Hazmburk

01.08.2020

Hazmburk je zdaleka viditelná zřícena hradu u vsi Klapý, asi 3,5 km severozápadně od města Libochovice, leží v nadmořské výšce 418 metrů. 

Hrad byl od roku 1335 do roku 1558 sídlem rodu Zajíců z Hazmburka. Později, podobně jako ostatní hrady, ztratil svůj význam a byl opuštěn. Postupně zpustl a až v době romantismu se stal předmětem zájmu českých romantiků jako byl Karel Hynek Mácha nebo Svatopluk Čech. V písemných pramenech se jméno hradu uvádí také jako Házmburk, někdy též jako Zaječí hrad, Zajícův hrad, nebo ve starších pramenech Hanžburek. 

Hradní vrch byl osídlen již v pravěku. Archeologické nálezy kamenných nástrojů dokládají neolitické osídlení. Na svazích byl dále nalezen depot bronzových nástrojů z pozdní doby bronzové, halštatská keramika nebo bronzová jehlice z doby římské. Z podhradního městečka pochází nález zlomku skleněného náramku z období laténské kultury a keramický střep z nádoby, která byla v pátém století před naším letopočtem dovezena z oblastí jižně od Dunaje. 

V 8. - 10. století vrch osídlili Slované, kteří zde v blíže neznámé době pravděpodobně postavili raně středověké hradiště. Část jeho příkopu byla doložena v místech, kterými vede hradba zaniklého městečka. V něm byly také nalezeny keramické střepy a relikty raně středověkých domů. 

První písemná zmínka o vsi Klapý je z roku 1197, kdy její část daroval šlechtic Hroznata klášteru v Teplé. Roku 1237 pak král Václav I. daroval tomuto klášteru další část. Zbytek vsi klášter v témže roku odkoupil od šlechtice Smila z Lichtenburka. Vesnice musela být poměrně významná, protože Smil za svoji část žádal na tehdejší poměry vysokou cenu dvou set hřiven stříbra. Postupně připadalo panství pod nadvládu rodu Ronovců, Janu Lucemburskému, Lobkovicům, Dietrichsteinů a Herbersteinů. Koncem 19. století se část vrchu Hazmburk třikrát sesula a uvolněná suť pobořila domy v obci - 3. srpna 1882 v ranních hodinách a za silného rachotu a burácení kamene se celý den přibližovala mohutná vrstva horniny k obytným domům, její pohyb trval i v noci až do čtvrté hodiny ranní - bez škod na domech. K dalšímu sesuvu půdy došlo na Velký Pátek 12. března 1898 (a několik týdnů poté), kdy začala praskat okna a dveře v chalupách, které se během pár chvil zřítily. V té době se uvolnila celá masa horniny, celkem 49 350 metrů čtverečních. Za oběť tehdy padlo 32 domů, včetně místní školy. Další sesuv byl pak opět na Velikonoce 11. dubna 1900, kdy bylo zbořeno 52 domů. K poslednímu menšímu sesuvu došlo bez větších škod 21. června 1939. O sesuvech se můžeme dočíst i v místní kronice:

