Liberec

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný. 

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové, svobodní páni původem ze Saska. Když v roce 1551 vymřela frýdlantská větev Bibrštejnů po meči, prodal císař Ferdinand I. panství Frýdlant, Liberec a Závidov za 40 000 tolarů šlechtici Bedřichovi z Redernu. Redernové se zasloužili především o rozvoj města, byly svobodní páni původem ze Slezska, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů - stříbrné vozové kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599 - 1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby. Postavili také u řeky Nisy v roce 1561 Panský pivovar. Zásluhou jejich hejtmana Joachima Ulricha z Rosenfeldu byly vydlážděny hlavní ulice a v roce 1565 bylo vybudováno dřevěné vodovodní potrubí, na které bylo napojeno několik kašen. Liberec měl tehdy 57 domů v okolí bývalého Staroměstského náměstí (dnešní Dr. Edvarda Beneše). Ve městě žilo přibližně 600 obyvatel. 

Když Redernové po bitvě na Bílé hoře vynuceně opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství za 150 000 zlatých Albrecht z Valdštejna, pozdější vévoda frýdlantský. Ten město pověřil zvýšenou výrobou sukna, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto "Valdštejnské domky", vzniklé až kolem roku 1680, zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec hraběti Matyáši z Gallasu, jehož rod pocházel z pomezí dnešních Korutan a Itálie. 

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodily v manufakturní, když v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1 000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města Čech. Dne 21. prosince 1850 Liberec získal postavení statutárního města. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp., pozdější Textilana. Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci století byla postavena nová radnice a divadlo. V roce 1857 zde žilo již 18 854 obyvatel. Liberec obdržel zvláštní obecní statut, který měl úroveň okresu, takové postavení měla v Čechách pouze Praha. 

Prosperitu ukončila až 1. světová válka. Na místě čtvrti Ostašov tehdy vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků. Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku Československa na podzim 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda v prosinci téměř bez boje území obsadila. Vyhláška č. 68/1923 prezidenta české zemské správy politické libereckému magistrátu odňala kompetence okresního úřadu. V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana, jejímž předákem byl rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Koncem 30. let 20. století byl ve městě dislokován prapor Stráže obrany státu pod velením podplukovníka Františka Kruliše. Tento prapor měl v září 1938 celkem 1 848 mužů. Při bojovém nasazení padlo 6 mužů tohoto praporu, 7 mužů bylo zraněno a 375 mužů bylo zajato. 

Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího. Dne 1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. Velký Liberec, ve kterém žilo 70 tisíc obyvatel. Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Během posledních dnů války byly v Liberci vydávány polooficiální bankovky v hodnotě 20 říšských marek. Po skončení války byla během dvou let vysídlena drtivá většina původních obyvatel. 

Statutárním městem byl Liberec opět od roku 1945, ale jen do roku 1949. Od roku 1960 byl pouze okresním městem. Od roku 1990 je Liberec opět statutárním městem a centrem nového Libereckého kraje.

Symbolem Liberce je bezesporu hotel a vysílač Ještěd, ale o tom až jindy. Na náměstí Dr. E. Beneše je to pak impozantní novorenesanční budova radnice z roku 1893, která nahradila starou radnici z let 1599 - 1603 (její půdorys je naznačen v dlažbě náměstí). Úplně původní stará rychta stávala v horní části dnešní Pražské ulice. V roce 1599 padlo rozhodnutí postavit uprostřed tehdejšího Staroměstského (dnes Benešova) náměstí novou radnici. Vypracováním plánů a rozpočtu byl pověřen italský mistr žijící ve Zhořelci - Marcus Antonio Spazio di Lancio. Základní kámen budovy dlouhé 40 loktů (23,7 m) a široké 28 loktů (16,6 m) byl položen 2. října 1599. Během stavby bylo třeba odstranit z tohoto místa studnu a pranýř, základy měly dvě podlaží a zasahovaly mimo samotnou stavební plochu. Hrubá stavba byla dokončena roku 1602, v říjnu 1603 byla dokončena osmiboká věž s makovicí a korouhví, která neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby. Nová budova byla třetí kamennou stavbou města. Dvě třetiny nákladů na stavbu pokryly příjmy z várečného práva, půjčku 1 000 tolarů poskytla Kateřina z Redernu. 

