Klokoty

21.06.2020

Klokoty jsou bývalá samostatná obec, která je nyní místní částí Tábora. Svůj název získaly podle pramene, jehož voda prý tady vyvěrá klokotem. K prameni se dá dojít po silničce od kostela k západu pěknou lipovou alejí až k polygonální barokní kapli Dobrá Voda z doby kolem roku 1730. Nejvýznamnějším místem této lokality je klokotský poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. 

Původní obec byla založena na počátku 13. století rodem Vítkovců. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1220, kdy se zde připomíná Vítek z Klokot ("praotec" pozdějších pánů z Landštejna), který v obci postavil tvrz. Po něm zdědil tvrz s obcí jeho syn Ojíř z Klokot a Lomnice. Po jeho smrti tvrz z neznámých důvodů zanikla a ves získali páni z Rožmberka. Ti připojili ves k Příběnicům. V roce 1402 koupil obec od Rožmberků bohatý táborský měšťan Petr Růže. V roce 1469, po smrti jeho dcery Kateřiny, zdědilo obec Klokoty město Tábor.

V roce 1875 byla otevřena zdejší školní budova, bývaly zde také dva dvory. Starousedlíci: Z místních rodin jsou uváděny nejstarší Verštátova (1719), Dvořákova (1722), Šimákova (1735), Nouskova (1747), Zemanova (1761). Zde narozený Jan Táborský z Klokotské Hory (1505 - 1572) byl kronikář a spisovatel (Zpráva o staroměstském orloji). Kolem roku 1552 se stal správcem tehdy již proslulého staroměstského orloje. Dalším významným rodákem z Klokot Josef Cuřín (1862 - 1929) byl odborný autor v oboru cukrovarnictví. Také zde od roku 1825 působil známý básník, kněz a vlastenec doby obrozeneské Josef Vlastimil Kamarýt (1797 - 1833).

Pamětihodnosti:

- poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie před kterým ústí lipová alej s křížovou cestou, vysázená roku 1836

- fara v Klokotech je připomínána již v roce 1356. Od roku 1389 zde byl duchovním Mikuláš Žižka (zemř. 1415), jehož historik August Sedláček popisuje jako bratra husitského vůdce Jana Žižky.

- tvrz stávala na skalce zvané "Kalvárie", kde je možno ještě dnes vidět její půdorys. O jejím zániku nelze nalézt žádné zprávy. Jednalo se však o nevelkou, převážně dřevěnou budovu, která asi vyhořela. 

Klokoty byly jedním z center husitského adamitského hnutí. To Žižka nechtěl trpět. V roce 1421 asi sedmdesát adamitů zatkl a nechal je v klokotské faře upálit. V trávníku návsi v městské části Tábor-Klokoty je památník této události: velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421 (1996).


Kostel Nanebevzetí Panny Marie  je významným poutním místem v jižních Čechách. Ve 13. století, kdy byla ves Klokoty majetkem Vítka z Klokot, byla tehdy v Klokotech tvrz, farní kostel se uvádí v roce 1361, jeho zasvěcení Panně Marii je datováno v roce 1389, kdy vesnice patřila k příběnickému panství pánů z Rožmberka. K historii poutí k Panně Marii Klokotské se váže středověká legenda zaznamenaná v rukopisu z 19. století. Dětem pasoucím dobytek na stráních nad řekou Lužnicí se zjevila Panna Marie a na místě zázraku u studánky Dobrá Voda byla postavena kaple. Rostoucí počet poutníků si vyžádal výstavbu kostela doloženého v roce 1392.

Za husitských válek byl kostel zničen a na faře bylo na příkaz Jana Žižky upáleno několik desítek členů sekty adamitů. Klokoty později přešly do majetku města Tábora a nová kaple se připomíná až v roce 1520. V roce 1547 byla kaple rozšířena do podoby kostela, k němuž byly v roce 1661 přistavěny dvě kaple. Město Tábor prodalo Klokoty v roce 1679 za 4 000 grošů českých řádu benediktinů. Představený benediktinů Didaco di Convero zahájil v roce 1701 výstavbu nového poutního chrámu. Didaco di Convero byl později povolán do Vídně a správu Klokot předal benediktinům z rakouského kláštera v Melku. Ti pro velkou vzdálenost prodali Klokoty zpět městu Tábor. Dostavba areálu se protáhla do roku 1730, na realizaci se podíleli převážně čeští zedničtí mistři, doložen je mistr Jiří Beránek a štukatér Jan Kykinwais. Dokončení jednotlivých částí a jejich výzdoby bylo umožněno díky finančním příspěvkům z řad jihočeské šlechty i bohatých táborských měšťanů. Mezi nejvýznamnější donátory patří Schwarzenbergové a Lobkovicové, dále například Bechyňové z Lažan, Hodějovští z Hodějova nebo Deymové ze Stříteže. 

