Lázně Šternberk
O lázních Šternberk slyšel asi málokdo z Vás, ale svého času byly dosti známé i významné. Město Šternberk leží v okrese Olomouc, Český Šternberk najdeme zase na řece Sázavě v okrese Benešov.
Šternberk je ale i malá osada, součást obce Ledce ležící asi 2,3 km od Smečna v okrese Kladno. Původně to byla samostatná osada a nesla jméno Bílý Újezdec, snad podle opukové bělavé půdy polí. Vyskytuje se však i další starší názvy jako Aujezdec, Újezd či Bílý Újezd. První zmínka o obci je z roku 1406. Stávala zde pouze tvrz, poplužní dvůr a mlýn. Před rokem 1475 ji získal Bedřich, purkrabí z Donína. V majetku tohoto rodu zůstala až do roku 1611, kdy ji od svého zadluženého zetě odkoupil Jaroslav Bořita z Martinic a připojil celý statek ke Smečnu. Ke konci 18. století byla ves přejmenována na Šternberk. Jméno dostala podle Josefy ze Šternberka, manželky Františka Karla hraběte Bořity z Martinic, posledního mužského potomka starobylého českého rodu Martiniců (zemř. 1789). V roce 1801 zde byly zřízeny lázně.
Tvrz Bílý Újezdec je poprvé zmiňována roku 1563, tehdy snad byla renesančně přestavěna. Po roce 1611 přestala být panským sídlem a nebyla udržována. V době, kdy došlo k přejmenování na Šternberk, byla tvrz upravena na jednoduchý barokní zámeček, který se později stal jednou z lázeňských budov. Za první republiky patřil objekt spolu se sousední novostavbou organizaci Péče o mládež, po válce zde byla poddůstojnická škola, od roku 1955 domov důchodců. V poslední době je zde dětský domov.
Zdejší voda byla již v 16. století považována za léčivou. V roce 1800 dala hraběnka Marie Anna Clam-Martinicová posoudit vodu doktorem Františkem Ambrožem Reussem a již roku 1801 zde byly zřízeny Lázně Šternberk s výstavnou kolonádou.
Lázně bývaly oblíbenými lázněmi Pražanů, léčilo se zde i množství významných osobností, např. Eliška Krásnohorská, Josef Dobrovský, filolog Josef Jungmann zde napsal své Zápisky (stěžuje si v nich na hanebnou češtinu zdejších měšťanů), historik František Palacký si při této příležitosti prohlédl Martinický archiv ve věži smečenského zámku. Karel Havlíček Borovský se sem přijel léčit na doporučení doktora Podlipského po návratu ze čtyřletého vyhnanství v jihotyrolském Brixenu. Bydlel v č.p. 58, kde na fasádě domu najdeme i pamětní desku.
O jeho pobytu se sice mnoho zpráv nedochovalo, paradoxně jedním z pramenů jsou policejní hlášení, protože podezření, že se Havlíček vymlouvá na zdravotní potíže u úřadů přetrvávalo, a tak zkoumaly, co zde dělá. Jedním z posledních textů, která právě ve Šternberku napsal, byly záznamy o jeho finanční hotovosti. Havlíček měl při pobytu zde doporučený přísný pitný režim. V šest hodin ráno pil za chůze vlažnou syrovátku, v osm hodin dietně posnídal, kolem desáté pil zdejší lázeňský železitý pramen, k obědu měl naordinovanou pouze masitou stravu, kterou směl zapít žejdlíkem piva. Po obědě odpočíval, kolem páté posvačil obdobu toho, co snídal. Místo večeře pak pil sklenici čerstvě nadojeného mléka, jehož kvalitu si velmi pochvaloval. Havlíček do Šternberka přijel za chladného deštivého počasí a v návaznosti na to ještě s humorem napsal: Je zima a deště, proto taky jsem se ještě ani kapku neuzdravil, jak ale nastanou hezké časy, pak si dám záležet. Ale ani letní vedra mu nepřinesla úlevu, ba právě naopak. Ke všemu jeho trápení se přidala ještě nespavost. Pro úlevu proto z Prahy dostal tablety morfia, aby je užíval vždy po jedné před spaním. Havlíček ovšem spolykal hned první večer všechny naráz. Upadl do dlouhotrvajícího spánku, z něhož se už vlastně k úplnému vědomí neprobral. Ze zdejších lázní jej odvezli 24. července 1856 do Prahy do domu jeho švagra Františka Jaroše. V dnešní Havlíčkově ulici, naproti Masarykovu nádraží, zemřel dne 29. července 1856 na tuberkulosu plic po užití velké dávky morfia. Jeho pohřeb dne 1. srpna 1856 se pak stal v politicky stísněné atmosféře tzv. Bachova neoabsolutismu národní manifestací ...
Kromě pití a koupelí v železité vodě se léčilo dietou, pitím mléka a čokolády, tichem a odpočinkem, které působilo na zažívací systém i nervovou soustavu. Šternberk byl díky pěknému okolí významným výletním místem. Miroslav Tyrš sem vedl ve 2. pol. 19. století jeden z pěších výletů pražského Sokola. Lázeňský areál měl rozlohu 18 hektarů. Dnes je tato oblast součástí přírodního parku Džbán.
Budova č.p. 55 - dříve také "Vila Nebeský". Dnes jsou zde č.p. 55, 56 a 57 propojeny a tvoří jeden areál základní školy a dětského domova. Budova č.p. 55 byla správní budovou lázní, další domy sloužily na ubytování lázeňských hostů.
Minimálně od roku 1887 se v novinách objevují inzeráty na "Laciné letní byty", které nabízí majitelka Hermína Nebeská ve Šternberku u Smečna. Jedná se o manželku Eduarda Jindřicha Nebeského, měšťana a sládka, který se narodil 10. července 1852 v Domě U Modré štiky v Praze na rohu ulic Karlova a Liliová sládku Antonínu Jakubu Nebeskému a Aloisii Vendulákové, dceři sládka Augustina Venduláka, sládka v pivovaru U Medvídků, dodnes fungující v ulici Na Perštýně na Praze 1. Otcem Hermíny byl Josef Milde, rovněž měšťan a majitel pivovaru v Praze.
Kdy rodina Nebeských koupila tuto vilu není přesně známé, nicméně to bylo jistě po roce 1881. V tu dobu totiž ve svých nedožitých 40 letech zemřel Václav Labutka, sládek v pivovaru U Modré štiky, tedy v pivovaru Nebeských. Václavu Labutkovi se zde narodily tři dcery (první roku 1874, druhá roku 1876, kdy je Václav Labutka psán již jako majitel domu ve Šternberku č.p. 55 a poslední roku 1878). Poslední dítě zapsané v matrice jako narozené v tomto domě, se narodilo roku 1882. Zřejmě tedy v tuto dobu kupuje Eduard Jindřich Nebeský tento dům - "Vilu Nebeský", bohužel ale na konci lázeňské "zlaté éry". Pravděpodobně se i touto koupí dostal do finančních problémů, neboť v roce 1888 pozbyl měšťanství pro zaviněný úpadek, jak se dočteme na jeho domovském listu.
Na konci 19. století totiž toto místo začalo postupně ztrácet na atraktivitě, počet hostů se rok od roku snižoval, až byly lázně před 1. světovou válkou zcela zrušeny. Tvrdí se, že část jejich popularity tehdy převzaly Poděbrady. V roce 1928 našly chátrající budovy nové využití - byla zde zřízena "Vychovatelna pro mravně vadnou mládež". Po 2. světové válce zde byl krátce domov důchodců, poté ústav sociální péče a zvláštní internátní škola.
Prameny minerálních vod nadále chátraly, stejně jako bývalé lázeňské vily, divadlo v přírodě, bažantnice, lipová alej a zámecký park.
V bývalém lázeňském parku se nacházejí prameny železité vody, některé pojmenované po význačných lékařích, kteří do lázní za svými pacienty přijížděli z Prahy, dnes již postupně obnovovány:
- Pramen dr. Prokeše (zvaný mezi místními obyvateli "rybička"), který najdeme za Šternberským rybníkem
- Masarykův pramen
- Pramen dr. Tůmy
- Jindřichův pramen
Z dalšího pramene už voda vytéká jen někde mezi keři. Dříve byl i tento pramen upravován a zastřešen jako ostatní, ale časem toto zařízení zchátralo a dále se nerekonstruovalo. Proto se nyní tento pramen uvádí jako Zarostlý.