Katastrofa roku 1882 - po celý měsíc červenec tehdy vydatně pršelo. Mezi deštivými dny se vyskytly pouze malé přestávky. Jen ve dnech od 13. do 17. července bylo veliké parno. Následoval měsíc srpen. Konkrétně ve čtvrtek 3. t.m. se v obci Klapý, v 11. hodin dopoledne, ozvalo strašlivé dunění, které se linulo směrem od kopce Hazmburku. Kronika školní naopak udává jako počáteční hodinu 3. hodinu odpolední, kdy se začalo na vrchu Hazmburku pod tzv. Bílou věží ku straně obce, několik kroků od všech domků na vrchu stojících, pod zemí ozývati jakési dunění ". Přesným místem tohoto úkazu byla část kopce, kterou klapští obyvatelé pojmenovali ve vazech". Vzápětí za tímto zvukovým jevem se začala posunovat půda směrem k obci. Její obyvatelé se v první chvíli domnívali, že se snad Hazmburk propadá. Nejhorší okamžik pro místní nastal až okolo 8. hodiny večerní, kdy se před zraky již pod kopcem sešlých zvědavců začaly do výše zdvihat veliké čedičové balvany. Tímto "divadlem" byli přítomní skutečně zaskočeni. K ránu následujícího dne (4. srpna ) se posunování a dunění země utišilo. Celou noc se ovšem na místě velmi důkladně hlídkovalo. Jak již bylo řečeno, sešlo se na onom místě mnoho místních, což je pochopitelné. Skupinky přihlížejících se rozdělily do několika táborů, které se přikláněly k různým domněnkám o nastalé situaci. Někteří byli skutečně vystrašeni a mezi lidmi byl slyšet i nářek. V tu chvíli totiž nikdo z nich nevěděl, zda se půda nedá opět do pohybu a neohrozí jejich obydlí a majetek. Ti otrlejší se naopak nevyvarovali žertů. Je zcela přirozené, že si neobvyklou věc začali přítomní vysvětlovat po svém. A tak se objevila teorie, že podivné dunění a následný pohyb Hazmburku zapříčinily vlny jezera, které se údajně nachází uvnitř hory. Druzí se zase klonili k názoru, že zmíněné jevy jsou způsobeny znovu se probouzející sopečnou činností, která zde skutečně kdysi dávno byla. Pravdu však neměli ani jedni ani druzí. Následující den po sesuvu, tedy 4. srpna, bylo požádáno c.k. okresní hejtmanství v Roudnici n.L., aby byla do Klapého vyslána odborná komise, která by případ prošetřila a zjistila skutečnou příčinu pohybu kopce Hazmburku a s tím související vznik nakupenin "barikádám se podobajících " Žádaná komise se skutečně dostavila a již 8. srpna, tedy pět dní po sesuvu, došla ke konečnému závěru. Jedinou a hlavní příčinu zmiňovaného přírodního úkazu, nalezla v množství vody, která se důsledkem vydatných dešťů udržovala na kopci, respektive pod ním. Následně došlo k podmáčení jílové vrstvy, která podlehla tíži na ní nakupeného čedičového kamene a dala se do pohybu. Dunění, které sesuv doprovázelo, pak bylo vyvoláno třením čedičových balvanů o sebe v různých hloubkách pod povrchem. Dnes s odstupem času víme, že tento sesuv z roku 1882 byl logickým vyústěním věcí. Jak bylo již na začátku kapitoly uvedeno, postihly obec Klapý v měsíci červenci vydatné deště. V nedalekých Libochovicích byly ten měsíc naměřeny hodnoty srážek 122 mm. Údaje o měření bychom teoreticky mohli nalézt i v zápisech pocházejících ze samotného Klapého. I zde se prováděla meteorologická měření, a to konkrétně mezi lety 1879 - 1886. K tomuto faktu však musíme podotknout, že tato měření byla prováděna dosti "nepořádně ". Závěrem této kapitoly se ještě zmiňme o hojném počtu návštěvníků, kteří se na pozůstatky sesuvu přicházeli podívat. Vesměs se jednalo o lidi z blízkého okolí. Ve školní kronice z té doby je uvedeno, že se jednalo zhruba o stovku návštěvníků denně. Není divu, že každý z nich chtěl zhlédnout místo, kde sjel kus hřebene severní strany kopce Hazmburka. Vždyť pohybující se masa byla o rozloze 7 200 m2 a hloubce 3 m. Na kolik dní se Klapý stalo cílem návštěvníků není známo. Jelikož si tento sesuv nevyžádal žádných obětí, a to ani na lidských životech, ani na staveních, brzy se na tuto událost zapomnělo. V obci Klapý znovu nastal klid. Byl to však klid pouze zdánlivý, neboť tento sesuv byl takřka nepatrný oproti těm, které na sebe nechaly několik let čekat. Jejich následky již pro klapské obyvatele znamenaly skutečnou pohromu. 

