Historie bývalého královského města Kutná Hora sahá až do 13. století. Vznik města je pak spjat s těžbou stříbra a stříbrných dolů v této oblasti, sahající až do 10. století. Roku 1300 vydal Václav II. tzv. nový horní zákon o královských právech nad těžbou stříbra a mincovnictvím, kterým zavedl novou minci, brzy po celé Evropě známý a ceněný pražský groš, ražený právě v Kutné Hoře. 

V Českém muzeu stříbra si můžeme Pražský groš sami nejen vyrazit, ale zároveň se dozvíme i historii pregéřského díla ... Je to vlastně poslední pracovní krok výroby mince. Pregéř převzal od úředníků mince přidělený počet vybělených mincovních plátků, kolkař mu přidělil raznici a on zasedl na pregéřskou stolici. Ta se skládala z dřevěného špalku a sedadla. Na spodní raznici, zabudovanou napevno v pracovní desce, položil pregéř mincovní plátek. Přiložil horní raznici a mohutným úderem - rázem pregéřského kladiva - vyrazil minci. Aby byla mince vyražena čistě a kvalitně, musel být pregéřův úder kladivem přesný. Kladivo bylo proto speciálně vytvarováno do mírného oblouku tak, aby udeřilo na minci stejnoměrně plnou údernou plochou. Úhoz na raznici musel být i pružný. Proto se špalek, v němž byla zapuštěna spodní raznice, zasazoval do sudu bez dna, vyplněného směsí uhelného prachu s hlínou.  

Úředníci mince, kteří vedli přísnou evidenci kvality, váhy a počtu uložených cánů v mincovní pokladnici, přidělovali cány jednotlivým mincířům do jejich dílen - šmiten, mincířských kováren. Tady mincíři na kovadlinách cán rozklepávali těžkými kladivy na úzké pásy. Musel mít příslušnou tloušťku podle druhu mince, jenž z něj měla být vyrobena. Pás přebírali střihači mincovních střížků a mincířskými nůžkami z něj stříhali čtverečky - mincovní střížky - farfule. Potom byl střížek ostříhán do kulata na tzv. plátek - šrotlík. 

Na plátcích bylo nyní nutné odstranit nerovnosti vzniklé při stříhání. Dělo se to tzv. klopováním. Tuto činnost si tzv. štosíři urychlovali tím, že plátky vyrovnali do sloupečků a úderem kladiva je zklopovali, vyrovnali najednou. Nerovnosti hrany plátku se opravovaly tzv. kvečováním. Sloupek zklopovaných plátků se srovnal do žlábků a sevřel kvečovacími kleštěmi. Takto uchopený sloupek otloukal mincíř kladivem - kvečhamrem tak, aby se hrany okuly a zakulatily. V průběhu mincířského díla bylo nutné střížky nahřívat. Povrch kovu obvykle opět zčernal a znečistil se. Před konečnou ražbou reliéfu se proto plátky musely vyčistit, vybělit. To byl úkol tzv. lorýřů, kteří pracovali v bělící komoře - vajskomoře. Vyvařovali zde plátky v měděných kotlích v roztoku kuchyňské soli s vinným kamenem - vinštýřem. Chemickou cestou se tak odstranily nečistoty i při nahřívání vzniklé černé kysličníky kovů. Kotoučky získaly tímto lorováním stříbrnou bílou barvu. Vybílené plátky opět přebíral do své přísné evidence úředník mince. 

Hertovní stříbro totiž obsahovalo v sobě ještě značné množství olova a jiných kovů, což snižovalo jeho tažnost a kujnost. Prvním úkolem tzv. přípravného díla bylo proto čištění surového stříbra přepalováním na prant - fajn. Přepalování - afinace - byla vlastně tavba surového stříbra za stálého přívodu vzduchu a za přítomnosti přísady tvrdého olova. Přepalování probíhalo v menších přepalovacích pecích v dílně zvané prenárna - prengad - kde pracovali prenéři a jejich tovaryši  - dýmáci. V průběhu přepalování vzniklý klejt neodtékal pryč jako tomu bylo ve velkých sháněních pecích, nýbrž se vpíjel do stěn nístěje. Nístěj se proto připravoval ze zvláštní keramické mísy - testu, jejíž schopnost vsakovat klejt se ještě zvyšovala přidáním pórovité, propustné látky. Tou byl vhodně upravený, vyluhovaný, jemně roztlučený popel, vytvarovaný speciálním nářadím (tlukadly, dřevěnými koulemi a pořízy) do hladkého okrouhlého lůžka. Keramických misek na testy se v mincovně spotřebovalo velké množství. Do Vlašského dvora je dodávali hrnčíři přímo z města i okolí. I spotřeba kvalitního popela k nabíjení testů byla značná. Vykupoval se proto pro mincovnu do zásoby od stálých dodavatelů, především z lázní. Především se však celý provoz mincovny neobešel bez stálého přísunu dřevěného uhlí. Dodávali jej uhlíři z nejstaršího okolí Kutné Hory. Vysoká poptávka po dřevě, nutném především v dolech, narůstala ještě samozřejmou spotřebou palivového dřeva pro pece v hutích i mincovně. 

Kolem roku 1500 zde pracovalo asi 150 až 200 pracovníků různých profesí. Ti se sdružovali do jakýchsi spolků, obcí, pořádků, cechů. Již od 1. pol. 14. století zmiňují prameny profesní obec nejen havířů a uhlířů, nýbrž i hutníků-prenéřů a mincířů. Obec vždy vystupovala jednotně a hájila společné zájmy svých členů. Příslušníci obce se podle svého pracovního zařazení a společenského postavení dělili na starší obce, knapy a mladší obce, robence. Do čela byli voleni konšelé obce. Jednotlivá sdružení zastupovala své členy ve společenských, prestižních zájmech a vykonávala i určitou funkci sociální. Především pro zestárlé, zmrzačené a nemocné členy, či jejich vdovy. Představitelé obcí vstupovali i do jednání s mincmistrem a samotným králem, aby si prosadili a udrželi určité společenské výsady ...

Zhruba 20 let po začátku této stříbrné horečky, roku 1318, se prudce rostoucí osada stala královským městem, když dostala od krále Jana Lucemburského městská práva. Na přelomu 14. a 15. století město dále posiloval Václav IV. a právě z tohoto období pochází i asi nejznámější kutnohorská památka - chrám svaté Barbory.

Již v roce 1624 potvrdil Ferdinand II. Habsburský záměr vybudovat v Kutné Hoře Jezuitskou kolej. Jezuité přišli do nekatolické Kutné Hory na pozvání nejvyššího mincmistra a reformačního komisaře Viléma Illburka z Vřešovic roku 1626.  Místo pro kolej však bylo určeno až císařovým dekretem z roku 1633. Poměrně netypicky nebyla kolej umístěna v centru města, ale za hradbami v prostoru mezi Hrádkem a chrámem svaté Barbory, nepochybně proto, že v centru města by nebylo možné bez nákladného vykupování měšťanských domů a jejich následných demolic postavit kolej plánované velikosti.  

Rozsáhlá sochařská výzdoba, pro kterou je tento prostor přirovnáván ke Karlovu mostu v Praze, byla zhotovena mezi lety 1709 - 1716. Autorem soch je pravděpodobně jezuitský sochař František Baugut. 

Po zrušení řádu roku 1773 sloužila kolej jako vojenská kasárna a špitál. Některé interiéry byly upraveny pro osádku kolem 1 000 vojáků a ve dvorním traktu byly přistavěny tři záchodové věže. Odstraněna byla podklenutá barokní chodba propojující kolej s chrámem sv. Barbory. Na druhém nádvoří byla během rozsáhlého archeologického průzkumu objevena vzácná barokní pec na vápno, která pochází z doby budování koleje. 

