Králova Lhota 1
Tato obec Králova Lhota leží v okrese Rychnov nad Kněžnou v Královéhradeckém kraji. Další Králova Lhota totiž leží v okrese Písek.
Nejstarší období existence obce souvisí s kolonizačními snahami panovníků. Původně byla oblast od Hradce Králové až k pohraničním horám majetkem panovníka. Majetkem velikým, ale bezcenným, neboť se jednalo o území pokryté hlubokými hvozdy, táhnoucími se až k hranicím, které protínaly pouze obchodní stezky a jinak byly zcela pusté. Král zde rozhodoval o udělování lén a jednou z jeho hlavních snah bylo tato rozsáhlá území osídlit.
V době vlády Přemysla Otakara I. (1197 - 1230) probíhala na území východních Čech tzv. první kolonizační vlna. Jejím úkolem bylo zakládání osad a hospodářské využití těchto lokalit na pokraji pohraničního hvozdu a u významných zemských stezek. V této oblasti vycházely tyto snahy především z Hradce Králové a také z Opočna, které bylo tehdy vůbec nejvzdálenějším osídleným místem v tomto hvozdu.
Celé území mezi řekami Labem, Metují, Orlicí a Dědinou pokrýval v té době hvozd, který se jmenoval Království. Právě na pokraji tohoto hvozdu se usadili první osadníci a založili dnešní vsi Starý Ples, Újezd Skalice (Česká Skalice), Roztoky, Šestajovice, Černilov a Jasenná.
Zvláštní místo mezi těmito sídly zaujímá klášter Svaté Pole, dnes Klášter nad Dědinou, který byl mimo jiné velkým střediskem pro druhou kolonizační vlnu směrovanou odtud do nitra Orlických hor.
Ve druhé vlně tzv. vnitřní kolonizace pronikali osadníci dovnitř hvozdu. Tato kolonizace probíhala za Přemysla Otakara II. (1253 - 1278), který povolal osadníky z německých zemí a osadil je lokačně na těchto územích. Kolonizace vyvrcholila v době vlády Václava II. na přelomu 13. a 14. století. V královském hvozdu a při zemských stezkách, na jejich křižovatkách a při brodech vymýtili kolonisté lesy a na vydobyté půdě počali hospodařit. Nově vzniklé obce nesly původně německá jména, obec Königswald (Králův Les) prvně doložená kolem roku 1300 je dnešní České Meziříčí. Ves Königsfeld (Královo Pole) je dnešní Králova Lhota, jenž byla založena osadníky z Horního Saska před rokem 1346. Z důvodu malých výnosů Němci brzy vesnice opustili a na jejich místo přišli lidé z okolí.
Písemně je Králova Lhota poprvé doložena roku 1356 v souvislosti s vykonáváním patronátního práva ke zdejšímu kostelu panem Hynkem z Dubé. Kostel sv. Zikmunda stál již tehdy pravděpodobně ve stejné podobě, jak jej známe dnes. Střílnová okénka v prvém i druhém patře věže svědčí o tom, že kostel měl mimo jiné i funkci útočiště. Kostel byl zasvěcen sv. Zikmundovi, světci, jehož ostatky přivezl do Prahy císař Karel IV. To nám dává představu o přibližném datu dobudování kostela, neboť tento světec byl v době panování "Otce vlasti" v Čechách, jak by se dnes řeklo, velmi populární. Roku 1641 kostel vyhořel, ale již roku 1644 byl obnoven a byly zavěšeny tři nové zvony. Ty přetrvaly málem tři staletí, ale 1. světovou válku nikoliv. V té byly dva zvony zrekvírovány vojskem, rozbity a odvezeny. Dnes má kostel pouze jeden zvon.
První známý držitel Královy Lhoty byl Hynek z Dubé, jenž postoupil některé své majetky jako věno své manželce Jitce z Meziříčí. Potomci Hynka z Dubé vládli ve Lhotě až do začátku 15. století, kdy část majetků získal Hynek z Náchoda na Adršpachu a Červené Hoře. Ten vedl v letech 1407 - 1418 spor o majetek Jitky z Meziříčí. Ta svůj podíl uhájila. Hynek z Náchoda prodal roku 1454 své majetky ve Lhotě za 14 kop grošů i s dvory V roce 1456 získal odúmrť po Jitce z Meziříčí pan Vratislav z Mitrovic. Roku 1500 postoupil pan Petr Adršpach z Dubé na Náchodě a Rýzmburce veškerý svůj majetek v Králově Lhotě, devět dvorů kmetcích (= selských), rychtu a kostelní podací právo (= patronátní právo) panu Mikuláši ml. Trčkovi z Lípy, který připojil Lhotu k Opočenskému panství.
Roku 1582 bylo ve Lhotě 18 rolníků osedlých a 110 osob. Mezi lety 1608 - 1611 byl pánem jednoho selského dvora ve Lhotě pan Lenz Likkerštorfu (je uveden v reg. Dobrušské coby svědek).
Poté, co byl hrabě Adam Erdman Trčka z Lípy spolu s Valdštejnem v Chebu 25. února 1634 zavražděn, přišli Trčkové o své panství. Císař Ferdinand II. jej dal 28. prosince 1635 do zástavy hrabatům Rudolfovi a Jeronýmovi Colloredům z Wallsee. Příslušníci tohoto původně italského šlechtického rodu zastávali mnohdy vysoké státní, vojenské i církevní úřady ve službách Habsburků. Právě jako část odměny za prokázanou věrnost při likvidaci Valdštejnova proticísařského spiknutí obdrželi Colloredové též Opočenské panství. Toto panství vlastnil rod Colloredů, od roku 1789 již Colloredo-Mansfeldů, prakticky až do 2. světové války.
Třicetiletá válka prošla Čechami a zanechala po sobě zmar, válkou a epidemiemi zdecimované obyvatelstvo i rozvrácené hospodářství. Ani naděje evangelíků na opětovné zrovnoprávnění jejich víry se nesplnily a tak mnoho lidí opustilo rodnou zem a odešlo za svou vírou tam, kde bylo volněji. I ze Lhoty odcházeli lidé.
Dle Soupisu poddaných podle víry žilo v roce 1651 v Králově Lhotě 128 obyvatel a žádný z nich se nepřihlásil ke katolické víře. V berní rule z roku 1654 je uveden soupis majetku exulantů. Exil znamenal původně trest vypovězení, dnes znamená stav člověka nebo skupiny lidí, kteří museli opustit svou vlast v důsledku vypovězení, vyhnání, odsunu, deportace, ztráty občanství, hrozby osobního nebezpečí, a to zejména z důvodu politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování.
Jan Amos Komenský (1592 - 1670) napsal ... "Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemskými milejší byly ... zanechavše dědičných svých sídel všechněch nemovitin ... šli z země do okolních krajin Foitlandu, Míšně, Lužic, Slezska, Polska i do Uher se rozptýlivše. Někteří až do Prus, do Rus, do Sedmihradské země, do Denemarku i do Nidrlandu, aby vyhnanství své snášeti mohli, se odebrali ... Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli je nazývati exulanty, ale emigranty (tj. ne vyhnance, ale vystěhovalce), jako by ne od císaře vyhnáni, ale vzpourou sami z vlasti vyšli ..."
Náchodské a Opočenské panství patřila od 2. pol. 16. století k majetku Trčků z Lípy. Ti byli nekatolíky a podle jejich vzoru byli silně evangeličtí i téměř všichni poddaní jejich rozsáhlého panství. K výrazným projevům odporu zde došlo již po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře, a to začátkem roku 1621, které bylo tvrdě potlačeno. Majitelkou východočeských panství pak byla Marie Magdalena Trčková z Lípy, známá mezi poddanými jako Zlá Manda, která se svými poddanými zacházela velmi příkře.
Za účelem rekatolizace byly po obnoveném zřízení zemském (po roce 1627) v každém kraji zřízeny protireformační komise. Komise byla hned přednostně vyslána na Opočensko, protože si hradecký arciděkan stěžoval, že Trčkové trpí na svém panství kacířské predikanty a tisícihlavá shromáždění kacířů. Stále ale trvala Třicetiletá válka a Trčkové byli dosti dobře obeznámeni s poměry u státní administrativy, "mladý pán" Adam Erdmann Trčka byl navíc významným valdštejnským generálem. Dne 26. ledna 1628 přečetl opočenský purkrabí dobrušským konšelům císařský mandát o přestupu ke katolické církvi, ale dobrušská obec Trčkovi přestup odmítla. Dne 2. února přijela krajská protireformační komise a předvolala si na 3. - 5. února jednotlivé obce. Následující den však vesnice přišly najednou a se zbraněmi. Adam Erdmann sice proti nim vyjel s několika jezdci, aby komisi dokázal snahu, ale jednání bylo zmařeno. Sedláci na místě ztrestali několik odpůrců z vlastních řad: jednoho zabili, jednoho ztloukli, jeden pak utekl. Komise chtěla okamžitě pozvat vojsko, ale Adam Erdmann dohodl s Questenbergem náhradní termín na 8. února. Už 7. února jednal Adam s horskými vsemi v Dobrušce a s krajskou komisí v Třebechovicích. Obce odmítly přestup a současně začaly organizovat odpor. Pro nesouhlas s povstáním byl ubit rychtář Jeroným z Nového Hrádku. Byla zřízena služba jízdních kurýrů mezi obcemi a z každé usedlosti se měl účastnit "vojenské služby" jeden muž. Pro každý ze tří praporů bylo určeno "verbovací" a "bojové" teritorium a stanoven postup. Vzniklo i několik dalších samostatných oddílů. Povstání se navíc účastnilo více než 100 zběhlých mušketýrů, kteří dodali vojenské zkušenosti. Vysoko v "Kunštátských" horách probíhal výcvik vojska. Počet aktivních povstalců nakonec dosáhl asi 4 tisíc.
Protireformační komise povolala 12. února obecní rychtáře a konšely na náchodský zámek, opět však přišli všichni poddaní a přestup ke katolické víře odmítli. Také se zde odehrál první střet s vojskem, ve kterém byly zástupy poddaných rozehnány jízdou a 40 povstalců bylo uvězněno. Asi 50 mužů pod vedením jistého Roštlapila a krejčího z Kostelce vydrancovala Žalmanovu Lhotku (dnes Kostelecká Lhotka). Následující den byli znovu předvoláni rychtáři a konšelé, ovšem ve dvě hodiny odpoledne se objevily houfy ozbrojených sedláků a náchodský zámek obklíčily. V téže době poslali povstali shromáždění u Kunštátu dopis Kosteleckým, ve kterém jim vyhrožovali, aby nepřestupovali ke katolické víře. Jiný oddíl táhl od Žalmanovy Lhotky ke Kostelci a Častolovicím. Dne 14. února byl mezi poddané poslán vyjednávat regent trčkovských panství Jindřich Kustoš a ten přislíbil náboženskou svobodu, jen aby dav uklidnil. Sedláci v jeho souhlasu viděli tolik žádanou vstřícnost vrchnosti.
V této době se už zapojili poddaní z trčkovských panství Opočno, Náchod, Nové Město, Smiřice a Rychnov. Samotná jmenovaná města byla ale proti, k povstalcům se přidala pouze Dobruška a Třebechovice. Zajímavá je postava Václava Králíka z Brocné, hejtmana rodu Lesliů na panství Nové Město nad Metují a tvrdě se zastával poddaných proti jejich přehnanému vykořisťování proti svému skotskému zaměstnavateli až do té míry, že hrozil odstoupením. Poddaní projevili pozoruhodné organizační schopnosti. Táhli prý pod korouhvemi s kalichy (možná však šlo o korouhve zabavené v kostelích). K organizátorům patřil i Pavel Špalkař, vysloužilý stavovský voják a dřevař z Kunštátských hor. Zorganizovány byly i sbírky peněz na nákup zbraní. Prvnímu praporu velel hejtman sedlák Krystof (padl při dobývání Opočna), lajtnanty byl sedlák Jan Samek a Zoufal z Houdkovic, fendrychem (=praporčík, nejnižší vojenská hodnost - vznikla z praporečníka, korouhevníka) krejčí z Jeníkovic. Dalšími veliteli byli Jan Kuncl z Rychnovka, Vlach z Dobrušky a zeman Zdeněk Straka z Nedabylic na Hoděčíně. Povstalci dobyli Opočno a zámek Skalku. Koncem února táhl zástup z Rychnovska na Třebechovicko, měšťané z Kostelce a Častolovic však povstalce u Lible přepadli a způsobili jim ztráty. Dne 7. března povstalci dobyli zámek Nové Město nad Metují, zajali regenta Kustoše a ukořistili 5 tisíc dukátů. Vybuchl přitom střelný prach a zahynulo 150 lidí. Dne 15. března 1628 byly povstalecké oddíly poraženy Valdštejnovými vojáky u Hradce Králové. Na 500 povstalců bylo pobito a 600 zajato.