V 1. patře radnice sídlilo vedení města. Byl zde velký sál, radní síň, místnost pro uložení městských privilegií a vězení pro dlužníky. Konaly se zde také městské slavnosti. V přízemí se nacházel výčep, masné a pekařské krámy a od roku 1704 také kované obecní váhy s pískovcovými závažími. Podzemí pak sloužilo jako sklad piva a vína, nejhlouběji byla městská mučírna. Dominantou byla věž s hodinami. Věž však musela být několikrát opravována, a to v letech 1654, 1695, 1735, 1753 a 1801. Roku 1801 zasáhl věž blesk a následný požár zničil celou horní část věže a ta musela být zcela vyměněna.  

Po několika stech letech značně zchátralá budova radnice byla roku 1894 zbourána (bourání trvalo celé čtyři týdny). Kopie věže byla začleněna do Severočeského muzea, kde jsou umístěny i původní váhy. Najdeme zde také tehdejší portréty Redernů a Gallasů. Kamenné pylony jsou dnes na balustrádě spořitelny. Celých 100 000 zlatých odkázal na novou stavbu průmyslník Franz Liebieg mladší, 30 000 složila Liberecká spořitelna. Základní kámen byl položen 30. září 1888, roku 1890 byla dokončena hrubá stavba, dne 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha plechového rytíře Rolanda, ochránce městských práv. Radnice byla dokončena v dubnu 1893. Stavbu navštívil i sám císař František Josef I.

Nad hlavním průčelím budovy obráceným k náměstí se zvedá trojice věží, nejvyšší z nich je prostřední a má výšku 65 metrů. V roce 1952 byla socha rytíře nahrazena rudou hvězdu. V srpnu 1968 projížděla Libercem sovětská okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád mimo jiné způsobil smrt 9 lidí. Na přední straně budovy je na jejich památku umístěn bronzový památník ve tvaru tankového pásu. Rudá hvězda byla sňata v roce 1989 a nahrazena lvem, symbolem českých králů. Kopie původní sochy rytíře byla na vrchol věže umístěna v roce 2005. 

Na náměstí Dr. E. Beneše stojí Neptunova kašna. Dominantou kašny je pískovcová socha řeckého boha Poseidóna (Neptuna) držícího obouručně trojzubec. Neptun hledí směrem k radnici. Součástí sochy je Delfín, na kterém Neptun stojí a který má funkci chrliče. 

Kašna byla poprvé umístěna na libereckém náměstí v roce 1826, kde nahradila starší dřevěnou kašnu. V roce 1896 došlo k přesunu kašny blíže do středu a přidání kovového zábradlí. 

V dlažbě v ulici Pražské i Moskevské jsou ponechány části výhybky liberecké tramvajové trati, která těmito místy v minulosti vedla. Kovový kryt výhybky je doplněný o text a tvoří tak pamětní desku Památníku tramvajové trati. Trať byla zrušena v 80. letech 20. století.   

Za budovou radnice je Divadlo Františka Xavera Šaldy (též Šaldovo divadlo). Předchůdce dnešní divadelní budovy - Soukenické divadlo - bylo za účasti veřejnosti slavnostně otevřeno 15. října 1820. Divadlo mohlo pojmout 760 diváků, avšak místa byla z velké části jen ke stání. Budova Soukenického divadla byla převážně dřevěná, zděné bylo pouze průčelí. Hlediště tvořilo přízemí a dvě galerie, z nichž na horní byl přístup pouze po strmém žebříku. Sál byl osvětlován olejovými lampami - plyn byl v divadle zaveden až roku 1860. Divadlo přestalo poměrně brzy vyhovovat jak z hlediska pohodlí diváků, tak i z bezpečnostních důvodů, proto v roce 1872 vznikl Divadelní spolek, který měl připravit stavbu nového divadla. V noci z 23. na 24. dubna 1879 vypukl v budově divadla z neznámých příčin požár, který stavbu zcela zničil. Základní kámen nového divadla byl položen 15. září 1881. 

