Legiovlak je putovní muzeum československých legií. Jedná se o projekt Československé obce legionářské, který má být věrnou replikou legionářského vlaku z období let 1918 - 1920, kdy na Transsibiřské magistrále v Rusku probíhaly válečné operace československých legií. Vlak křižuje od května 2015 celou Českou republiku. Cesta měla skončit v roce 2020. Legiovlak je součástí dlouhodobého projektu Legie 100. Má pomoci obnovovat povědomí o československých legiích a jejich zásluhách na vzniku samostatného československého státu. Vstup do expozice Legiovlaku je zdarma, a to i díky podpoře Ministerstva obrany České republiky, Ministerstva dopravy České republiky, Českých drah, SŽDC, ČD Cargo a dalších partnerů.

V letech 2011 až 2015 zakoupila Československá obec legionářská celkem 11 vyřazených historických železničních vozů. Jeden z plošinových vozů dlouhodobě zapůjčily České dráhy a kovářský vůz rekonstruovala a dodala slovenská strana v čele s Nadáciou Milana Rastislava Štefánika a Klubom historickej techniky RD Zvolen.

Na konci roku 2017 Legiovlak čítal třináct vozů, v současné době jich má čtrnáct. Pro co největší přiblížení podoby legionářských vlaků a životních podmínek, bojové činnosti a zvyklostí československých legionářů, byly vybrány pro rekonstrukci nejčastěji používané vozy. Vlak se skládá z vozu:

- polní pošty 

Poštovní spojení s domovem znamenalo ve válečných konfliktech významný prostředek k udržení morálky vojska. Jelikož většina legionářů byla stále současně občany Rakouska-Uherska, znamenala by přímé spojení problém, nehledě na to, že by byli příbuzní ve vlasti vystaveni riziku perzekuce ze strany rakouských úřadů.

Z tohoto důvodu bylo třeba, aby se legionáři, bažící po zprávách z domova, uchýlili k menší lsti. Veškerá jejich korespondence, která se pochopitelně musela omezit na zprávy, které nevyzrazovaly jejich protistátní činnost, byla posílána přes zajatecké tábory. Doručování zajatecké korespondence do vlasti a z vlasti obstarával Červený kříž, samotné zpracování legionářských zásilek (přepisování na lístky vydávané Červeným křížem, přeposílání zpráv z domova či z tábora na frontu pomocí ruské polní pošty) pak obstarávaly zajatecké organizace.

Po zhroucení ruské armády v 2. pol. roku 1917 však bylo spojení s domovem přerušeno a po přesunu na Transsibiřskou magistrálu obstarávali nejdůležitější doručovatelské služby poslové, kteří rozváželi zejména tiskoviny a vojenskou korespondenci. Teprve v létě roku 1918, v době, kdy byl odložen odjezd do Francie, bylo rozhodnuto o zřízení polní pošty. Postupně tak byl na každé větší stanici Transsibiřské magistrály (a přilehlých větvích) zřízen polní poštovní úřad. Spojení mezi poštovními úřady pak obstarávalo 10 vagónů, tzv. poštovních ambulancí, které obsluhovaly poštovní trati o celkové délce 11 671 km. Cestou sbíraly zásilky, které ihned třídily podle místa určení. Zásilky určené do Československa pak byly od ledna 1919 předávány na lodní transporty odvážející dobrovolce do vlasti.

Celkově čs. polní pošta za dobu svého působení doručila 13 465 752 nejrůznějších zásilek, z toho 259 082 směřovalo do vlasti, z vlasti pak bylo doručeno 426 953 zásilek. 

- těplušky 

V letech 1918 - 1920 působili Čechoslováci převážně v blízkosti Transsibiřské magistrály, proto se jejich nejčastějším domovem stala tzv. těpluška. Jedná se o nákladní vagóny, které se po "zatepletní" používaly k dopravě vojska. Vylepšeny byly o dvojitou podlahu, zdvojené stěny a případně i o kamna. Ruská armáda tyto vagóny používala buď k přepravě 8 koní, 40 vojáků či k přesunu jiného vojenského materiálu. 