Region prošel násilnou rekatolizací. Ke katolictví konvertovala také velká část rodu Trčků z Lípy. Evangelickou víru se však v kraji nezdařilo císařské moci zcela vyhladit a většinově etnicky český region měl nadále odbojnou povahu.
Z nedalekých Roztok (část obce Šestajovice) uprchl i Jan Franc, chalupník a krejčí, vůdčí opočenské rebelie z roku 1732. Byl jedním z delegace opočenských, kteří jeli v září 1732 do Hennersdorfu za kazatelem Janem Liberdou. Na potlačení opočenského povstání bylo povoláno vojsko a Jan Franc uprchl do Lužice. Brzy se ale vrátil, organizoval tajná shromáždění a v prosinci 1732 byl zatčen znovu a vyslýchán v Dobrušce. Dne 5. února 1736 byl donucen podepsat zřeknutí se víry, stejně jako mnoho jiných "kacířů" opočenského panství. V roce 1742 emigroval podruhé, s manželkou a syny Václavem a Janem do Münsterbergu v pruském Slezsku. Odtamtud odešel do nově zakládané české exulantské obce Husinec. Patřil mezi zakladatele obce.
Po opočenské rebelii byli uvězněni i mnozí obyvatelé Královy Lhoty. Místodržitelský patent, vydaný dne 29. ledna 1726, zpřísnil tresty pro usvědčené "kacíře", a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. V Králově Lhotě působil i Antonín Koniáš. Proto během slezských válek emigrovaly celé rodiny, a to pod ochranou vojska pruského krále. Antonín Ignác Nepomuk Koniáš se narodil 13. února 1691 v Praze a zemřel 27. října 1760 v pražském Klementinu. Otec Vojtěch Jiří, měšťan Starého Města pražského, působil jako knihtiskař arcibiskupské tiskárny v Emauzích, později v jezuitské klementinské tiskárně, matka Kateřina Alžběta Lhotáková pocházela ze Lhoty. Syn Antonín začal navštěvovat elementární školu při jezuitském kostele sv. Klementa a po jejím absolvování zahájil filozofická studia na Pražské univerzitě. Dosáhl hodnosti bakaláře, titul magistra filozofie a rozhodl se vstoupit do řad Tovaryšstva. Vystudoval teologii v pražském Klementinu, působil na Čáslavsku, vedl mariánskou kongregaci ve Staré Boleslavi, kázal v krumlovském kostele sv. Víta, vyslán byl do Hradce Králové. Zde měl za úkol zvláště šířit katolické knihy z Kladska. Sasko totiž v roce 1724 postihla neúroda a tamní obyvatelé přinášeli do sousedních Čech protestantské knihy, aby je výhodně směnili za obilí. Jednalo se o knihy německé i české, tištěné v Žitavě, Halle či Drážďanech. Páter Koniáš se v letech 1728 - 1729 dostal do sporu s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, který ve svých lázních na Kuksu nechal šířit pamflety proti jezuitům. Zanedlouho byl obviněn z kacířství na základě zásady, že nekatolictví je zločinem proti státu. Byly mu zabaveny knihy a na celém panství proběhla vizitace soch, řezeb a nápisů. Než byl však nad Šporkem vynesen rozsudek, stačil vystavit kostel, několik kaplí, poustevny, špitál i klášter. Zaplatit tak musel jen pokutu ve výši 6 000 dukátů. V roce 1732 se na opočenském panství tajní nekatolíci na podnět kazatele Jana Liberdy obrátili na svého pána, hraběte Rudolfa