V prosinci roku 1881 vypukl požár ve vídeňském Ringtheateru, při němž přišlo o život na 400 osob. Tato tragická událost měla za následek všeobecné zvýšené nároky na bezpečnost divadelních budov v zemi. Protože však již byly vykopány celé základy do desetimetrové hloubky a nebylo možné zvětšit obrys stavby, byla snížena kapacita divadla z původních 1 050 na 850 a vynechána plánovaná restaurace v suterénu. Divadlo bylo dokončeno v roce 1883. Liberecké městské divadlo bylo jedním z mála, které se udrželo i během 1. světové války. Kritické období nastalo pro divadlo po skončení 2. světové války. Na jejím konci sloužilo divadlo údajně jako ubikace velitelství leteckého oddílu. První představení po osvobození Liberce se v divadle odehrálo již 13. května a šlo o jedno ze dvou představení ruských. Prvním českým vystoupením byl koncert pro Rudou armádu dne 20. května. K přejmenování na Divadlo F. X. Šaldy došlo v prosinci 1957.  

Významnou památkou je i liberecký zámek. Jáchym z Bibrštejna, kterému liberecké panství patřilo v letech 1537 - 1544, koupil v roce 1538 od libereckého měšťana Antona Plischkeho rodinnou usedlost. Z té se po dostavění obytného, tzv. panského domu pro správce, stal základ dnešního zámku. O přeměnu této usedlosti v sídelní zámek se však zasloužili až Redernové, konkrétně bratři Kryštof a Melchior, kteří roku 1583 začali nedaleko správcova domu budovat renesanční zámek, který měl odrážet jejich stále významnější postavení v politice habsburské monarchie. Stavba byla dokončena po čtyřech letech. 

Když 3. září 1591 Kryštof zemřel, přešel veškerý redernský majetek na Melchiora a po jeho smrti 20. září 1600 se správkyní rodového majetku stala jeho manželka Kateřina z Redernu, rozená hraběnka Šliková. Ta spravovala panství jako poručnice svého syna Kryštofa a roku 1604 se rozhodla nechat vystavět na severní straně zámku kapli. Zároveň s kaplí byla zbudována také věž na severním nádvoří. Tato věž, sloužící jako zvonice i bašta, je jedinou věží zachovanou do současnosti. Stavba kaple trvala dva roky. Na ní navázala výstavba druhého, tzv. nosticového křídla, postaveného pro Kateřininu sestru Mikulášku Nosticovou v roce 1609. Požár roku 1615 zničil celé redernské křídlo, nikoliv však hradní kapli. Dle tehdejšího mínění měšťanů šlo o boží trest seslaný na Kateřinu za to, že z hejnického kostela odvezla na zámek sošku Panny Marie a tamní obětní svíce nechala přetavit na svíčky pro svou potřebu. 

V této podobě zůstal zámek až do doby hraběte Kristiána Filipa z Clam-Gallasu, který nechal k areálu přistavět nové křídlo zvané Nový zámek. V letech 1785 - 1786 bylo přestavěno do klasicistní podoby také původní redernské křídlo. Z obranných staveb po přestavbě zůstala pouze severní bašta u kaple (zvonice), původní ohrazení bylo strženo. Další přestavba čekala zámek v letech 1852 - 1854, kdy byla vybudována nová dominanta objektu - čtyřboká věž, propojující Nový zámek a nosticovské křídlo. Již v této době však zámek přestal sloužit jako šlechtické sídlo. 

Roku 1927 se Nový zámek změnil v ubytovnu zámecké správy s restaurantem. Po pozemkové reformě z roku 1933 přešel zámek jako konfiskát do vlastnictví státu. Ten do něj umístil ředitelství Státních lesů a statků. Za 2. světové války, zde sídlilo posádkové velitelství a Německá pracovní služba. Po roce 1945 se do zámku vrátily Státní lesy, v 50. letech převzala redernské křídlo nově založená vysoká škola - Vysoká škola strojní (dnešní Technická univerzita). Nosticovské křídlo a Nový zámek převzal v 70. letech výrobní podnik Skloexport, interiéry celého redernského křídla prošly rozsáhlými úpravami a neméně rozsáhlými úpravami prošel také park před vchodem do nosticovského křídla a sousední park před budovou. Díky Skloexportu byla v zámku jedna z nejrozsáhlejších expozic skla na světě (20 000 kusů), která však nebyla běžně přístupná veřejnosti. 