 Původní krytý nákladní vůz nesl označení NTV 1892 a v běžném provozu byl až do 80. let 20. století. Legionáři se s těmito vozy setkávali již od začátku války během přesunu na frontu a při dalších transportech. Vlastní vagóny Čechoslováci získali až během ústupu z Ukrajiny na počátku roku 1918, kdy je dostávali k dispozici od, tehdy ještě spřátelené, bolševické vlády. Samotné navagónování vojska bylo většinou prováděno v okolí železničního uzlu Bachmač, který v té době Čechoslováci spolu s bolševiky hájili proti německé armádě. 

Čechoslováci, kteří v těpluškách bydleli po 12 - 20 mužích, je přijali za svůj druhý domov a sami usilovali o jejich zútulnění. A to jak po praktické stránce, kdy byly vagóny provizorně zateplovány, byly k nim instalovány schůdky, dveře atd., tak po stránce estetické, kdy zejména vnější stěny vagónů bývaly různě zdobeny, zejména pak výjevy z české a slovenské historie. Celkem disponovalo čs. vojsko na Rusi 531 osobními a 10 287 nákladními vozy, které byly uspořádány ve 259 vlacích. V průměru měl jeden čs. ešelon kolem 40 vagónů, z nichž velkou část tvořily těplušky, ale i nejrůznější podpůrné části umístěné přímo ve vagónech. 

- plukovní prodejny

- krejčovského

- zdravotního

Mimo zdravotnických zařízení přímo na Transsibiřské magistrále budovali Čechoslováci vlastní nemocnice i v týlových městech. Jedním z nejvýznamnějších bodů československého zdravotnictví bylo město Čeljabinsk, kde fungovala nemocnice s 800 lůžky. Po celé délce magistrály pak byly československými jednotkami zřizovány další nemocnice a lékařské instituce. Samotná zdravotní infrastruktura pak zahrnovala nejen specializovaná oddělení, prací lékařů byla také osvětová práce, například udržování správných hygienických návyků v oblastech s rizikem nakažlivých nemocí atd., a rovněž dohled nad jejich dodržováním.  

Veškerá strava a voda měly být důkladně převařeny, veškeré jídelní náčiní vymýváno vroucí vodou. Obytné vagóny měly být pravidelně vymetány a 2x týdně vymývány. Kdykoli vlaky zastavily na delší dobu, byly okamžitě vykopány hluboké latríny, které byly 2x denně prolévány vápenným mlékem. Pod zdravotní službu též patřila evidence ztrát a válečných hrobů. Z té mimo jiné, vyplývá, že východní skupina čs. legií v Rusku zaznamenala v první roce bojů proti bolševikům ztráty 8,4 %, přičemž poměr padlých ku raněným je 1:1,8 (pro srovnání - v napoleonských válkách se jednalo o 1:4,1, v rusko-japonské válce 1:4,1). 

Od roku 1919 se postupně československé jednotky přesunuly na nový úsek od Omsku po Bajkal. Tomu byla přizpůsobena i zdravotní služba a přemístěny nemocnice. Každá ze tří divizí disponovala svojí nemocnicí, divizním lazaretem, domem pro rekonvalescenty, skladem, zubařským kabinetem a divizním sanitním vlakem. V Jenisejsku byla zřízena venerologická nemocnice č. 4, spojená s bakteriologickým a serologickým institutem, v Omsku pak ještě nemocnice č. 5. Nemocnice v Tomsku se rozšířila o oddělení pro choromyslné a v Irkutsku působila venerologická ambulatoř. K evakuaci vojínů do Vladivostoku byly k dispozici vlaky č. 4 a č. 5.