Katastrofa roku 1898 - Uplynulo šestnáct let poklidného života v Klapém. Respektive patnáct let od události z roku 1882. Již v měsíci září roku 1897 byly totiž znát první náznaky budoucího neštěstí. Uběhlo několik dalších měsíců, když se v listě Národní politika, objevil 8. března 1898 článek, v němž byli čtenáři upozorněni na skutečnost, že bezpečnost obyvatel obce Klapý je opět ohrožena novými otřesy. Na místo byli tedy vysláni vrchní inženýr Alois Kodon z Litoměřic a geolog profesor Čeněk Zahálka z Roudnice n.L. Profesor Zahálka zde při té příležitosti pronesl takřka prorocká slova, když řekl, že "Klapý musí jednou podlehnouti svému osudu." Na tomto místě však musíme podotknout, že obec Klapý se po neblahé zkušenosti z roku 1882 pokoušela podobnému přírodnímu úkazu zabránit. Obecní zastupitelé tehdy podali žádost ke správě herbersteinského velkostatku v Libochovicích, aby bylo povoleno zřízení trativodů. Ty pak měly odvádět veškerou vodu z kopce Hazmburku. Hrabě Josef Herberstein toto sice povolil, ale s podmínkou, že každá oprava trativodů mu musí být hlášena. Dále si vymínil, že veškerá odvedená voda se stane majetkem jeho velkostatku. S prací na trativodech se skutečně začalo, v akci však nebylo vytrváno. Ještě roku 1895 žádala obec o opětovné zřizování trativodů na odvodnění. Tentokrát povolení od správy velkostatku nedostala. Tím pádem veškerá svrchní voda stékala do kamenitého jezírka, které se pod kopcem vytvořilo. Tady se pak celé léto držela a neustále podmáčela vrstvu jílu. Přišel měsíc březen roku 1898. Dne 12 t.m. mohli obyvatelé Klapý pozorovat, kterak se kopec Hazmburk opět posouvá. Půda se tehdy posunula na šířce 130 m. Samozřejmě způsobil pohyb země. Celá událost byla opět nahlášena c.k. okresnímu hejtmanství v Roudnici n.L. Do Klapého byli znovu vysláni krajský vrchní inženýr Kodon společně s profesorem Zahálkou. Profesor Zahálka tehdy mohl pouze konstatovat, že problém tkví v promáčené půdě, jako tomu bylo ostatně již předtím. Inženýr Kodon navrhl jedinou možnou záchranu, jíž by bylo vybudování hlubokých trativodů, které by nebezpečnou plochu vysušily. Posouvání půdy se mezitím zastavilo. Klapští tedy přestali na možné nebezpečí myslet a žádná opatření na ochranu obce neučinili. Doufali, že vše dopadne stejně jako před šestnácti lety. Zdál se jim málo výmluvný fakt, že pohyb kopce Hazmburku po sobě zanechal v zemi trhlinu o šířce 80 cm. 