Pod Jezuitskou kolejí leží Hrádek. Předchůdcem byla nevelká dřevěná tvrz založená na přelomu 13. a 14. století. Měla přispět k ochraně vznikajícího hornického sídliště od západu, které bylo snadno zranitelné z pláně, na níž dnes stojí právě Jezuitská kolej a chrám svaté Barbory. První písemná zmínka o Hrádku pochází z roku 1312. Na počátku 15. století byl majitelem Hrádku královský rychtář Václav z Donína. Hrádek následně vlastnily rodiny královských oblíbenců, úředníků královských i městských, rodiny zbohatlých rukokupců. Nejvýznamnějším majitelem se stal proslulý obchodník s rudou a mědí a majitel dolů Jan Smíšek z Vrchoviště, který nechal Hrádek poškozený za husitských válek přestavět ze středověké tvrze na patricijský palác ve stylu vladislavské gotiky, s velkými sály, arkýři, kaplí, kdy byla použita výzdoba s hornickými motivy i již renesanční malované stropy. 

Významně upraven byl pak Hrádek ještě v roce 1620, kdy bylo postaveno patro jižního křídla. V roce 1684 byl Hrádek na žádost rektora jezuitské koleje prodán jezuitskému řádu. O dva roky později zde byl zřízen seminář a následně jezuitská škola. Po roce 1773 zde sídlily další školy. Na počátku 20. století byl Hrádek odkoupen městem a v roce 1996 zde byla otevřena expozice Českého muzea stříbra. Součástí muzea je i zachovalá středověká Štola svatého Jiří ze 14. století. 

Součástí prohlídky muzea na Hrádku je i návštěva středověkého dolu, který se nachází mezi Hrádkem a chrámem sv. Barbory. Středověká Štola sv. Jiří byla objevena v roce 1967 při hydrogeologickém průzkumu historického jádra města. Zhruba v hloubce 22 metrů pod Jezuitskou kolejí byla objevena stará štola. Objevitelé byli zprvu přesvědčeni, že se jedná o slavný důl Osel, který až do poloviny 16. století patřil k nejhlubším a nejbohatším kutnohorským dolům a který byl právě do těchto míst písemnými prameny lokalizován. Další průzkum však prokázal, že se jedná o dokonale zachovanou středověkou odvodňovací štolu, raženou v dlouhém časovém úseku od 14. do 16. století. Nejstarší části této štoly, tvořené bohatým chodbovým patrem nad nyní zatopeným a zatím neprozkoumaným rozsáhlým důlním dílem, původně propojovaly jednotlivé těžní jámy, ležící na oselské a čapčošském žilním pásmu. 

Tak tedy permoníci po nafasování bílé plátěné haleny - perkytli (tradiční hornický oděv) a helmy s čelovkou vyrazili na exkurzi do 250 m dlouhé štoly, kde jsme hřbet museli ohnout do výšky 120 cm a místy procházet bokem kvůli šířce štoly pouhých 40 cm. Proto se nedoporučuje vstupovat lidem s problémy s páteří, kyčlemi, koleny (160 kovových schodů dolů, 22 kamenných nahoru), klaustrofobií a po obědě vepřo, knedlo s osmi ... 

Na mnoha místech ve stropě je možné pozorovat křemenné i rulové valouny, v nadloží ruly se nacházejí usazené horniny vápence, proto se ve štole setkáváme s podobnými jevy jako v krasových jeskyních. 

Středověcí horníci pracovali ručně, s hornickými kladívky - želízkem a mlátkem. Stopy po práci se želízky jsou patrny na mnoha místech stěn i stropu štoly. Kromě toho jsou na stěnách vysekány četné drobné výklenky, do kterých horníci vkládali hornické kahany, ale i tak tady vládla de facto skoro naprostá tma. 