Colloreda s písemnou žádostí, aby jim povolil svobodně vyznat jejich víru. Hrabě postoupil žádost hejtmanovi do Hradce Králové, který na potlačení nekatolického hnutí vyslal osm setnin vojska a záhy byla zatčena a uvězněna řada lidí. Koniáš za celý svůj život zničil "nad 30 tisíc jedem otrávených knih". Některé zabavené knihy byly opravovány a majitelům vráceny, jiné zase putovaly do zvláštních oddělení klášterních knihoven, ostatní se nakonec likvidovaly, přičemž ne všechny knihy, určené ke zničení, se pálily veřejně a ne všechny knihy byly nenávratně ztraceny. Po dlouholeté misijní činnosti se Páter Antonín Koniáš v průběhu roku 1759 uchýlil do klementinské koleje. Den před smrtí jej navštívil bývalý spolupracovník, kterému sdělil: "Nejdražší otče! Dlouho již spolu na tomto světě nepobudeme, já brzy zemřu a naleznete mě mrtvého, aniž byste věděli, jak jsem skonal". Jeho slova se potvrdila - v pondělí ráno 27. října 1760 vyzpovídal několik kněží a o půl druhé odpoledne byl nalezen ve svém pokoji mrtev. Tři dny po jeho smrti byl pochován v klementinském kostele sv. Salvátora.
Hromadnou emigraci nekatolíků z této oblasti zajistil výše zmíněný Jan Liberda, zprostředkoval generál Christoph Wilhelm von Kalckstein, podporu přislíbil pruský král Fridrich II. Veliký. Za I. slezské války v roce 1742 emigrovali z Královy Lhoty do Münsterbergu Martin a Jan Jirsák (Jersák, Girsak), zanechali v Králově Lhotě mnoho majetku, patřili k zakladatelům Friedrichova Tábora v pruském Slezsku, v roce 1802 spoluzakládali město Zelov, jejich jména jsou ve všech exulantských koloniích včetně Volyně. Někteří potomci tohoto košatého rodu jsou významnými představiteli evangelické reformované církve či baptistické duchovní tradice. V roce 1742 Královu Lhotu opustilo 41 osadníků s rodinami. Kouba Jan a Kouba Matěj byli spoluzakladateli exulantské obce Husinec v pruském Slezsku. Jiří Krejcárek, stolař z Královy Lhoty, u nějž byly nalezeny zakázané knihy, se v roce 1766 vzdal svého podílu půdy v Horních Poděbradech a usadil se v Münsterbergu. Václav Vilímek spoluzakládal již výše zmíněný Husinec a v roce 1732 byl vězněn za to, že se u něj konala náboženská shromáždění. Další se nechali naverbovat jako rekruti do pruského vojska.
Za II. slezské války roku 1744 bylo ve Lhotě ubytováno 50 důstojníků, 32 služebníků a 3 126 vojáků pruského vojska. Pobytem vojska velmi trpělo domácí obyvatelstvo a letopisy uvádějí, že velké množství usedlostí zaniklo právě vlivem války a pleněním ať vojáků pruských nebo rakouských.
Prusové obsadili Lhotu i v sedmileté válce, a to hned dvakrát, v roce 1756 a 1758. Na rozdíl od předešlých válek byli nyní považováni valnou většinou domácího obyvatelstva za nepřítele a také se tak chovali. V roce 1758 leželi pruští vojáci na místním hřbitově táborem, kostel vyrabovali, hřbitovní zeď na několika místech probořili a do vzniklých proluk postavili děla, která namířili na hradeckou silnici. Odtud patrně očekávali příchod Rakušanů.