Dostavily se velikonoční svátky, Velký pátek 8. dubna roku 1898. Místní pověst praví, že v tento den se otevírají poklady uložené v kopci Hazmburku. Nikoho by tehdy nenapadlo, že tato pověst není daleko od pravdy. Pouze onen poklad netvořily žádné zlaťáky ani drahé kamení, nýbrž obyčejné čedičové balvany a obyčejná černá země. Vraťme se však ještě o tři dny dříve, před tento osudný den. Již 5. dubna zpozoroval starosta obce Jan Hájek, že Klapému hrozí nebezpečí. Požadoval, aby se ze svých domků vystěhovali občané bydlící hned pod kopcem. Tito žádosti neuposlechli. Domnívali se, že jim žádné nebezpečí nehrozí. Ve středu 6. dubna se již na ohrožených domcích objevily trhliny, které se neustále zvětšovaly. Na povrchu půdy však nebylo zatím nic znát. Počasí bylo nevlídné, neustále pršelo. Následujícího dne, tedy 7. dubna, starosta Hájek již podruhé obhlížel ohroženou část vsi. Konkrétně pak vdovu paní Práglovou, jejíž domek byl ohrožen nejvíce, žádal, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti vystěhovala. Ani nyní nebyl vyslyšen. V tu chvíli si totiž ještě nikdo nedokázal představit, jaká pohroma obec Klapý postihne během několika příštích hodin. Ještě téhož večera mohli lidé ve vsi zaslechnout od kopce Hazmburku hukot. To se již pomalounku sunula vrstva podmáčené půdy a kamení po jílovitém podkladu přímo k obci, vzdálené od ní na 200 m. Lavina dosahovala šíře 120 - 150 m a nechávala za sebou propadliště hluboká od 1 do 3 m. Místními obyvateli tolik podceňovaná katastrofa se stala skutečností. Již zmiňovaného 8. dubna o 3. hodině ranní mohli lidé obývající nejvýše položené domky pozorovat, jak se v jejich příbytcích začíná sypat malta ze stropů a pomalu se boří stěny. V tu chvíli těmi nejvíce ohroženými byly domy s čp. 122, 156, 121, 1 15, 125 a 126. V okamžiku byla celá ves na nohou. Lidé vybíhali s rozžehnutými lucernami. Byl slyšet pláč a křik. Lidé se snažili zachránit alespoň to nejnutnější. Z ohrožených stavení vynášeli nábytek a vyváděli svůj dobytek. Toto vše se pak snažili uskladnit na bezpečnějších místech. Pomoc hledali i na faře, kde místního faráře P. Urbana prosili, aby jim dovolil u něho zanechat zachráněný majetek. Rovněž tak přiváděli lidé na faru zachráněný dobytek. Byl nejvyšší čas, neboť se začínaly bořit první domky, které neodolaly mohutnému tlaku sunoucí se laviny hlíny a kamení. Mezitím nepřetržitě probíhali záchranné práce. Pod vedením starosty Hájka se pokračovalo ve vyklízení ohrožených stavení. Na akci se vydatně podíleli zejména klapští hasiči. V jejich čele stanuli jejich předseda Malý a pan Zajíc. Poslední stavení v obci se nacházela přímo u samé paty Hazmburku a tvořila zde dvě ulice, které se táhly směrem k východní straně. Na západní straně se Klapý pyšnilo farnímí hospodářskými budovami, pod nimiž stávala jednopatrová škola s upravenou školní zahrádkou. Nalevo od ní pak stála třetí řada domků, statků a obchůdků. Během několika málo hodin se tato skutečnost stala pouhou vzpomínkou. Pomalu se rozednívalo a vystrašení obyvatelé mohli na vlastní oči vidět lavinu zhruba 10 m silnou, jak se nezadržitelně valí k jejich stavením. V první řadě domků vynesli sotva to nejnutnější. Mnozí zachránili jen ošacení, neboť na vyklízení bylo již pozdě. Lavina neúprosně mířila ke vsi. Jak rychlý byl spád věcí, může doložit i ta skutečnost, že zde již zmiňovaná vdova Práglová, zachránila ze svého stavení pouze peřiny. Lavina hlíny a kamení začala Klapským drtit to nejcennější co měli, jejich domovy. První za oběť padla hned první řada domů. Již v 5 hodin ráno zdvihla vlna pohybu střed horní ulice a až do 7. hodiny vyzdvihovala tamní stavení a lámala je. V tuto dobu již měla lavina na účtě prvních pět spadlých domků. Následovala řada pod nimi, řada rovnoběžná s farou. Nakonec byly postupně rozbořeny všechny stavby všech tří řad. Neúprosný přírodní živel na své pouti postupně zničil tyto domy s čp. 156, 122, 125, 146, 66, 74, 126, 101, 65, 149, 30, 91, 150, 63, 115, 97, 151, 104, 123, 108, 106, 88, 121, 64, 113, 62, 54, 67, 85 (škola), 61 (farní stodola), 107. Ale nejen domy, nýbrž i přilehlé zahrady byly zasypány a stromy, které na nich rostly, vyvráceny. Lidé, přihlížející v blízkosti tohoto neštěstí, očekávali, kdy se konečně pohyb, laviny zastaví. Konec však ještě nepřicházel. Ve velikém ohrožení se ocitla fara, škola a dokonce i kostel Sv. Jana Křtitele. Pohyb sesuvu pokračoval nejprve směrem ke školní budově. Okny a dveřmi se vrstva hlíny nahrnula dovnitř. Po zasažení zůstala škola v tak zuboženém stavu, že hned následující den v sobotu v nočních hodinách s ohromným rachotem spadla. Nepředbíhejme však událostem a vraťme se opět o den dříve. Okolo 12. hodiny polední bylo napočítáno již na 15 rozbořených stavení. Do 4. hodiny odpolední se stav zvýšil na 25 domků i s hospodářskými staveními a přístavky, což představovalo dvě ulice. Ohrožen byl i samotný kostel. I tady se začalo s rychlým stěhováním. Lidé rozebírali a vynášeti kostelní varhany. V prvním okamžiku chtěli rovněž spustit kostelní zvony z věže. Jak ale poznamenal místní farář, "naštěstí nebylo lan ". Blížící se lavina nakonec nabrala jiný směr oproti původnímu. Nyní proud zamířil k silnici vedoucí do Libochovic, což bylo šikmo od kostela. Srovnatelné štěstí měl i samotný příbytek faráře P. Urbana. Zde došlo rovněž k rychlému stěhování. Na faře byla rozbořena všechna kamna a byly vytrhány rámy z oken, takže vypadala jako po "vyrabování". Lidé vynesli veškerý nábytek a okny vyhazovali vše, co se dalo. Přitom bylo i všelicos ukradeno a poničeno. Na místo neštěstí se mezitím během dne dostavil krajský vrchní inženýr Kodon společně s okresním hejtmanem Loulou, který zprávu o katastrofě okamžitě telefonoval do Prahy na místodržitelství. Inženýr Kodon ihned nařídil neodkladné stržení farské zdi, aby nedošlo k zasypání vchodu do fary. Okolo 2. hodiny odpolední se zdvihla a roztrhala cesta mezi farou a školou. Obydlí faráře bylo nakonec ušetřeno. Farní stodola a kolna však nápor laviny nevydržely a během půl hodiny se rozpadly. Stalo se tak mezi 4. a 5. hodinou odpolední. Do večera dosáhl počet zničených domků čísla 27. Celá postižená hoření část vsi byla dávno vyklizena. Zde musíme podotknout, že za obětavého přispění lidí z okolních vesnic, kteří se o neštěstí velmi rychle dozvěděli. Na pomoc přispěchali ze Lkáně, která je zhruba jeden kilometr vzdálená, či lidé z Libochovic. Nebezpečí však ještě nebylo zažehnáno, a tak bylo žádoucí vystěhovat i nížeji položené domky, kterým hrozilo rovněž velké nebezpečí. Jednalo se o dalších 20 stavení. Byla to stavení s čp. 29, 28, 27, 26, 25, 24, 20, 93, 153, 18, 23, 16, 21, 4, 5, 22, 31, 16, 60 a 59. K večeru se pohyb půdy, který trval celkem 55 hodin, pomalu zvolnil. Do Klapého zatím dorazili četníci, kteří sem byli povoláni okamžitou depeší. Jejich úkolem bylo střežit sutiny bývalých domů.

