Karlov

Areál Karlov se nachází na Novém Městě pražském v Praze 2. Své jméne nese na počest svatého císaře Karla Velikého, resp. podle kostela Panny Marie a sv. Karla Velikého, založeného králem Karlem IV. Dnes v něm sídlí Policejní muzeum.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého je původně gotický, barokně přestavěný kostel. Je součástí areálu bývalého kláštera augustiánů kanovníků v Praze na Karlově. Od duchovní správy tohoto kostela se můžeme dozvědět následující:

V roce 1348, kdy Karel IV. zakládá Vysoké učení pražské, zakládá hradby Nového Města pražského v prostranství mezi Poříčí a Vyšehradem. Dává vyměřit ulice, náměstí a místa pro brány v hradbách. Rychle zde vznikají celé řady staveb. V roce 1350 je položen základní kámen ke stavbě kláštera řádu sv. Augustina a kostela na Karlově. Otec vlasti tak uctívá památku svého patrona Karla Velikého svých rodičů Jana a Elišky Přemyslovny a prvně slavené Milostivé léto (výraz pochází z Bible, kde označuje rok odpuštění dluhů a propuštění otroků. V katolické tradici se tato idea projevuje ve Svatém (jubilejním) roce, který se koná obvykle každých 25 let. Odkazuje na odpuštění a milosrdenství a pomáhá lidem zamyslet se nad těmito tématy v různých životních situacích). Karel IV. chce také oživit a zalidnit nejodlehlejší část Nového Města. Slavného svěcení a kladení základního kamene se zúčastnili světitel, první arcibiskup pražský, Arnošt z Pardubic s početnou asistencí vysokého duchovenstva a čestných hostů. Karel IV., který sám pokládá dne 18. září 1350 základní kámen a stavitel, který není známý a váží se k němu různé pověsti. Karel IV. vydává zakládající listinu, kterou papež Klement VII. bulou roku 1352 potvrzuje.  

Hotový chrám světí dne 28. ledna 1377, v den svátku Karla Velikého, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti Karla IV. a jeho syna, pozdějšího krále Václav IV. Chrám je zasvěcen Karlu Velikému.

Vidíme zde smělost velebné chrámové klenby nad centrální gotickou svatyní o průměru 22,8 m, spočívající jen patou na osmihranu bez jakékoliv opory. Pravidelný osmihran, rozměřený na základě kruhu, má každou postranici necelých 9 metrů, výška klenby od dlažby až ke svorníku je 17,7 m. Klenba se bez jakýchkoliv viditelných opor vznáší jako sklepení, žebrové pletivo tvoří překrásnou paprskovitou hvězdu. Žebra se scházejí ve 24 uzlech, tvoří 40 klenbových ploch pravidelných měřických tvarů a soustřeďují se ve velkém svorníku ve tvaru prolomeného kruhu. Tloušťka mezižebrové klenby je pouze 15,25 cm. Způsob rozčlenění klenutí a poměrně slabé opěrné pilíře nasvědčují tomu, že ten, kdo plán kostela rýsuje a stavbu v jeho základech začíná, i ten, kdo ji dokončuje, je mistr ve svém oboru s velikými zkušenostmi a hlubokým smyslem pro umění. Je to nejpamátnější stavba tohoto druhu ve střední Evropě. 

Za husitských bouří je chrám a klášter 3. června 1420 zpustošen. Po 70 letech chrám opravují a 25. září 1498 světí na počest Navštívení Panny Marie a všech jejích svátků. Opravy v tehdejším slohu vladislavské gotiky dává provést král Vladislav II. 

Po vpádu Pasovských v roce 1611 napadá Karlov pražská lůza. Řeholníci jsou mučeni a zavražděni. Knihovna, archiv, zvonice a zvony byly zničeny a chrám zpustošen. 

V roce 1634 je chrám opět opravován a svěcen na počest Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého. Třicetiletá válka zanechává na chrámu i klášteru mnoho škod. Opat Isidor de Croce je dává roku 1660 opravit. Některé přístavky, které se později znovu odstraňují, mění ráz svatyně k jejímu neprospěchu. Za opata Jurečky (1661 - 1684) se přistavuje předsíń před severním portálem. V letech 1708 - 1709 se péčí kanovníků Dvořáka a Oheimba staví Svaté schody a Betlémská jeskyně. Jak dosvědčuje nápis v průčelí, schody jsou posvěceny 15. února 1711. Za opata Otčenáška pokračují úpravy chrámu a budují se báňovité střechy se třemi cibulovými věžemi. V dalších letech opat Brinke rozšiřuje kruchtu předkruchtím, zbudovaným na třech obloucích. Z té doby pochází také obložení podlahy hlazenými deskami z červeného a bílého mramoru. 