K zatím nenalezenému dolu Osel se mi podařilo zjistit alespoň tyto informace: spolu s dolem Čapčoch to byl nejvydatnější a zároveň nejhlubší důl v Kutné Hoře. Byl součástí Oselského důlního pásma jižního úseku rudního revíru v Kutné Hoře. Toto pásmo se rozkládalo mezi kostelem Sv. Trojice, chrámem sv. Barbory a Pirknerovým náměstím. Podle legendy nese Osel svůj název po horníkovi, který v jeho místě objevil stříbrnou rudu (z německého Esel). Podle archivních materiálů byl důl založen v roce 1363 a fungoval až do roku 1541, kdy byl zatopen a nepodařilo se vodu již odčerpat. Největších zisků se pak v dole dosáhlo v roce 1505, kdy vydal na 92 kg stříbra. V těch dobách se často povídalo: "Dokud Osedl bude řváti, bude Hora pevně státi." - nakonec však "Osel zcela utonul". Od té doby roční produkce z dolu klesala až do jeho zatopení. Současná poloha dolu není známa, ale předpokládá se, že se nachází pod chrámem sv. Barbory. Z jeho výtěžku byla také stavba chrámu financována. Podle různých měření dosahoval Osel 616 - 662 metrů úklonné hloubky (šla po žíle) a tak se stal na přelomu 15. a 16. století nejhlubším dolem na celém světě. 

Chrám sv. Barbory

V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla měšťané na své náklady vybudovali chrám, který architektonicky směle konkuroval chrámu sv. Víta v Praze. 

Chrám svaté panny Barbory vyjadřuje úctu měšťanů k Božímu Tělu, moc královského města, dobové napětí mezi Prahou a Kutnou Horou a také osamostatnění Kutné Hory od sedleckého kláštera. Možná právě proto byl kostel vybudován za městskými hradbami, mimo sedleckou duchovní správu, na pozemku pražské kapituly. 

Stavba kostela sv. Barbory započala roku 1388, podle některých pramenů měla tato stavba mít dvojnásobnou délku lodi než má současný kostel. Stavba probíhala v několika etapách a do značné míry souvisela s prosperitou stříbrných kutnohorských dolů. Práce byly definitivně zastaveny roku 1558, přičemž byl kostel na západě uzavřen pouze provizorní zdí. Následující zásahy měly pouze udržovací charakter. Za husitských válek byl chrám kališníky vydrancován, zpovědnice byly roztřískány, obrazy roztrhány, chrámový poklad pak rozkraden. Během pobělohorské rakatolizace ve 20. letech 17. století byl kostel zbaven utrakvistických symbolů.

Mikuláš Dačický z Heslova roku 1623 napsal: "Na potupu Čechům, jenž se evangelitského religionu přidrželi a od strany odporné římského náboženství papeženského hearetici, kacíři, husitové, luteráni, kalvinistové atd. jmenováni byli, vyškrtán jest obličej mistra Jana Husi, mučedlníka českého, na jednom oltáříku v kaple mincířské namalovaného, v chrámě Barborském; a v kaple havéřské v témž chrámě vylomen kalich na hrobě kamenném, pěkně vytesaném s obrazem Filipa, biskupa sidonienského, Italiana; kterýžto biskup byl se z Prahy do Hory Kutny dostal a svátosti večeře Krista Pána lidu obecnímu pod dvojím způsobem podával a tu na Horách Kutnách život svůj dokonal i pohřben. 

A roku 1624 pak: Ve čtvrtek po památce sv. Bartoloměje apoštola, 29. měsíce  Augusti, nařízením nejvyššího mincmistra Viléma z Vřesovic sňat jest z kostela Barborského na Horách Kutných kalich velký, pozlacený, na štítu před lety postavený; a to dolů snětí stalo se na potupu evangelitského religionu se přidržícím. 

V roce 1626 byl kostel předán jezuitům, kteří vedle něj pak vybudovali kolej. Po požáru kostela provedli barokní úpravy. Především došlo k vybudování barokního krovu. Mezi lety 1884 a 1905 byla na základě popudu místního archeologického spolku Vocel provedena rekonstrukce, při které byla budova nejen obnovena, ale také prodloužena o jedno klenební pole k západu, kde bylo vybudováno nové neogotické průčelí. Barokní krov byl nahrazen krovem v podobě trojice gotizujících stanových střech. 