V období baroka vrcholila obliba poutí a po dokončení areálu v Klokotech sem každoročně mířily tisíce poutníků na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). Doloženo je několik poutí vypravených z Prahy, v době sucha později i z Moravy. Počátkem 18. století, kdy Klokoty spadaly pod klášter Melk, sem mířili i poutníci z Rakouska. Nejvýznamnější poutě se konaly v letech 1836 a 1936 při připomenutí výročí přenesení obrazu Panny Marie z táborského děkanství do kostela. Po skončení II. světové války přišlo v srpnu 1945 do Klokot přes 20 000 poutníků. V době komunismu byla tradice poutí potlačována, přesto v Klokotech došlo v roce 1980 k zavěšení osmi zvonů (dnes je jich celkem 11). 

Po roce 1989 došlo k obnovení poutních tradic, pořádají se tu kulturní akce, setkání křesťanské mládeže, v kostele se konají svatby, koncerty atd. Po několika staletích byla v Klokotech v roce 1995 obnovena farnost a od roku 1998 probíhá postupná rekonstrukce celého areálu. Po opravě fasád byly v letech 2004 - 2005 přestavěny varhany, v letech 2010 - 2012 proběhly opravy věží, v roce 2017 byly dokončeny restaurátorské práce v hlavní lodi chrámu.

Poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie je postaven na půdorysu dvojramenného kříže, nádvoří je obklopeno ambity s nárožními kaplemi. Cílem poutí je obraz Panny Marie Klokotské na hlavním oltáři, namalovaný pražským malířem Johannem Andreasem Burgerem v roce 1636. 

Od roku 1743 je obraz umístěn na stříbrném oltáři pražského zlatníka Františka Seitze, který pracoval také pro poutní místo ve Svaté Hoře u Příbrami nebo pro katedrálu sv. Víta. Interiér kostela byl často opravován, kazatelna má svou nynější podobu z roku 1867, malířská výzdoba stropu je dílem akademického malíře Václava Bartůňka z roku 1892, hlavní oltář byl opraven v roce 1935.

Z postranních kaplí v chrámu je nejvýznamnější kaple sv. Václava dokončená v roce 1712 nákladem rodu Schwarzenbergů (proto je někdy zvána též jako kaple schwarzenberská). Proti ní se nachází kaple sv. Josefa z roku 1714 pořízená z financí knížat Lobkowiczů. Další vnitřní výzdobu chrámu financovali bohatí táborští měšťané, na jejich náklady byly v letech 1723 - 1730 postaveny i ambity s nárožními kaplemi. Do jižní části ambitů byla v roce 1743 vestavěna tzv. rezidence, která dnes funguje jako fara. Ze západních ambitů vede brána na klokotský hřbitov.

Panorama klokotského poutního areálu tvoří deset věží na kostele a kaplích v ambitech. Počet věží má znázorňovat deset prstů sepjatých na rukou modlící se Panny Marie. Do Klokot vede z Tábora od údolí řeky Lužnice křížová cesta s lipovou alejí vysazenou v roce 1836. Druhá přístupová cesta vede od Bechyňské brány (ulice U Klokotského kláštera) a zde je kaple sv. Antonína Paduánského. Od hřbitova vede západně turisticky značená trasa k barokní kapli Panny Marie Klokotské, která stojí na původním místě zázračného zjevení Panny Marie. 

A tady to vlastně začalo ... naše opravdu "křížová" cesta započala před kostelem. Kdybychom šly cestou od Kotnova, asi by se tento příběh neodehrál.