- štábního

Každodenní život československých dobrovolníků na Rusi v období od března 1918 do konce roku 1920 byl propojen se železnicí. Na koleje se však nestěhovali jen vojáci, ale skutečně celé československé vojsko. Kromě vojáků byla za nejdůležitější považována výzbroj a výstroj společně se zásobami všeho druhu. Do vlaků se ale přesunuly i všechny služby, dílny a většina skladů. Vznikaly pak specializované vagóny různého určení. 

Štáby jednotlivých jednotek sebou pak do vagónů přivedly menší či větší kanceláře všeho druhu. Zpočátku bylo jejich vybavení značně primitivní, ale s postupem času a získáváním nových vagónů byly používány nejen nákladní kryté obytné vozy - těplušky, ale především upravené osobní vozy II., III. či IV. třídy. Vyšší štáby a velitelé se postupně stěhovali do vozů prvních tříd či speciálních služebních vozů vyšších úředníků ruských drah, a to i včetně vozů lůžkových, restauračních či salonních. 

Nejrozšířenější byly osobní vozy II. či III. třídy, ze kterých byly vymontovány lavice a přepážky, které byly nahrazeny kancelářským nábytkem. Nepostupovalo se podle žádných jednotných předpisů, ale vagóny byly vybavovány standardním kancelářský nábytkem, nebo do nich byl nábytek vyráběn z toho, co bylo k dispozici. 

Štáby jednotlivých střeleckých pluků tak využívaly 16 - 22 osobních vozů, což tvořilo cca 5 - 6 % z vagónů plukovních ešelonů. Štáby divizí měly k dispozici 12 - 16 osobních vozů a štáb československého vojska dokonce 54 osobních vozů, což tvořilo 1/4 vagónů sedmi ešelonů, ve kterých byl převážen tento štáb. 

Celkem bylo v 259 ešelonech, ve kterých se přepravovalo čs. vojsko, 531 osobních vagónů všech tříd. Zde byly vyřizovány nejrůznější náležitosti spojené s provozem vojska, od vedení osobní agendy vojáků, hospodářství jednotky, topografických prací, až po plánování a řízení bojových operací. 

- opravárenský

Běžnou součástí ešelonů byly i nejrůznější podpůrné části umístěné přímo ve vagónech, např. kuchyně, pekárny, ošetřovny, prádelny nebo krejčovské či opravárenské dílny. V nich nalézali své uplatnění vojáci nehodící se pro službu u bojových jednotek, starší 40 let či částečně invalidní. Právě technické zázemí představovalo důležitou součást celého válečného úsilí. Ve finále tyto podpůrné části zvládaly produkovat třeba součástky pro lokomotivy a vagóny, zbraně, munici, ale i sýry, pivo a tabákové výrobky, případně hygienické potřeby, výstroj a mnoho dalších věcí. 

Ne všechno se ale tvořilo ve vagónech, tato produkce stačila pouze na pokrytí nejnutnějších technických požadavků bojových jednotek. V mnoha případech naši vojáci obnovovali výrobu v opuštěných sibiřských závodech a tam poté rozbíhali vlastní produkci, to vše za využití sil ruských zaměstnanců. V neposlední řadě bylo v legionářské správě také několik desítek dolů, především na uhlí, které bylo potřeba jako palivo pro lokomotivy. K lednu roku 1919 se pod československým vedením nacházelo 18 dolů a 77 závodů, jejichž výkonnost se povedlo zvýšit v průměru o 36 %. I mnoho dalších podniků v ruské správě bylo pod kontrolou Čechoslováků. Většina těchto podniků vykazovala nadbytky ve výrobě, které byly následně prodávány na ruském civilním trhu a za utržené peníze bylo možno nakupovat další produkty. Na sibiřském trhu např. proviant, koně atd., ze zahraničí byly skrz přístav Vladivostok dováženy zejména léky, výstroj, výzbroj, petrolej atd. 