Reformy za císaře Josefa II. zasahují nemilosrdně i tuto historickou památku. Chrám je zrušen a odsvěcen. Poslední bohoslužby se konají v nevýslovném žalu za veliké účasti věřícího lidu 11. listopadu 1785. Po 435 letech je tak zlikvidováno to, co zakládá Otec vlasti Karel IV. Farní obvod karlovský se připojuje k farnosti sv. Apolináře. Vše z chrámu je rozprodáno nebo dáno do jiných kostelů. Hlavní oltář i obraz Matky Boží Karlovské. Odsvěcený chrám i klášter slouží ze začátku jako vojenské zásobárny. Později budují v prázdném klášteře městský chorobinec. Pro špitálníky se v roce 1789 chrám znovu alespoň trochu opravuje a 13. prosince jej znovu světí pražský biskup Dionys Krieger. Toto svěcení je v pořadí již čtvrté. Nejdříve zde působí Kapucíni, od roku 1856 Redemptoristé, kterých je zde až osm. V roce 1869 se stěhují do nového kláštera a duchovní správu zde vykonává opět jediný duchovní správce. Při důkladné opravě v letech 1871 - 1873 je pořízen také nový hlavní oltář ke cti Nanebevzetí Panny Marie, který v roce 1872 světí kníže arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg. V novodobé historii se chrám opravuje v letech 1965 - 1971. V roce 1997 začíná opět oprava chrámu, která je závislá na peněžní dotaci magistrátu, kterému Karlov stále patří. 

Výstavba kostela probíhala od roku 1351. Podílela se na ní dvorská stavební huť Matyáše z Arrasu. Kostel vysvětil roku 1377 arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za přítomnosti Karla IV. a jeho syna Václava IV. Kostelní budova však při svěcení patrně nebyla ještě zcela dokončena. Výstavba samotného kláštera trvala zřejmě ještě výrazně déle. Za husitských bouří byl klášter i kostel poškozen a opuštěn. Roku 1498 byl kostel po opravě znovu vysvěcen. V té době byl zřejmě také znovu zakleknut Hansem Spiessem. Z let 1502 - 1505 pochází také dvě pozoruhodné vitraje. Stávající gotizující klenba však pochází až z roku 1575, kdy byl kostel znovu zaklenut odvážně řešenou kupolí s podvlečenou sítí gotizujících žeber, opatřen novým krovem a krytinou. Klenba bývá, patrně oprávněně, připisována Bonifáci Wolmutovi. 

Roku 1603 budovy kanonie poškodil blesk. Kostel byl poté opět opraven a zastřešen. Roku 1676 byla uprostřed lodi chrámu vybudována nedochovaná mariazellská kaple na náklady Bernarda Ignáce z Martinic, patrně dle Orsiho projektu. Starý úmysl vybudovat při chrámu svaté schody po vzoru Lateránské baziliky v Římě byl uskutečněn po roce 1704 odkazem hraběte ze Schönnfeldu. Probošt Luňák získal povolení ke stavbě roku 1708. S veškerou výzdobou byla stavba hotova roku 1711. Projekt byl ve třicátých letech 20. století připsán Janu Blažeji Santinimu. Tato teorie byla později podložena dalšími rozbory, přestože dodnes není doložena archivně. Roku 1735 - 1740 proběhly úpravy interiéru kostela. Vznikla nová kruchta, umožňující instalaci nových varhan od Bedřicha Semeráda, byla zrušena mariazellská kaple, vznikly nové oratoře, kazatelna a oltáře. Dne 22. dubna 1755 postihl kostel i konvent požár. Zničené střechy byly roku 1756 obnoveny. Roku 1785 byl klášter Josefem II. zrušen a změněn na nemocnici, jejímž účelům dále sloužil. V letech 1871 - 1873 byla připravovaná výrazná regotizace kostela, která však byla uskutečněna pouze z malé části.

Legenda:

Ke stavbě klenby se vztahuje pověst, podle které stavitel klenby uzavřel k její stavbě smlouvu s ďáblem, aby ji dokončil. Když pak uviděl klenbu, zhrozil se její velikosti. Ve strachu, že se klenba zřítí, podpůrné lešení zapálil a sám se oběsil. Klenba vydržela - ďábel smlouvu dodržel, ale získal stavitelovu duši. Literárně zpracoval tuto legendu např. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Zfilmována byla v roce 1919 pod názvem Stavitel chrámu s Rudolfem Deylem st. v roli stavitele.

Zajímavost:

Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny Alexandrijské a Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a Emauzský klášter, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Svislé břevno pomyslného kříže lze protáhnout přes kapli Božího těla až ke klášteru karmelitánů u Panny Marie Sněžné.

A krásné povídání s prof. Martinem Weisem, plk. ThDr. Jiřím Laňkou (policejní kaplan) a s ředitelem Muzea policie plk v.v. Radkem Galašem: