovní velkostatek (cca do pol. 16. stol.) si vystačil jen s několika málo úředníky - hejtman (někdy označován i jen jako úředník), purkrabí (někdy označován jako správce), důchodní písař, lesní úředník, porybný. Od pol. 16. století se setkáváme s vrchními úředníky - řídili správu na více panstvích stejného majitele (takovým byl třeba i můj předek Antonín Nebeský z Hořína), podléhali jim všichni ostatní úředníci, i odvolací instance ve sporech a stížnostech poddaných.   

Kancelářskou pomůckou byla instrukce - ta vymezovala náplň práce a povinnosti úředníků. 

Vrchnostenskou kancelář vedl hejtman, ten zastupoval vrchnost při její nepřítomnosti, řídil způsob úřadování, dohled nad poddanými, měl úřední dny v kanceláři a vedl soudy na rychtách, kontroloval vrchnostenské hospodářství, vedl v patrnosti dlužníky panství a měl je včas upomínat, pravidelně objížděl jednotlivé dvory, rybníky, mlýny a pivovary, zvláště při důležitých pracích jako setí, sklizeň obilí, nasazování a výlovy rybníků apod., přičemž měl vždy kontrolovat, zda je hospodářství i v dobrém stavu. 

Purkrabí řídil dominikální hospodářství, spravoval nemovitý majetek, dohlížel nad nižšími úředníky a denně dohlížel nad dvory. Pod ním byl šafář neboli správce dvoru (tím byl třeba otec obrozeneckého básníka a mého pra pra pra pra pra pra bratrance Václava Bolemíra Nebeského), zámecký správce, další správci a  zaměstnanci (pivovarů apod.), obroční písař (vedl polní hospodářství a vedl obilné účty (později se tento úřad osamostatnil a jeho funkce  se dostala na roveň purkrabímu a dalším úředníkům), pojezdný (hospodářský pojezdný), který byl na velkých panstvích podřízen purkrabímu, často zastával část jeho agendy, na menších panstvích byl přímo podřízen hejtmanovi a forstmistr či lesní pojezdný, pod kterými byli hajní, myslivci a lesní adjunkti (jeden z mých předků Václav Nebeský byl  dokonce c. k. dvorním myslivcem korunního prince Rudolfa).

Až do tereziánských a josefinských reforem bylo ustanovování vrchnostenských úředníků čistě soukromou záležitostí majitelů panství. 

K roku 1773 museli být všichni úředníci zapsáni (imatrikulováni) do seznamu hospodářského úřednictva vedeného u Společnosti pro povznesení zemědělství (později c. k. Vlastenecko-hospodářská společnost). Nástup nového úředníka byl dominiem oznamován krajskému úřadu a krajský úřad hlásil změnu u hospodářské společnosti. Hospodářští úředníci byli rozděleni do 10 tříd:

- hospodářští radové, inspektoři a administrátoři

- ředitelové (od roku 1749 byl titul hejtman zakázán), vrchní úředníci, hospodářští sekretáři, lesmistři, knihovní

- vedoucí úředníci na menších panstvích, revidenti

- purkrabí, důchodní

- správci, důchodní písaři

- obroční, sirotčí písaři, výběrčí daní

- porybní, sklepní písaři, lesní a hospodářští písaři

- pivní a lesní písaři, kancelisté, jiní písaři

- písaři

- praktikanti 

Druhy písařů:

- úřední - pracovali v panovnických, městských či šlechtických kancelářích, sepisovali listiny, vedení registrů a korespondenci

- knižní - opisovali knihy v klášterních a později univerzitních skriptoriích, často ve spolupráci s iluminátory a dalšími specialisty

- veřejní (notáři) - měli právní vzdělání, sepisovali veřejné listiny a zajišťovali jejich právní platnost, v latinských pramenech označovaní jako notarius

- listovní - vedl gruntovní knihy či jiné knihy související s právními úkony (prodej, dědictví), psal a vyřizoval dopisy vrchnosti

- důchodní - vyřizoval finanční záležitosti (zapisoval příjmy, výdaje a vedl účetnictví panství), přijímal "důchody" panství (peněžní i naturální dávky poddaných), vyplácel mzdy úředníkům a čeládce, evidoval nedoplatky, měl dohled nad naturálními účty (obilí, dobytek, pivo apod.)

- kontribuční - specializovaný úředník, který zajišťoval evidenci a kontrolu daní (kontribucí) poddaných pro vrchnost nebo úřad 

- sirotčí - úředník, který spravoval majetek sirotků na panství, vedl sirotčí účty, pokladnu a zapisoval veškeré operace do sirotčích knih a registr, evidoval jaký majetek (peníze, podíly na gruntě, pohledávky) po rodičích sirotkům náleží a dohlížel na jeho uchování či zhodnocení, přijímal sirotčí peníze od rychtářů či poručníků a ukládal je do sirotčí truhlice / pokladny, se kterou hospodařil, zapisoval vklady, výběry, splátky, úroky a další pohyby majetku sirotků do sirotčích knih

- obroční - vedl obilné účty, produkci, zásoby a pohyb obilí a dalších "obroků" (naturálních dávek) ve stodolách a sýpkách, zapisoval množství sklizeného obilí, stav sýpek, výdeje na setbu, na robotníky a naturální dávky vrchnosti, kontroloval sklizeň (byl přítomen při žních, dohlížel na svážení, mlácení, uskladnění a někdy i prodej obilí), podřízen mu byl poklasný, který organizoval práci na poli

Dne 7. června 1424 v bitvě u Malešova porazil Jan Žižka z Trocnova spojená královská vojska umístěné Svatohavelské koalice a pražských husitů. Bitva se odehrála v blíže neurčené lokalitě poblíž tvrze Malešov. Pro Žižku bylo vítězství vrcholem jeho vojevůdcovské kariéry, pražanům porážka vynesla další ztenčení jejich mocenské základny. Utrpěné ztráty na lidských životech řadí malešovské střetnutí k nejkrvavějším bitvám celých husitských válek. 