Většina vozů Legiovlaku jsou původně vyřazené vagóny Českých drah, dřevěné části jsou pak současná novovýroba. Podvozky jsou původní, nejstarší pochází z roku 1901, nejmladší pak z roku 1947. Opravárenský vagón byl propůjčen slovenskou stranou od KHT Zvolen a jako jediný z této soupravy se prokazatelně zúčastnil válečného nasazení. Dodnes můžeme na černých nosnících střechy nalézt průstřel a několik menších stop po střelách z ručních palných zbraní. 

- obrněného 

Obrněné vlaky se poprvé začaly používat ve válkách v 2. pol. 19. století. Jejich úkolem bylo nejen zajišťování bezpečnosti na trati, ale v době války rovněž zapojení se do bojových operací, odehrávajících se v blízkosti železnice. Poprvé byl improvizovaný obrněný vlak, rusky obecně označovaný jako "broněvik", našimi vojáky použit v březnu 1918 při bojích s německou armádou u železničního uzlu Bachmač. V rámci otevřených bojů čs. legionářů s bolševiky od května 1918 byly obrněné vlaky jedním z nejdůležitějších bojových prostředků naší armády. 

Vývoj obrněných vagonů byl postupný. Zpočátku se jednalo o běžné vozy, které byly na plošinových vozech vyzbrojeny kulomety a mnohdy i děly. Na citlivých místech byly umístěny materiály k tlumení střel, zpravidla pytle s pískem. Následně docházelo k dalšímu zlepšování obrněných vagonů a začaly se vyrábět specializované vozy i obrněné lokomotivy. Jako základ byly zpravidla využívány americké uhelné vozy, do kterých byly namontovány zdvojené stěny vyplněné štěrkem, betonem, pískem či jiným materiálem schopným zachycovat střely. 

Takto upravené vagón byly řazeny do samostatných sestav obrněných vlaků, skládajících se z několika obrněných vagónů vyzbrojených kulomety a často i děly, k nimž bývaly připojeny těplušky pro posádku a pěší rozvědku a nákladní vagóny na munici a další nezbytný materiál. Své uplatnění nalezly i plošinové vagony, za běžných okolnosti sloužící k přepravě nákladů. Buď na nich byly zřizovány palebné pozice děl či kulometů, nebo sloužily jako stanoviště obrněných vozů. Rovněž pomáhaly při ochraně vlaků před výbušninami na kolejích, případně před tzv. šílenou (též splašenou) lokomotivou. V takovém případě byly plošinové vozy zatíženy pražci, kolejnicemi a dalším materiálem na opravu trati a zařazeny na začátek a konec soupravy. Takovýto vůz, tlačený před soupravou, potom mohl svou vahou odpálit minu, případně alespoň částečně pohltit náraz šílené lokomotivy. V neposlední řadě bylo možné tento "předběhový" vagón odpojit, zaklínovat, a zbytek soupravy couvl do bezpečné vzdálenosti.

Obrněné vlaky, které byly většinou řazeny jako krátké a dobře pohyblivé soupravy, pak byly používány k průzkumu bojem, palebné podpoře pěchoty poblíž železnice či strážní službě na železnici, zejména poblíž klíčových prvků, jako byly stanice, mosty či železniční uzly. 

Jelikož ani jedna z bojujících stran občanské války v Rusku neměla dostatek sil, odehrávala se většina zásadních boj v blízkosti železnice. U všech čs. jednotek, bojujících roztroušeně po celé délce Transsibiřské magistrály, se tak objevovala podobná zkušenost vedoucí k úpravě dosavadní taktiky. Ta byla charakteristická velkou pohyblivostí vojsk a častým manévrováním. Poměrně malé síly obou protivníků nedovolovaly budování větších frontových úseků, což umožňovalo útok na křídlo nebo týl nepřítele. Nepodařilo-li se obchvácené straně včas ustoupit, hrozilo ji zničení. Boje se proto omezovaly na okolí železniční trati, umožňující rychlý ústup, případně pohyb vpřed, což dalo těmto bojům jednotný ráz tzv. ešelonní války. V obraně tento způsob boje vyčerpával velký počet sil pro průzkum, který se musel provádět zvlášť pečlivě na křídlech. Boje měly ráz útoků na stanice, železniční uzly, mosty nebo města při trati. Každý větší pohyb probíhal v ešelonech, uspořádaných počtem i typy vagónů podle potřeb taktických jednotek, vyčleněných na předvoj a tzv. valný voj. Před předvojem postupoval obrněný vlak. 