Nejvěrohodnější představu o nastalé situaci si učiníme, pokud si přečteme očitá svědectví lidí, kteří onu událost sami prožili. Svědectví použitá v této práci byla otištěna hned po katastrofě ve zvláštním výtisku regionálních listů Hlasy z Podřipska. " V hořejší části vesnice jevily se zprvu malé trhliny v zemi, ty se šíří a jakoby nějaký ohromný krtek pod nimi ryl do výše vystupují. Zvláště hrůzný pohled poskytovaly budovy stojící nad pohybující se hmotou. Pojednou počne s římsy padati omítku a objeví se úzká, však zlověstná trhlina. Pouhým okem pozoruješ, jak se šíří. Pojednou upadne roh stavení pod krovem, teď kloní se štít, aby v několika vteřinách spadl a to směrem nárazu. Teď pohybuje se celá střecha a praskot trámoví je zřejmým předchůdcem ohlušujícího pádu. Pak teprve obnažené zdi před minutou útulku přičinlivého dělníka vystupují a řítí se v rozvaliny tak, že v pravdě možno říci, nezůstal kámen na kameni. Jiný nejmenovaný svědek vypověděl: " Viděl jsem polosesutý domek patřící dělníkovi, který pro větší výdělek odešel do Teplice. Večer prý přijede na svátky. Budou to krásné svátky - ženu těžce nemocnu, 8 nezaopatřených dítek a jediný majetek a útulek rodiny v sutinách. Však sutiny ty, nedbaje hrozícího nebezpečí střeže věrný pes. Byly jeho hrobem. Na tomto místě by bylo vhodné zdůraznit, že žádný z klapských obyvatel, ani z přihlížejících a pomáhajících odjinud, nepřišel při tomto neštěstí o život. Těch zvířecích pravděpodobně ušetřeno nebylo. To ostatně dokládá i předcházející svědectví. Během několika hodin se však ocitlo 34 rodin bez přístřeší. Postiženi byli takřka výhradně chudí dělníci, kteří během okamžiku ztratili majetek, na nějž celý život dřeli. Mnohé z rozbořených domků byly ještě zadlužené.

Katastrofa roku 1900V první polovině měsíce května 1899 došlo opět k nepatrnému posunu půdy v hoření části posuvného terénu kopce Hazmburku. Pohyb byl zapříčiněn jarními dešti. Podle úřední zprávy stavebního rady Nedvěda se toto sesouvání vztahovalo pouze na hoření část sesuvného bodu. Vyjádřil se tedy v tom smyslu, že se jedná o pouhé sesedání půdy. Dolení část, zabezpečená ochrannými pracemi z roku 1898 žádné sesedání nevykazovala. Odvodňovací zářezy odváděly prozatím dešťovou i pramenitou vodu bez závad. Rada Nedvěd tedy pouze zkonstatoval, že obci žádné nebezpečí nehrozí. K roku 1900 byly odvodňovací trativody zbudovány v celkové délce 605 m. Jak bylo již výše zmíněno, sloužily zářezy bez závad. A proto ještě koncem března 1900 převládalo mínění, že lavina z roku 1898 se nemůže dát znovu do pohybu. Věřilo se, že záchranné práce brání dostatečně tomu, aby nemohla být znovu pobořena a zasypána ostatní část Klapého. V Podřipanu se doslova píše: "Ale to by se musely všechny živly proti nešťastné obci spiknouti, aby ji nadobro zničily. Doufejme, že se tak nestane. Sotva byla postavena nová obydlí pro poškozené katastrofou z roku 1898 přišla o dva roky později nová, ještě větší zkáza obce Klapý. Opět se tím osudným časem staly velikonoční svátky. Přesněji řečeno 11. duben 1900, na Škaredou středu. Nová katastrofa nepřišla nečekaně. První známky posunování půdy se objevily již počátkem března 1900. Obavy o bezpečnost obce sílily zvláště v době mezi 7. - 9. dubnem, kdy nastaly mohutné deště a svahy kopce Hazmburku, byly tou spoustou vody znovu podmáčeny. Ihned po těchto deštích se daly do mírného pohybu nejhořejší vrstvy na kopci.