To, že mělo domácí obyvatelstvo válek dost a nechtělo o nějakém válčení už ani slyšet, natož se dát dobrovolně odvést na vojnu, dokládá soudní zápis Hrdelního soudu města Dobrušky. Před ním stanul 20. listopadu roku 1757 dvacetiletý Jan Bašek z Královy Lhoty. Ten utekl před násilným odvodem ze vsi. Rychtář a konšelé jej pěšky i na koních pronásledovali. Když ho dohnali, zuřivě se bránil a konšela Samuela Jarkovského bodl do stehna nožem. Ten zřejmě vykrvácel, neboť během necelé hodiny zemřel. Bašek v nastalém zmatku utekl a v Chrudimi se asi ve snaze, co nejlépe se ukrýt, dal naverbovat k vojsku - jaká ironie osudu! Byl ale odveden do Hradce Králové, a zde jej někdo poznal. Byl uvězněn a předán dobrušskému právu. Odsouzen byl na dva roky nucených prací. Zdali potom musel ještě jít odsloužit vojnu se již neuvádí a je těžké posoudit, co bylo vlastně horší, zda káznice nebo doživotní vojenská služba.
K boji u Lhoty došlo v roce 1788 ve válce o dědictví bavorské. Tato šarvátka je známa ve vojenských dějinách jako "Srážka u Královy Lhoty". Boj trval 5 hodin, Rakušané v něm ztratili 2 důstojníky a 38 mužů, Prusové 3 důstojníky a 43 mužů. Po boji pruský oddíl ustoupil k Vlčkovicím.
Z kroniky víme, že dne 4. září táhly pruské jednotky směrem k Náchodu a tehdy se nepěkně zachoval premierlajtnant 3. setniny 1. dolnoslezského pluku č. 46. Ten vyzval starostu Uhlíře, aby opatřil pro něho a jeho oddíl ubytování. Starosta to odepřel s tím, že obec se nalézá v obvodu pevnosti Josefov a tato povinnost se na ni nevztahuje. Poručík hrozil starostovi zastřelením a ten utekl raději do Josefova. Jakmile se vzdálil, vojáci jeho ženu zbili, skříně vypáčili a hledali obecní pokladnu. Seběhli se sousedé a Váša Bašků dostal v té mele od vojáka hrncem do hlavy. Pruský auditor von Loos měl všechno vyšetřit. Provinilého důstojníka a auditora vezl potom Josef Drahorád do Vrchovin. Výsledek šetření, natož soudu, se ve Lhotě ale nikdy nedověděli.
A zde je líčení Srážky u Královy Lhoty opřené o vojenskou speciální mapu (4. XIV. Č. 3856 lokalita Josefov, Náchod):
... V červenci roku 1778 se utábořil pruský král Bedřich II. se svou armádou u Vlčkovic, aby odtud zahájil útok proti rakouským postavením táhnoucím se na pravém břehu Labe, od Hradce Králové až na Zvičinu, a ponechal ke krytí pro zásobování armády důležité cesty, vedoucí z Kladska přes Náchod a Českou Skalici k Hradci Králové, dva sbory. Jeden pod generálem Bülovem tábořil u České Skalice na rovině mezi Klením a Zličí, druhý, složený původně ze 23 praporů pěchoty a 25 škadron jízdy (1 eskadrona, jednotka jezdectva asi o 100 koních) pod generálem Thaddenem, na Dobeníně.
Jméno Dobenín bychom však v současných pramenech marně hledali. Po roce 1530 vymizelo úplně a místo něho nalézáme v 18. století různé opisy jako "die ausgebreiteten Berglehnen bey Snct. Wenzelskirche", "Unčovské hory" apod. Avšak nejen jméno, nýbrž i vzhled dobenínské pláně lišil se tehdy ve mnohém od nynějšího "Zádolí". Dne 21. června roku 1732 při průtrži mračen řítící se vodou zde vymleté, nebylo tehdy tak zaneseno jako nyní a bylo patrně širší, rozhodně však hlubší a mělo příkřejší svahy než dnes. Vesnice Václavic tehdy ještě nebylo, při kostelíku stál pouze příbytek pro hrobníka a několik menších lesních komplexů jižně odtud a u Zádolí znesnadňovalo Prusům výhled k Novému Městu nad Metují. Za to však v případě pravidelného útoku, bylo by ztěžovalo postup nepřítele.