Takto uspořádaný proud se pohyboval vpřed a čistil oblast podél trati. Dojel-li k místům, kde byla trať či nějaký důležitý objekt na trati poškozen, přijížděla inženýrská rota, aby  pod ochranou obrněného vlaku provedla opravu. Před příjezdem na místa ostřelovaná nepřítelem zastavil obrněný vlak na bezpečném místě, odepjal těplušky s pěším výsadkem a vagón s municí, a lokomotiva s obrněnými vozy jela jako "broněvik" dále kupředu, aby zahájila palbu. Předvojová jednotka opustila ešelony a rozvinula se do rojnic po obou stranách trati, aby buď sama zdolala menší hnízda odporu, nebo, v případě silnějšího nepřítele, upoutala jeho pozornost zaujmutím postavení kolem trati až do příjezdu zadních jednotek. Ty měly za úkol postavení buďto zesílit, nebo provést obchvat nepřátelského boku a spolu s čelní skupinou na nepřítele udeřit. Při manévrech pěchoty kladli Čechoslováci důraz na palebnou převahu nad nepřítelem. Rojnice (tzv. řetězy) byly tvořeny menšími skupinkami, které se samostatně pohybovaly přískoky, a ochranu na křídlech zpravidla zajišťovalo jezdectvo. Útoky pravidelně končívaly bodákovou ztečí, které předcházela salva ručních granátů. 

- a dvou vozů plošinových 

V každém z vozů je nainstalována výstava panelů a trojrozměrných předmětů, které přibližují život a boj československých legionářů na Transsibiřské magistrále. Návštěvníci si tak v případě zájmu mohou zjistit podrobnější informace o daném tématu, ale také prohlédnout originální součásti výstroje a výzbroje stejně, jako předměty legionářské každodennosti. Vybrané exponáty je možné si osahat, včetně některých z vystavených zbraní. 

Odborný výklad poskytují průvodci v replikách legionářských stejnokrojů. Pro školní exkurze jsou v rámci expozice připraveny pracovní listy a další materiály. Na místě je rovněž možné pořídit si kromě pamětních předmětů i odborné a populárně naučné publikace s legionářskou tematikou. Výtěžek z tohoto prodeje přitom směřuje přímo na podporu projektu Legie 100. 

Slovník

Jedním z výrazných specifik československých legií v Rusku byla i jejich mluva, tzv. čechoslováčtina. Do slovníku legionářů postupně pronikaly nejrůznější rusismy i germanismy, z čehož nakonec vznikl zvláštní "jazyk". Níže se nachází "Česko-ruský slovník" tak, jak si jej do svého zápisníku opsal legionář Jan Modrý ze 4. střeleckého pluku:

Bagán - obyvatel haličských vesnic, později ukrajinských vesnic konečně celého Ruska a Sibiře

Bílít - slovo, které se dosud nemohlo vyskytnout v českém slovníku, vzhledem k naší politické situaci. Nyní bylo vynalezeno speciálně pro českou armádu. Jeho význam může býti stejně slavným jako ponižujícím, jak svědčí tato stupnice: vybílili jsme Sibiř a Povolží od bolševiků. Vybílili jsme Čeljabinský arsenál apod. Až nakonec několik lumpů vybílilo soukromý byt. 