První kapličky u hřbitova jsme našly bez problémů, pak se nám objevily další až z druhé strany hřbitovní zdi ... jenže tady jsme sešly z cesty ... a bohužel nešly zpátky do hospody :-)

No a pokračovaly dál podél hřbitovní zdi. Cesta se změnila v pěšinu, pěšina v pěšinku. Rozbočka - nahoru nebo dolů. Jasně, že nahoru ke kostelu. V zoufalství jsme hledaly díru v plotě - a našly! První vítězství. Po rozpletení pár ok jsem už prolezla na druhou stranu do kostelní zahrady, musela se přebrodit přes různě poházená prkna a vysoké kopřivy, překonat menší zídku, ale nahoře byl trávník jak pažit a na konci tunelu i světlo - velká dřevěná vrata zamčená jen na dveřní západku. Přes kostelní zeď bylo vidět husté křoví, ale ke konci bylo řidší a ústilo na silnici. Vítězství je naše. Vrátila jsem se a byly v podstatě 2 možnosti - rozplést ještě pár ok, aby se protáhla i Zdena a absolvovat znovu tuto cestu při možnosti zlomení si kotníku mezi poházenými prkny a křivým terénem anebo "prokousat" se tím hustým křovím podél zdi a vylézt o pár set metrů dál na silnici. Varianta číslo 2 zvítězila. Byly jsme sice komplet mokré od toho hustého a cca 2 metry vysokého křoví, za které by se nemusela stydět ani Šípková Růženka, které se na nás navíc lepilo, zpočátku se připletl i sem tam nějaký ten pichlavý šípek, ale pořád jsme viděly to světlo na konci tunelu ... No a najednou to přišlo - sráz asi 2 metry dolů, betonové žlaby (alias bobová dráha) a konec. Zpátky se nám ale tím debilním křovím fakt nechtělo! Po chvíli váhání jsme usoudily, že zkusíme přelézt kostelní zeď. Podezdívka byla z kamenů spojených betonem, tudíž špička boty byla kam zapíchnout, pak už byl "jen" betonový plot, ale naštěstí s dírama, tudíž bylo se čeho držet a ručkovat. No, jasný, daly jsme to. Potichu, i když se smíchem, se krademe po tom posekaném trávníku jako pažitu a míříme k bráně Vítězství, když v tom zazvoní Zdeně telefon. No prostě, to nešlo lépe načasovat. Už se blížíme k vratům, odstraňuji dveřní záapadku, když v tom jsou slyšet hlasy několika osob venčících psy. Já musela chvíli počkat, než jsem se odhodlala vyjít do světa mezi lid, protože jsem měla totálně promočené boty, kalhoty a na nich navíc nalepené kousky lístků, větviček apod. Hold památka na předchozí deštivé dny. Po chvíli jsem už i já byla venku, zvládly jsme to! Ještě po sobě opatrně zavřít, resp. přitáhnout vrata co nejvíce k sobě tak, aby vypadaly zavřené. Návrh jít někomu na faru říct, ať si po nás laskavě zavře, jsem zamítla. Není dobré na sebe příliš upozorňovat ... Byla to ta nejkřížovější křížová cesta, jakou jsme zažily! I Cetviny byly slabý odvar! Až tady zpátky na silnici jsme zjistily, že Cesta se v zimě neudržuje (a ona vlastně ani na jaře či v létě). Na druhou stranu: Zážitek nemusí být dobrý, stačí, že je silný!

Zbytek křížové cesty vlastně nuda - chvíli po asfaltce, chvíli po lesní pěšině směrem do Tábora na Kotnov. 

Úspěšně jsme dorazily ke Kotnovu. Kotnov je hrad přestavěný na pivovar ve městě Tábor. Nachází se na výběžku ostrožny v jihozápadní části historického jádra města v nadmořské výšce 430 m. Nejlépe dochovanou částí hradu je okrouhlá bateriová věž. Areál hradu s pivovarem je chráněn jako kulturní památka a od roku 1962 spolu s Bechyňskou bránou jako národní kulturní památka. Název Kotnov, podle rytíře Kotena, poprvé použil Václav Hájek z Libočan. 

Hrad založil král Přemysl Otakar II. na ochranu města Hradiště jako městský hrad, který však stál mimo plochu vlastního města. První písemná zmínka však pochází až z roku 1370, kdy město již neexistovalo a místo patřilo pánům z Ústí. Po založení města Tábora byl zapojen do jeho hradebního systému a ve třicátých letech 15. století bylo vylepšeno jeho opevnění. Po požáru v roce 1532 začal být využíván k hospodářským účelům pivovaru, pro jehož potřeby byla postupně zbourána řada hradních staveb.