Jižně od tábora Thaddenova, za Metují u Rohenic a Plesu, stál sbor rakouské lehké jízdy, zesílené dvěma prapory pěchoty v postavení, jehož přirozené výhody byly ještě zesíleny několika opevněními. Především byl k obraně upraven zámek v Plesu a na strmém břehu Metuje, západně od mlýna ve Starém Plesu, vyházeny tři okopy pro baterii. Dále opevněn i Šporkův lovecký zámeček východně odtud a konečně zřízeny polní hradby západně od Jasenné na kótě 291, které měly být oporou pravého křídla a krýt přechody přes Metuji u Šestovic (Šestajovice). Určitý vliv na vojenskou cenu tohoto úseku měly též dva rybníky mezi Šestovicemi a Starým Plesem a rybník při severovýchodním cípu Jasenné.
Pruský král si byl dobře vědom, že bezpečnost jeho zpětných spojení závisí převážně na počtu rakouských sil, shromážděných za Metují, a měl na mysli nebezpečí, které mu odtud hrozilo. Z tohoto důvodu dal král Bedřich již 10. července plukovníkem Zeilenbergem následujícího dne oddíly sboru Thaddenova rekognoskovat ono postavení, a když se mu nepodařilo touto cestou opatřit si bezpečných zpráv, rozhodl se, že sám zjistí sílu Wurmserova sboru. Zpráva o přepadu, provedeném v noci na 16. t. m. měla zajistit též určitý vliv na toto rozhodnutí, a tak můžeme mluvit nejen o operativní, nýbrž i o psychologické souvislosti mezi srážkou na Dobeníně a srážkou u Královy Lhoty.
K provedení zmíněného úmyslu byl sestaven zvláštní sbor, kombinovaný z oddílů generála Büllowa a z oddílů hlavní armády. S těmito přešel 23. července král Bedřich Úpu brodem a Doubravicím ponechal k jeho krytí 1. prapor pluku Tauenzienova a postoupil pak k Jakubovu dvoru, kde se spojil s oddíly, které přes Spytu a Jesenici přitáhly od České Skalice a nastoupil společně s nimi další pochod k Metuji.
Krále provázelo asi 20 generálů, aby mohli v boji pozorovat jízdní baterii - novinku tehdy v pruské armádě právě zavedenou. Přes Metuji, vinoucí se mezi bažinatými lukami od Nového Města k Labi, vedly tenkrát mosty ve starém Plesu, Roztokách, Slavětíně a Dolsku. Jak vypadala roku 1778 krajina za nimi ležící? Vesnice Králova Lhota, Slavětín a Jasenná byly mnohem menší než nyní, což ovšem nezůstalo bez vlivu na celkovou konfiguraci. Západně od nich se prostírající pleský les, dvakrát větší než nyní, snižoval poněkud taktickou sílu celého okolí. Jeho jihovýchodní polovina stojí dosud, severozápadní (dnes už vykácená) zabírala tehdy celou trojúhelníkovou plochu mezi Smržovem, Novým Plesem a bodem 1 km jižně od kóty 249.
Pruskému králi byly tyto končiny dobře známy. Od 18. do 26. června 1745 zde tábořil se svou armádou při pochodu k Hradci Králové a v týchž místech i od 26. do 29. července 1758 při ústupu od Olomouce. Dne 30. července t.r. přešel pak po zmíněných čtyřech mostech Metuji a rozbil ležení na výšinách u Jesenice.
Roku 1778 byl přechod ve Slavětíně neustále střežen 1 škadronou husarů sékelských, a pokud to bylo možno, i Karlovickými husary, kteří tábořili na výšině západně ode vsi a postavili též hlídku k mostu v Roztokách. Když se sem 23. července blížily pruské oddíly, obě tyto stráže byly skutečně na svých místech a také generál Wurmser dlel náhodou nedaleko, v loveckém zámečku Šporkově. Odtud pozoroval postupujícího nepřítele, pokládaje ho původně za picující (= loupeživé) oddíly, a v tom smyslu podal též hlášení do hlavního stanu ve Smiřicích.