Poté přišel osudný 11. duben. Velká část šikmo uložených čedičových hranolů, tvořících patro samotného kopce, se zřítila do spousty jiných čedičových balvanů, spočívajících na šikmém kluzkém svahu. Tímto nárazem nastal nový mohutný pohyb půdy. Pohyb byl zaznamenán na východní straně, patrně v místech, kde začala špatně fungovat odvodňovací štola. Lavina s sebou strhla skoro polovinu odvodněného a již dříve strženého svahu. Tím pádem se posunula i odvodňovací štola. Pohyb nenastal však pouze v terénu, který sjel již před dvěma roky, nýbrž i v terénu sousedním, ležícím na jihovýchod. Tedy tam, kde byl nejméně očekáván. Lavina země se vlnila a hrnula se stále blíže ke vsi. Obyvatelé byli novým sesuvem vyrušeni až okolo 8. hodiny ranní. V tu chvíli se roznesla po Klapém zpráva o novém neštěstí, které se blížilo. Sesouvání půdy bylo tak mohutné, že dopoledne bylo v pohybu asi 15 ha půdy (300 m šířky a 500 m délky). Celý úkaz byl opět doprovázen podzemním duněním. V půdě se začaly tvořit velké trhliny, a to příčné i podélné. Pohybující se lavina vytvářela až 9 m vysoké náspy. Na veliké záchranné práce již nebyl čas. Záchrana se tedy zprvu omezila pouze na vynášení nábytku a nářadí z ohrožených stavení. Mezitím na pohybujících se vrstvách posedávali a chodili přihlížející. kterým se půda chvěla pod nohama. V 1 hodinu odpoledne padl lavině za oběť první domek. Teprve poté nastalo nové rychlé vyklízení ohrožených stavení. Z domů se vyklízelo vše. Z některých stačila být vytrhána i podlaha či veřeje a okenní rámy. Lavina postupovala stále rychleji a bořila jeden domek za druhým a postupně smetla část obce ležící v místě od kostela k Libochovicím. Druhý den, 12. dubna,ve 4 hodiny ráno bylo již napočítáno na 50 rozbořených stavení. Mezi nimi převládaly rolnické usedlosti. Odpoledne dosáhl jejich počet konečného čísla 52 (celkový počet v obci k roku 1900 činil 190 domů). Pro bližší představu, jednalo se o čtyři řady domků, místo nichž bylo možno nalézt "jen pestrou směsici roztrhaných střech a krovů ". Postupně byly zbořeny domy s čp. 135, 134, 133, 1.28, 152, 1 10, 120, 4, l 19; I 18, 1l, 103, 102, 94, 109, 80, 112, 139, 117, 116, 87, 86, 84, 77, 79, 157, 144, 8, 7; 155, 1I l, 6 a 6a, 5 a 5a, 141, 142, 13, 131, 130, 136, 18 a 17. Částečně zůstala pobořená stavení s čp. 15, 16, 21, 22, 153 a 261 Na tomto místě je dlužno dodat, že některá jen zčásti sesutá stavení později bud' sama spadla, nebo musela být z bezpečnostních důvodů stržena. Ve velkém ohrožení se pak nacházely další tři domy s čp. 143, 3 a 2. V rozvalinách se ocitlo i množství přístavků a hospodářských stavení. Rozbořeno bylo např. 25 stodol, 12 sýpek, 11 dřevníků, 1 sušárna, 2 krámy a na 200 chlévů. Zničen byl dokonce i taneční sál v hostinci "U Sajců", kde došlo k slavnostnímu odevzdání nových domků postavených po sesuvu z roku 1898. Sesuv z roku 1900 se ovšem neomezil pouze na jižní úbočí kopce Hazmburku, nýbrž se objevil i na úbočí severovýchodním. Zde se posunovala půda nad panským dvorem Podhorou a ohrožovala ho. Na místo neštěstí se okamžitě ve středu (11. dubna) odebral okresní hejtman Loula, který v obci setrval až do čtvrtka. Lavina postupovala stále rychleji a bořila jeden domek za druhým a postupně smetla část obce ležící v místě od kostela k Libochovicím. Druhý den, 12. dubna, ve 4 hodiny ráno bylo již napočítáno na 50 rozbořených stavení. Mezi nimi převládaly rolnické usedlosti. Odpoledne dosáhl jejich počet konečného čísla 225 (celkový počet v obci k roku 1900 činil 190 domů). 

Za obětavou pomoc při odstraňování následků obou velkých katastrof došlo k několika vyznamenáním osob, které se na ni aktivně podíleli. Tak již v roce 1901 byl místodržitel hrabě Coudenhove jmenován čestným občanem obce Klapý. Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I., ze dne 23. května 1902, byli pak za zásluhy při záchranných akcích vyznamenáni někteří členové pomocného komitétu. Rytířský kříž řádu Františka Josefa byl propůjčen okresnímu hejtmanovi Karlu Loulovi a JUDr. G. Kreimlovi, libochovickému notáři. Bývalému starostovi Janu Hájkovi byl propůjčen stříbrný záslužný kříž s korunou. Dne 3. července 1902 došlo v Klapém k předání vyznamenání. Ten den před 9. hodinou dopolední se před místní školou shromáždilo obecní zastupitelstvo, pozvaní hosté a mnoho místních obyvatel. V 9 hodin přijel okresní hejtman Loula. Přivítán byl již nově zvoleným starostou Malým. Po projevech díků se průvod odebral do školní budovy. Tady hejtman Loula několika slovy vylíčil záslužnou činnost JUDr. Kreimla a nyní již radního Hájka. Následně jim předal vyznamenání. Nato zahráli místní hudebníci rakouskou státní hymnu a shromáždění se vydalo do kostela, kde byla při této příležitosti sloužena slavnostní mše. Celá slavnost byla zakončena hostinou, kterou uspořádal vyznamenaný Jan Hájek. Stejně jako po katastrofě roku 1898 došlo i po sesuvu z roku 1900 k účetní uzávěrce, při níž byly předloženy veškeré údaje o příjmech a výdajích. Státní podpora činila 160 000 K. Zemská podpora pak dosáhla zhruba 100 000 K. Na milodarech bylo nakonec vybráno na 29 000 K. Podpora na stavbu nových domů pro poškozené činila 231 200 K. Za potřebné stavební pozemky obec zaplatila 38 518 K 20 h. Výlohy za pomoc vojska a četnictva tvořily částku 148 K 72 h. Celkové vydání se všemi položkami určenými na obnovu obce Klapý poničené roku 1900 tak činilo 295 115 K 22 h.

Katastrofa roku 1939bylo opět velmi deštivé jaro. V měsíci květnu a na začátku června toho roku nastaly velké lijáky. Následkem toho se po 39 letech dostavilo nové posouvání půdy na jihozápadním svahu kopce Hazmburku. Ovšem již dříve, na podzim 1938 a zejména na jaře 1939, bylo možno na některých místech na svahu pozorovat mírný pohyb. Patrný byl především v obecním lomu, kde se těžil štěrk určený ke stavbě silnic. Tento lom se nacházel přímo nad farou. Zatím však nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. To se dostavilo až ve středu 21. června 1939, kdy se po odpolední bouřce utrhly vrstvy půdy nacházející se nad silnicí, která se táhla pod Hazmburkem, a sunuly se směrem k obci, respektive k faře a domku paní Staré. Tento pohyb byl zaznamenán v půl čtvrté odpoledne na západním cípu kopce. V půl šesté byl znát již pohyb laviny o výměře asi 5 - 6 ha. První obětí sesouvající se kopce se stala okresní silnice, která se táhla podél čedičových lomů. Tato byla v délce 250 m zpřetrhána. Nato se uvolnily a daly do pohybu vrstvy půdy nad silnicí i pod ní. Spousta nakupené hlíny společně s kamením se hrnula k obecnímu lomu. V 8 hodin večer byla lavina posunuta o 3 metry od původní polohy. V tu samou dobu byla o 1,5 metru vychýlena zpřetrhaná silnice. Do rána druhého dne to bylo již o 12 metrů. Zpráva o sesuvu se velmi rychle roznesla obcí, takže večer již bylo na stráni Hazmburku množství lidí, kteří se sem přišli podívat. Zatím se zhruba 15 metrů nad plotem farní zahrady dala do pohybu nová lavina hlíny a štěrku, který byl nad farou vyrovnán. Následkem toho se proti směru posunu nebezpečně naklonily čtyři sloupy elektrického vedení, které vedly přes úpatí kopce. Bylo tedy nutné vypnout přívod elektrické energie, aby nedošlo ke zranění přihlížejících obyvatel, kterých již bylo na místě velké množství. 