Pozemek u libereckého zámku si vybral ke stavbě rodinné vily Johann Josef Liebieg. Klasicistní dvoupodlažní dům postavil Ferdinand Römheld, průkopník manufakturní textilní výroby. Budova se stala základem centrální části vily. K původnímu domu byla přistavěna třípodlažní křídla. Autorem návrhu a pravděpodobně i stavitelem byl Gustav Sachers, absolvent bavorské Akademie výtvarných umění a majitel stavební firmy v Liberci. 

Johann Liebieg mladší (11. srpna 1836 - 27. května 1917) byl rakouský a český textilní průmyslník a politik německé národnosti z rodiny Liebiegů, poslanec Českého zemského sněmu. Roku 1862 se oženil s Leopoldinou Mayrovou. Měli spolu dvě děti - syna Johanna Moritze Liebiega a dceru Gabrielu, jejímž manželem byl Theodor Radetzky, vnuk Josefa Václava Radeckého (český šlechtic Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž byl považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století). Dne 24. listopadu 1862 si Johann Liebieg dal zaprotokolovat firmu Johann Liebieg und Co. pro obchod s vlněným zbožím v Liberci a se skladem v Praze, který vedl Anton Schmidt Na Příkopě 15 (583/I). Byl také členem správní rady Rakouské severozápadní dráhy a Jihoseveroněmecké spojovací dráhy. Stejně jako jeho otec se zapojil do politického života a v roce 1866 nastoupil na Český zemský sněm za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Liberec.  

V Jablonecké ulici nedaleko Harcovské přehrady pak najdeme Liebiegův zámeček, který byl vybudován rovněž jako rodinné a reprezentativní sídlo pro rod textilních baronů. Charakter výjimečnosti získal nejen prolínajícími se historickými slohy, ale i uměleckými prvky zdůrazňující urozenost a majetnost. Stavbu zahájil roku 1897 baron Theodor Liebieg. Objekt byl inspirován německým neorenesančním stylem, napodobeninou hrázdění na fasádě patra. Theodor Liebieg zde žil až do své smrti v roce 1939. Po jeho smrti zámeček zdědila vdova Marie Ida von Liebieg. Před 2. světovou válkou byl v parku u zámečku vybudován protiletecký kryt. V roce 1945 byl zámeček zkonfiskován a chátral. V 70. letech 20. století byl objekt opraven. Společnost Textilana sem umístila mateřskou školku a dětské jesle. V roce 2004 přešel zámeček do majetku města Liberce.  

Naproti zámečku je Památník obětem komunismu - kvádrový památník je tvořen zrcadlovými tabulemi z pokovaného skla, které jsou vsazeny do ocelového rámu. Text zapuštěný do dlažby u paty památníku je čitelný v zrcadle.

Na kopečku nad zámečkem je pak Klášter voršilek s kostelem Božského srdce Páně. Ve 2. pol. 19. století došlo v Liberci a blízkém okolí k silnému růstu  počtu obyvatel, proto bylo potřeba vybudovat instituci k zajištění vzdělávání a sociální péče. Proto do města byly pozvány uršulinky, které zde nechaly vystavět novogotický trojkřídlý klášter s kostelem a školou. Areál vznikl na základě projektu libereckého architekta a stavitele Adolfa Bürgera, který jej sám také postavil. Výstavba byla zahájena stavbou kostela mezi lety 1894 - 1896. V dalších dvou letech vznikly budovy samotného kláštera a školy. V objektu ze dvou stran obklopeném parkem byla řádová škola s dívčí ubytovnou, tělocvična, sál s jevištěm či zdravotnické pokoje. Na svou dobu moderně zařízený areál měl ústřední vytápění i vodovod. 

V roce 1945 byl klášter zkonfiskován státem a po komunistickém převratu musely v rámci "Akce K" sestry klášter v roce 1950 opustit. Mnoho z nich bylo nuceně vyčleněno pro práci v tovární výrobě. Později byla v objektu kláštera zřízena poliklinika, která zde sídlila až do sametové revoluce. Kostel sloužil jako sklad. V roce 1990 byl klášter v restituci navrácen řádu sv. Voršily. V současné době zde sídli zdravotnické zařízení a klášterní kostel Božského srdce Páně využívá od roku 1996 pravoslavná církev.  