Braigl - způsob, jakým naši vojáci projevovali radost nad nehodou některého bratra

Čsl. houpačka - na skutečném novinovém papíru skutečně tištěný v českém jazyku, také nazývaný, leč zřídka, Československý deník, který přináší zprávy, že už jedou, které se objevilo jako pouhé houpání a přineslo tím název Československé houpačky

Do bot - slovo velmi výrazné, bohužel do češtiny nepřeložitelné, zdá se, že se skládá ze slov "do" a "bot", ač je možné, že je i cizího původu, jako kaput apod. Je vždy znakem hlubokého opovržení, například ve rčeních: kaše do bot, vojna do bot, Sibiř do bot. Ovšem jak by se sem boty dostaly, je záhadné.

Ešelon - vojenský vlak, v jakých se jelo z Ukrajiny na Sibiř i až do Vladivostoku a zpět

Gimnasistka - někdy také "ploutev" nebo "kost". Je v Rusku jistý druh osob ženského pohlaví hezkých i méně hezkých, jež se vyznačují zvláštní lepivostí na československé vojáky. Tyto oslazují jim život bezmeznou láskou a naši vojáci jim zase sutečným kostkovým cukrem.

Kipjatok - horká voda na nádraží se vaří ve velkých kotlích, v nichž si pasažéři natáčejí čaj do svých čajníků. Doma se vaří v samovarech. Kipjatku se vypije v Rusku ohromné množství.

Komitét - vynález, který učinila ruská revoluce a jenž jako novinka byla zavedená do československého vojska. Členové komitétu zpravidla byli nazýváky.

Kotýlek - vynález v českých zemích úplně neznámý. Je to plechová nádoba, v níž možno vařit čaj, nosit oběd, mýti se, práti onuce a podobně. Nutno zavésti k nám.

Machorka - rozmačkané smetí, nějaké u nás neznámé byliny, které v Rusku kouřiti je národní zvykem. Páchne hůře nežli tabák. Cena machorky se pohybuje od 5 - 15 rublů za páček, podle toho je-li vůbec k dostání. 

Má to ránu - to je, že něčemu schází něco k dokonalosti, nejčastěji všechno. Do češtiny nelze přesně přeložit.

Nahnout - je asi tolik jako překazit

Očereď - dlouhý chvost lidí stojících těsně za sebou a čekajících až na ně dojde řada. U nás jí nahrazuje tzv. tlačenice, způsob o mnoho zábavnější.

Poznakomitsja - namlouvat si

Rozjezd - zastávka na železné dráze

Sojuzník - spojenec. Jsou to národové žijicí okolo Vladivostoka, kteří nám jeli pomáhat proti bolševikům, ale pro svojí pomalost nedojeli. Význam "pomalý jako sojuzník" je výraz pro nejmenší stupeň pohyblivosti. Línější než u nás šnek. 

Těpluška - vagón nákladní nebo pro dobytek červené barvy podobné bývalým "40 Mann oder 6 Pferde". Jméno je od slova teplo, které tam v létě bývá, ale v zimě ne.

Ulejvák - slovo vzniklé zároveň s československou armádou. Odvozeno od slova "ulíti se", tj. hledat nějakou ulejvárnu. Ulejvárna je služba dále od fronty (fronta je místo, kde se střílí). Ulejvárny jsou seřazeny podle stupnice ve vzdálenosti od fronty od 5 do 2 500 verst. Ulejvák je člověk neranitelný, výmluvný, hezký, oholený a oblečený, s velkou ctižádostí najíti si ulejvárnu vyššího stupně, než jakou má.

Železnodrožník - člověk chodící po nádraží a kolem vlaku, na všechny otázky odpovídá slovem "sičas", které nahrazuje jízdní řád

Více o Československých legiích se dočtete zde. Dohledala jsem dokonce zatím i tři pravděpodobné příbuzné (ze strany matky), u jednoho je dokonce v matrice jako porodní bába zapsaná moje praprababička Alžběta Čacká.