O průběhu bitvy zevrubněji hovoří hned dvě literární práce. Jednou z nich je rukopis Starých letopisů českých pocházející z 15. až 16. století, druhou pak starší text Historie české od italského humanisty Enea Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II. 

Staré letopisy líčí bitvu následovně:

... ˇŽižka pak táhl k Malešovu poblíž Kutné Hory a pražané stále šli za ním, když se spojili s některými pány a chtěli ho porazit. Žižka před nimi urychleně ustupoval, aby si někde našel příhodné místo k boji. Uchýlil se se svými vozy na jeden kopec, tam se opevnil a čekal na pražany, kteří ho pronásledovali a říkali, že už před nimi utíká. Ani nečekali, až se shromáždí všichni, a táhli přes to údolí, kde na ně Žižka čekal. Žižka se připravil k boji a postupoval takto: vozy srazil k sobě a seřadil houfy; nejprve jezdce, pak i pěší. Potom vybral několik pícních vozů a přikázal je naplnit kamením, a ty postavil doprostřed houfu mezi jezdce tak, aby je nepřátelé nezpozorovali. Pak pustil polovinu pražanů přes to údolí a poslal na ně své jezdce. Pěší uprostřed mezi jezdci tlačil ty vozy. A když už se k nim přiblížili, přikázal pustit na ně shora ty vozy a tak jejich šiky úplně rozbil. Potom dal na ně střílet z děl a svým lidem přikázal, aby na ně udeřili. Pražané, když jim jejich šiky nebyly nic platné, se obrátili na útěk a cestou strhávali sebou ty, kteří táhli za nimi a tak utíkali všichni ...

V bitvě padlo na 1 400 lidí, mezi jinými zde měli zahynout rytíř pan Petr Turkovec, který nesl pražskou korouhev, pan Ondřej z Dubé, Žižkův zeť, pan Čeněk, syn pana Vikeře z Myšlína, rytíř pan Hlas z Kamenice a mnoho dalších rytířů. 

Enea Silvio Piccolomini získal své poznatky od přímých účastníků husitských válek:

... Konečně přišli až ke Kutné Hoře, kde Žižka vtáhl do údolí, protože o něm věděl, že jest soutěskou, v níž nepřátelé naprosto nemohou rozvinout své šiky, a poručil korouhevníkovi stanouti. Potom povzbudiv své spolubojovníky dle okolností, připravil se k bitvě. Svedena byla krutá bitva, vítězný Žižka pobil 3 000 pražanů, ostatní obrátil na útěk ...

Zdroj: Kramerius Digital Library.

S tímto textem, který dosvědčuje boj v údolí, koresponduje i zápis v tzv. Vratislavském rukopisu:

... Žižka pak jel na Malešov poblíž Hory a pražané vždy táhli po něm. A když pražané v jedno údolí vnikli, i tehda Žižka s svými, obrátiv se na ně, porazil je. Jakž obecně lidé praví, že čtrnáct set lidu tu zabito, vozy a pušky pobral a množstvie veliké měšťan z Prahy zamordováno. Tu jest také drahně sešlo lidu rytířského ... tak až to v přísloví vešlo bylo: Item zesrali se pražané u Malešova žitem, neb všichni pražané biechu na znamenie žitem pásáni ... 

Katolický voják Bartoška z Drahonic zaznamenal:

... Léta Páně 1424 porazil v boji Žižka se svými lidmi, s Janem Bzdinkou a jejich spolčenci pražany a odňal jim mnoho vozů s děly, padlo tři sta pražských hospodářů a více, a stalo se to ve čtvrtek před sv. Vítem na slabiku Jul-pri-mi u tvrze Malešova za Kutnou Horou, a říkali pravdomluvní lidé, že tam na místě padlo čtrnáct set lidí z obou stran, mezi nimiž byli zabiti na straně pražanů stateční rytíři Turkovec, který držel v ruce pražskou korouhev, pan Hlas, mladý Vikeř, Hlaváč z Deštnice a dále tři sta dvacet šest pražských hospodářů mimo cizince a pražské řemeslníky ...

... Potom měli pražané spor se Žižkou. Když pak Žižka do Kostelce nad Labem, tehdy vytáhli pražané s velikou silou proti němu, a on vida to množství proti sobě, odtáhl před nimi a pražané za ním. A když byli blízko Malešova, tehdy se Žižka proti nim obrátil a bojoval s nim a porazil je. A po tom boji bylo v Praze i jinde mnoho vdov a sirotků ...  

V následujících měsících Žižka proměnil taktické vítězství i ve vítězství strategické. Druhého dne ovládl Kutnou Horu, kde vypálil některé domy a popravil několik desítek obyvatel, načež se mu poddala další tři města pražského svazu (Kouřim, Český Brod a Nymburk). Posléze své vojsko obrátil na severovýchod Čech a pravděpodobně se úmyslně vyhýbal větším bojovým akcím, neboť shromažďoval síly, které v první polovině měsíce září přivedl před hradby Prahy, kde se právě nacházel kandidát na českou korunu, kníže Zikmund Korybutovič. Patrně byl rozhodnut s metropolity tvrdě zúčtovat, k další vojenské konfrontaci však nedošlo. Pražané prostřednictvím kněze Jana Rokycany požádali o smír, k jehož stvrzení došlo 14. září. Dohodou se současně zavázali zaplatit jistinu v hodnotě 14 000 kop "drobných" grošů.