Ze zaniklých církevních staveb byla nejdůležitější Stará synagoga, vypálená za Křišťálové noci nacisty. Stávala severně od radnice a divadla. Její věž, vysoká 39 metrů, byla nejvýše sahající věží ve městě a stavba samotná byla jednou z dominant. Liberečtí Němci ji za Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 vypálili do základů. Na jejím místě dnes stojí liberecká knihovna a tzv. Nová synagoga. 

Ojedinělé židovské rodiny žily na území moderního Liberce snad už ve 14. a 15. století, ale až do začátku 19. století nesměli mít trvalý pobyt ve městě, roku 1799 byli dokonce Židé z celého libereckého panství vypovězeni. Rozkvět židovské obce v Liberci nastal až na přelomu 18. a 19. století, kdy se židovští obchodníci rychle uchytili na místním trhu s textilem. Roku 1823 žilo v Liberci už 6 trvale usazených židovských rodin a počet, zejména po roce 1848, trvale vzrůstal. V roce 1930 stoupl počet židovských obyvatel na počet 1 392 (3 % všech obyvatel). Po 2. světové válce byla židovská obec obnovena a již roku 1946 se k ní hlásilo 1 211 osob (37 starousedlíků, kteří přežili koncentrační tábory a 1 174 poválečných osídlenců). 

Liberec se po Mnichovské dohodě stal hlavním městem nové říšské župy Sudety a sídlem Konrada Henleina. Z dostupných pramenů je zřejmé, že "arizace" židovského majetku a vyhánění Židů zde probíhalo velmi rychle. Již před "Křišťálovou nocí" velká část zdejších Židů utekla do vnitrozemí, synagoga již byla uzavřena. 

Základní kámen Nové synagogy byl položen 16. prosince 1997, modlitebna byla slavnostně otevřena v den 62. výročí jejího vypálení, a to dne 9. listopadu 2000. Prostor zničené synagogy je zvýrazněn na zemi vydlážděnou stopou obrysu v dlažbě před knihovnou. Tvarově vychází dispozice z poloviny Davidovy hvězdy. Na obvodovém plášti je vytesaný hebrejský nápis, Jonášova modlitba. Tóra se zachovala ze synagogy původní a je částečně poškozena ohněm. 

Vedle Nové synagogy je kvetoucí sad a památník JUDr. Karla Jaroše - památník padlých policistů. Smyslem tohoto místa je poděkování a připomenutí odvahy lidí, již pro ochranu a svobodu země položili vlastní život. Ústřední instalace skleněného pomníku chrání jeden strom, z jara kvetoucí jabloň. Vybraná jabloň s květinovou loukou reprezentuje zbytek celého sadu, onu svobodnou a krásnou zahradu, chráněnou průhledným a velmi křehkým pláštěm skleněného válce. Symbolickou zahradu v kruhu objímají jména osob padlých při výkonu služby, tato jména jsou pak v tiché vzpomínce doprovázena úryvkem české státní hymny. 

Vznik Československé republiky byl v Liberci, kde se většina obyvatel hlásila k německé národnosti, vnímán značně rozporuplně. Některá nová vládní nařízení považovalo vedení města Liberec za vměšování do vnitřních záležitostí a nechtělo s nimi nic mít. V této době byla jedinou složkou vykonávající bezpečnostní službu na území města liberecká městská policie. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva vnitra ze srpna 1919, kdy byla složka podřízena dohledu exponovaného úředníka Zemské správy politické v Praze. Ten převzal kontrolu prakticky nad veškerou činností liberecké policie, přičemž k dispozici měl z rozhodnutí ministerstva všechny četníky přidělené ke službě v Liberci.

Dne 21. září 1922 rozhodla ministerská rada Československa o zestátnění policie v Liberci. Legislativním podkladem byl zákon č. 165 ze 16. března 1920. Ministerstvo vnitra dne 26. září 1922 vydalo vyhlášku č. 286 "O zřízení policejního ředitelství v Liberci". Příslušníci městské bezpečnostní stráže, kteří vyhovovali požadavkům pro státní službu, byli na základě vlastní žádosti přijati do státní služby. Dne 28. října 1922 skládali příslušníci nově vzniklé státní policie služební slib, a to i přes skutečnost, že většina z nich se v té době nedovedla domluvit česky. 