První fázi výstavby prováděla huť stavitele Svatovítské katedrály Petra Parléře, pravděpodobně pod vedením jeho syna Jana Parléře. Původně budované trojlodí bylo brzy rozšířeno o široké vnější lodi, avšak s příchodem husitských válek byla stavba poprvé na 60 let přerušena. Do té doby dosáhla téměř poloviny současné výšky, střední trojlodí však nebylo zaklenuto. Než stavba v roce 1547 získala klenbu, nebyla krytá proti dešti, což jí pochopitelně nesvědčilo. Práce byly znovu obnoveny v roce 1482, nejprve zde pracovali místní stavitelé, kteří pokračovali v intencích zakladatele stavby Parléře. Stavba byla budována z pískovce, získávaného z nedalekých dolů. Od roku 1489 až do své smrti roku 1506 pracoval na dostavbě kostela Matěj Rejsek. Ten dostavěl chór i bohatě utvářenou síťovou žebrovou klenbu a také část vnějšího opěrného systému. Mezi žebry jsou umístěny znaky cechů a erby měšťanů. Výška hlavní lodi je 30 metrů, délka 70 metrů a šířka 40 metrů. 

V roce 1512 pokračoval architekt Benedikt Rejt, který vybudoval ještě dvě shodně vysoké boční lodě. Práce byly definitivně zastaveny v roce 1558, když s postupným poklesem stříbra opět docházely finanční zdroje. Současná podoba chrámu je z přelomu 19. a 20. století, kdy proběhla rozsáhlá regotizace a celková obnova chrámu. Poslední stavební úpravy byly dokončeny až roku 1905. 

Štědří donátoři novogotické obnovy nechali začátkem 20. století vyzdobit velkou část oken vitrážemi, na nichž malíř František Urban ztvárnil řadu čistě křesťanských motivů, ale i významné události své současnosti, např. návštěvu chrámu tehdejším císařem Františkem Josefem I.

Současné varhany v chrámu svaté Barbory byly postaveny v roce 1905 firmou Rieger-Kloss do již postavené Barokní skříně. Mají 3 manuály a pedál, celkem 65 rejstříků a jsou pneumatické traktury. Mají 4 000 píšťal. 

Pozoruhodné a ojedinělé v našem středověkém umění jsou dochované pozdně gotické fresky s báňskou tématikou v některých kaplích. Např. v Hašplířské kapli lze nalézt vyobrazení práce u hašplu neboli rumpálu. V Mincovní kapli je na stěnách znázorněna středověká technika ražby mincí. Nejunikátnější je ovšem malířská výzdoba Smíškovské kaple (1485 - 1492) zobrazující typologicky pojaté scény Královna ze Sáby přichází ke králi Šalamounovi, Trajánův soud, Vidění Tiburtské Sybily a Ukřižování. 

Kutnohorská mincovna

Kutnohorská mincovna neboli Vlašský dvůr najdeme v sousedství kostela sv. Jakuba. Pojmenovaný je podle italských (vlašských) odborníků, které král Václav II. pozval z Florencie začátkem 14. století do Čech, aby dohlíželi na mincovní reformu a pomohli s provozem centrální královské mincovny. Jeho jádrem je bývalý královský palác s mincovnou, založený před rokem 1300 králem Václavem II. a později několikrát přestavěný. Právě zde se razily stříbrné mince - pražské groše, a tolary. 

Z vnitřního nádvoří vedou původní, nyní zazděné portály vstupů, do osmi dílen (šmiten) královských horních měst. Každá šmitna byla označena tesaným městským znakem, z nichž se dochovalo šest fragmentů - jsou to znaky Litoměřic, Kladska, Jihlavy, Opavy, Mostu a Písku. Provoz mincovny byl zahájen roku 1300 a ukončen roku 1727. Vlašský dvůr je palác s několika síněmi, s honosnou domácí kaplí, pod níž je pokladnice s okovanými dveřmi a v kameni tesanou latinskou výstrahou, která v překladu zní: "Nedotýkej se mne!"