Krátce potom, k 9. hodině dopolední, napadli však pruští bosňáci slabou stráž u mostu v Roztokách, vrhli se pak z boku i na rakouské oddíly u Slavětína a zahnali je až ke Králově Lhotě. Pruští husaři a ostatních 15 škadron jízdy, zůstali zatím na výslovný rozkaz králův na pravém břehu Metuje dotud, dokud nepřešlo 6 praporů pěchoty (pluky Pelkonsky, Anhalt a Erlach) a neobsadilo výšiny mezi lesíkem Žďárem a vozní cestou vedoucí z Rohenic k Slavětínu. Několik družstev bylo rozestaveno na severním okraji lesíka ke krytí boku. Druhý prapor pluku Tauenzienova postoupil na pravém břehu řeky na výšinu u mostu slavětínského, aby i tento důležitý přechod zabezpečil pro případ ústupu.
Zatím co pruská pěchota obsazovala tato postavení, napadl Wurmser se 4 škadronami husarů Barcó, na rychlo v jejich táboře alarmovanými pronásledující pruskou jízdu a obrátil ji na útěk. Na pomoc přispěchavší pruští husaři a kyrysníci, nemohli na výsledku boje již nic změnit a byli společně s bosňáky vrženi proti postavení pruské pěchoty. Když se již zdálo, že utíkající a Rakušany pronásledovaná jízda rozrazí řady vlastní pěchoty, uvede ji v nepořádek a společně s ní bude vržena k řece a zde ze tří stran obklíčena, dorazila na bojiště pruská jízdní baterie a zaujala postavení při jižním cípu lesíka Žďáru. V jejím kartáčovém ohni se zhroutil další postup Wurmserovy jízdy.
Wurmser pak zkoncentroval svou nyní v plném počtu se shromáždivší jízdu u Královy Lhoty, mezi kótou 288 a 290. Vyrazil k Rohenicím, aby odtud podnikl nový útok, tentokráte proti levému boku pruské pěchoty. Při tomto pohybu byl však ze strany tak prudce ostřelován pěchotou a praporními děly od Slavětína, že musel od útoku upustit ve 2 hodiny odpoledne.
Král Bedřich pokládal nyní okamžik za příznivý k přerušení boje a nařídil odchod přes roztocký a slavětínský most. V téže době asi dorazilo na kótu 294 u Královy Lhoty šest rakouských škadron, které byly pod velením podmaršálka Barcó ze Smiřic vyslány ku podpoře Wurmserova sboru a postoupilo odtud až na Bílý kopec. Boje se však již neúčastnilo.
Tato spíše různotvárná a prudká než krvavá srážka trvala skoro 5 hodin. Rakušané ztratili 2 důstojníky a 38 mužů, Prusové skoro právě tolik, 3 důstojníky a 43 mužů. Wurmser ustupujícího nepřítele nepronásledoval. Spokojil se s tím, že zaujal tatáž postavení jako před srážkou, a neznepokojoval se Prusů při jejich návratu do tábora u Vlčkovic a České Skalice.
Po stránce vojenské je srážka u Královy Lhoty typickým příkladem násilného rekognoskování, provedeného samostatně operujícím détachementem, jenž vzdálen asi jeden a půl míle od hlavní armády a oddělen od ní dvěma řekami, nemohl v případě nezdaru očekávat nejmenší pomoci. Boj sám je zajímavý tím, že proti pruskému souručenství všech tří zbraní stála na straně rakouské pouze jízda. Sama nesla celou tíži boje a průběhem srážky změnila třikrát svou úlohu. Zastavivši pronásledující Prusy přešla k útoku proti jejich frontě a konečně proti jejich boku. Příčinu její nečinnosti v době, kdy Prusové vyklízeli západní břeh Metuje, je třeba hledat jedině v tom, že král Bedřich dal krýt záda ustupujícího sboru výhodně postavenými oddíly pěchoty v lesíku Žďár a u slavětínského mostu, a že veškerou svou pěchotu zadržel na levém břehu řeky, dokud jízda nebyla v bezpečí.