Služební obvod policejního ředitelství nebyl tvořen pouze městem Liberec, jakožto působiště původní městské policie, ale zahrnoval i okolní obce. Rozlehlejší obvod si společně s dalším rozvojem města vyžádal zvýšení počtu policistů, u nichž se předpokládala národní spolehlivost. Část nových posil byla tvořena legionáři, a tak se postupem času liberecká policie stala jednou z hlavních lokálních opor Československého státu. 

K dalšímu výraznému nárůstu policistů došlo v letech 1936 a 1937, zejména v souvislosti se zakládáním podřízených policejních expozitur v okolních městech a dále se vznikem nového bezpečnostního sboru - Stráže obrany státu. Do nově vzniklého sboru bylo zařazeno i 150 libereckých policistů.

Po podepsání Mnichovské dohody bylo policejní ředitelství 7. října evakuováno do Sedmihorek a poté do Mladé Boleslavi, kde bylo rozpuštěno. Příslušníci policejního ředitelství, již zůstali ve službě, byli rozmístěni k úřadům po celém zbývajícím území Protektorátu. Část z nich se s okupací republiky nikdy nesmířila a zapojila se proto do vznikajícího odbojového hnutí. Někteří zaplatili životem. Na jejich počest byla v neděli 4. května 1947 na budově Úřadu národní bezpečnosti v Liberci v ulici Dr. Karla Jaroše odhalena pamětní deska, věnovaná právě příslušníkům liberecké policie, kteří zahynuli za okupace. Později však byla deska z neznámých důvodů odstraněna. Na desce bylo uvedeno 11 jmen. Pod každým jménem se skrývá příběh, který si zaslouží připomínku.

Policejní rada Dr. Karel Jaroš sloužil v Liberci od roku 1936. Pracoval převážně ve službě státně-bezpečnostní. Po zřízení Protektorátu zorganizoval a vedl skupinu, jež se zapojila do odboje, aktivně spolupracovala se skupinou "Tří králů" a pomáhala budovat síť  "Obrana národa". Skupině se dokonce podařilo získat spolupracovníky v pražské úřadovně gestapa. Karel Jaroš byl zatčen 3. května 1940, byl odsouzen pro přípravu velezrady a dne 18. prosince 1942 v Berlíně popraven. 

Kancelářský pomocník Josef Blažek pracoval v oddělení státní bezpečnosti. Byl Jarošovým nejbližším spolupracovníkem již v Liberci a následně i v odboji. Po zatčení Jaroše, i přes naléhání podplukovníka Balabána, však Josef Blažek odmítl uprchnout. Byl zatčen 6. května, odsouzen pro přípravu velezrady a dne 18. prosince 1942 v Berlíně rovněž popraven. 

Policejní agent Stanislav Stodola byl pro spolupráci s Josefem Blažkem zatčen 13. prosince 1940. Po krátké vazbě na Pankráci byl převezen do Drážďan a poté do Osvětimi, kde zemřel 16. listopadu 1941. 

Policejní agent Rostislav Kolář byl až do svého nástupu k policii v roce 1936 sloužícím poddůstojníkem letectva. Po vzniku Protektorátu se podílel na hromadných útěcích bývalých vojáků do Francie a Anglie. Sám se pokusil o útěk 9. srpna 1939, nicméně byl zadržen. Po 9 měsících vazby na Pankráci byl převezen do Drážďan a odsouzen ke 3 letům vězení. Po propuštění 9. srpna 1942 se zdržoval v Čejči na Moravě. Dne 29. října 1942 byl na příkaz pražského gestapa Rostislav Kolář znovu zatčen a po vazbě na Pankráci  a v Malé pevnosti v Terezíně v lednu 1943 převezen do Osvětimi. Tam zemřel dne 25. února 1943. 

Strážmistr František Čejka sloužil v Liberci od roku 1936. V roce 1938 byl jmenován správcem policejní expozitury v Novém Městě pod Smrkem, kde sloužil až do záboru. V roce 1938 byl přeložen k policejnímu ředitelství do Českých Budějovic. V Českých Budějovicích se po zřízení Protektorátu zapojil do odbojové činnosti. Falešným cestovním pasem pomohl uprchnout např. Rudolfu Krzákovi. František Čejka byl zatčen 22. srpna 1942 a krátce po zatčení byl převezen do koncentračního táboru Osvětim-Březinka. Zemřel v Osvětimi dne 13. května 1943. 

Strážmistr Vilém Veselý byl zatčen 17. března 1941 společně s dalšími příslušníky nuselského komisařství, a to z důvodu aktivní účasti v odbojové skupině strážmistra Františka Machka. V Berlíně byl Vilém Veselý odsouzen k trestu smrti pro přípravu velezrady a 10. června 1943 byl popraven.

Strážmistr Silvestr Kmínek byl zatčen 18. března 1941 společně s dalšími příslušníky nuselského komisařství. Důvodem byla rovněž činnost v odbojové skupině strážmistra Františka Machka. Silvestr Kmínek byl 16. března 1942 popraven v Osvětimi.

Další policisté padli během pražského povstání v roce 1945. Strážmistr Čeněk Čermák zemřel 5. května 1945 v Praze-Libni. Byl vyslán společně se strážmistrem Vajsarem, štábním strážmistrem Rmoutilem a s dobrovolníkem Aloisem Vodičkou a Josefem Vimmerem na průzkum v okolí hřiště Praga. Jmenovaní se dostali do kleští skupiny německých vojáků z transportu na Horním nádraží v Libni a vojáků z obrněného vlaku na trati Libeň-Karlín. Štábní strážmistr Rmoutil se po zranění ruky zřítil z náspu, pod kterým zůstal ležet, a v příhodnou chvíli se odplížil. Ostatní se skryli za kamenné sloupy železničního nadjezdu a bránili se do posledního náboje. V oslabení však byli zajati a následně zavražděni.  

Strážmistr Václav Bečvář padl 6. května v Praze, Na Pražačce. V budově gymnázia Na Pražačce bylo sídlo V. praporu pluku SA Feldhermhalle a bojové skupiny Luftwaffe "Reimann". Po vypuknutí povstání bylo gymnázium obklíčeno povstalci a došlo k bojům. Německé jednotky podnikly protiútok, obsadily blízké policejní komisařství a do budovy školy odvlekly asi 80 rukojmích. Část z nich byla mučena a popravena na školním dvoře, 5 mužů bylo popraveno před budovou. Strážmistr Bečvář dovnitř vstoupil jako vyjednavač, identifikován bílou vlajkou. Po podepsání kapitulace se oddíl SA připojil k jednotkám opouštějícím Prahu směrem ke 3. americké armádě. Mrtví, včetně strážmistra Bečváře, byli později nalezeni ve třech masových hrobech - dvou cvičných zákopech na pláni za školou a v hrobě na zahradě  školy. Celkem bylo identifikováno 44 obětí. 

Strážmistr František Otradovec padl 8. května v Praze, na Smíchově.

Strážmistr Alois Novák padl 9. května v Praze, na Příkopech. 

V roce 2020 vznikla myšlenka vybudovat znovu důstojnou připomínku policistů, kteří věrni své služební přísaze bránili demokratické Československo. Zrodil se tak projekt sadu a parku, pojmenovaného po JUDr. Karlu Jarošovi. Park je však věnován všem příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří ve službě zaplatili cenu nejvyšší, kteří zaplatili vlastním životem. 

Na jihu centrální části města leží část zvaná Perštýn, která je zkomoleninou německého názvu Birgstein. Najdeme zde např. dům U pelikána. Jedná se o historický měšťanský dům z roku 1803 postavený v pozdně barokním až klasicistním slohu. Postavit si ho nechal barvíř Andreas Altman. Stojí ve svažitém terénu na kopci poněkud osamoceně, čehož jsou důvodem rozsáhlé demoliční práce prováděné v těchto místech ve 2. pol. 20. století. 

Svůj název dostal dům podle reliéfu pelikána s roztaženými křídly na středovém rizalitu nad vstupem do domu. Pod ním je umístěn medailon s iniciálami R.W., které odkazují na počáteční písmena architekta Rudolfa Wichery, který dům v roce 1923 koupil a celkově přestavěl. V roce 1929 dům vlastnili manželé Otmerovi, kteří v přízemí provozovali obchod. Po roce 1945 byl obchod zrušen a dům byl prohlášen za památkově chráněný. V současnosti slouží jako obytný dům, část využívá sekulární řád františkánů.

Nedaleko odtud byl dne 31. srpna 1884 položen základní kámen kostela sv. Vincence z Pauly. Výstavba probíhala do roku 1887, a to na náklady baronky Marie Pavlíny Liebiegové. Kostel vznikl jako součást tzv. Špitálského okrsku Vincentium, které zahrnovalo mateřskou školu, následně azyl dětem dělníků, a také soukromou obecnou školu sv. Josefa. Do Vincentina nechala baronka povolat ženskou větev řádu Lazaristů ze Štýrského Hradce, jejichž patronem byl sv. Vincenc z Pauly, aby zde spravovaly sirotčinec. Cílem těchto Lazaristů, zvaných vincentky nebo také Dcery křesťanské lásky, byla péče o sirotky, nemocné, přestárlé, ale také vězně a zločince. Okrsek Vincentinum se nacházel v Liebiegově městečku. Sídliště zvané Liebiegovo městečko, zbudované v letech 1911 - 1912, bylo secesní bytovou výstavbou rozkládající se původně v Liebiegově parku. Sídliště zahrnující celkem asi 80 zaměstnaneckých domků (ve 20. letech až 125 obytných domů) sloužilo výhradně zaměstnancům firmy Johann Liebieg & Co. Baronka Liebiegová zde nechala vybudovat okrsek nejen pro potřeby vincentek, ale také pro děti zaměstnanců firmy, které zde mohly trávit volný čas po vyučování pod dohledem řádových sester. 

Kostel začal v době odsunutí Němců po 2. světové válce a období komunistického převratu chátrat. Kostel a budovy špitálu nechala po roce 1945 zkonfiskovat Československá republika. Správa Krajského národního výboru zde měl v úmyslu vystavět hvězdárnu, ale nakonec se plán neuskutečnil. Kostel byl vydán na pospas vandalismu až do 1. pol. 70. let 20. století. Za 30 316 Kčs si kostel odkoupila Církev adventistů sedmého dne, která se o něj stará dodnes. 

Na druhé straně ulice Na Perštýně je pak budova krematoria, které je prvním krematoriem na území Rakouska-Uherska. Jedná se o secesní stavbu, která ve svém vnitřním prostoru skrývá řadu pozoruhodných uměleckých výtvorů, např. interiér obřadní síně, okenní vitráže nebo malou kašnu v přístupovém prostoru. Krematorium bylo postaveno roku 1917. Do Čech se myšlenka pohřbívání žehem dostala ve 2. pol. 19. století z Itálie přes Německo. Zdejším propagátorem byl spolek přátel žehu "Die Flamme". Protože tehdejší zákony byly silně ovlivněny postolem katolické církve, která povolovala pouze pohřeb do země, tento způsob pohřbívání nebyl legislativně schválen a státní úřady jej nepovolovaly. Zemřelí stoupenci kremace z českých zemí proto museli být odváženi ke zpopelnění do německých krematorií v Žitavě a Drážďanech, kde se pohřby žehem prováděly od roku 1874. 

Mezi liberecké propagátory zpopelnění patřili např. politici MUDr. Václav Šamánek a jeho švagr MUDr. Franz Bayer, v letech 1893 - 1929 liberecký purkmistr. Ten v roce 1912 prosadil vydání stavebního povolení, kterému předcházel soudní spor u Nejvyššího soudu v Praze. Soud ovšem rozhodl tak, že krematorium se postavit může, ale zpopelňovat se v něm nesmí. Jako místo pro výstavbu byl vybrán tzv. Monstranční vrch. Zajímavostí je, že mezi návrhy bylo umístit jej i na Ještědský hřeben. Slavnostně bylo krematorium otevřeno 23. srpna 1917 za znění předehry k opeře Parsifal Richarda Wagnera. Přestože v době probíhající 1. světové války, kdy na zranění a nemoci zemřel velký počet lidí, nebyly kremace úředně povoleny. 

První kremace zesnulého libereckého měšťana Roberta Jahna byla provedena 30. října 1918. Ještě do konce roku bylo zpopelněno dalších 82 zemřelých. V meziválečném období se počet  zpopelněných pohyboval mezi 500 - 600 ročně. V období 2. světové války zde byli zpopelněni studenti popravení po demonstracích 17. listopadu 1939, zemřelí vězni z koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou a oběti popravené libereckým gestapem. V roce 1968 se zde konaly dvě velké tryzny občanů, kteří byli zastřeleni v prvních dnech srpnové okupace. Na jedné z nich promluvil Václav Havel a Jan Tříska.