Blížící se noc vyvolávala v Klapských obavy. Byly tedy stanoveny hlídky složené z místních obyvatel, hasičů a četnické asistence. Do jejich čela se postavil starosta Jan Kubíček. Každý pohyb půdy byl bedlivě pozorován, aby v případě ohrožení mohli být varováni ti, jejichž usedlosti stály hned pod kopcem. Především se jednalo o faru, kostel a několik dalších domků. Celkem se přes noc lavina hlíny a štěrku posunula nad farou o pouhé 2 metry. Zato východním směrem od farního plotu došlo v noci k posunu až o 12 metrů, čímž došlo k závalu nakopaného štěrku v blízkém lomu. Samotný lom byl překryt až 4 metry vysokými kupami navalené hlíny a jílu. Okamžitě následující den, 22. června ráno, nechal starosta Kubíček, vyhlásit, aby se do zavaleného lomu dostavily všechny povozy a všichni nezaměstnaní, kteří by se pokusili zachránit zbývající štěrk určený na stavbu nové silnice vedoucí z Klapého do Křesína. K záchraně se sešlo zhruba dvacet povozů a několik stovek lidí. 

Pohyb půdy trval ještě celý čtvrtek (22. června) a v pátek ráno zůstala pohybující se  plocha stát. Sečteme-li tedy jaké následky pro obec Klapý tento sesuv z roku 1939 měl, zjistíme, že kromě zničené silnice a čtyř vyvrácených sloupů elektrického vedení bylo zavaleno několik set kubických metrů nakopaného štěrku. Škody na obydlích nebyly nakonec tehdy oproti rokům 1898 a 1900 žádné. Při sesuvech půdy v roce 1898 byly postiženými především chudší vrstvy obyvatelstva, a to domkáři či chalupníci. V roce 1898 byl mezi postiženými pouze jeden statkář. Naopak v roce 1900 bylo postiženo již na 8 statků. Většina stavení, která byla katastrofami poničena, byla vystavěna do roku 1857. Č.p. 113 (spadlo v roce 1898) je posledním evidovaným číslem v "Bauparzellen-Protocoll der Gemeinde Klapey" z roku 1857. Rozbořená č.p. s vyšší hodnotou tedy vznikala postupně až během 2. pol. 19. století. 

Ještě dnes jsou na jihozápadním a severním úbočí vrchu Hazmburku známy dva aktivní sesuvy. Větší z nich, východně od obce Klapý, je 250 metrů dlouhý a 500 metrů široký. Plocha sesuvu je 7,3 ha. Zbývající svahy elevace Hazmburku o celkové ploše 40 ha jsou řazeny do potencionálního sesuvného území.

Ve fotoarchivu České geologické služby jsou fotografie sesuvu půdy u Hazmburku (https://fotoarchiv.geology.cz/)


Na zříceninu Hazmburk se dostaneme po žluté turistické trase, která se 400 metrů před hradem napojuje na červenou turistickou trasu. Trasu můžeme začít u kostela Narození svatého Jana Křtitele nebo o kus dál z placeného parkoviště. Tam i zpět je to necelých 4,5 km a 1,5 hodiny. Cesta je místy kamenitá a nyní i značně vyprahlá.

Kostel Narození svatého Jana Křtitele pochází ze 40. let ze 14. století. Některé jeho části, zejména vítězný oblouk a hlavní vstupní portál, bývají datovány dokonce do 40. let 13. století. Při husitském obléhání hradu Hazmburk byl zřejmě poškozen a musel projít velkou obnovou před rokem 1493, kdy došlo také ke změně jeho zasvěcení (patrocinium) a byl znovu vysvěcen. Další velkou opravou prošel v roce 1779, kdy byl částečně barokně upraven, což přineslo částečné setření jeho gotického vzhledu, zejména zrušením okenních kružeb. Počátkem 40. let 19. století byla do osy západního průčelí postavena novogotická hranolová věž, která byla v roce 1842 osazená hodinovým strojem. V období po skončení II. světové války a komunistické totality došlo k postupnému chátrání kostela. Následky odstranila velká oprava z roku 2000, při které byl obnoven i výše zmíněný hodinový stroj. Kostel přesto nese známky ne zcela stabilního podloží na svahu hradního kopce. 

V obci Klapý se nacházejí i dva kamenné barokní sloupky s křížem. Při sesuvech půdy se Boží muka severně od kostela podstavcem ocitly hluboko pod terénem. Bývalá fara (prodaná soukromému majiteli v období 2005 - 2006) stojí ve stráni nad kostelem.

Samotný hrad byl zřejmě postaven v 1. pol. 14. století Lichtenburky. Nelze však vyloučit ani možnost podpořenou některými podobnostmi s královskými hrady 2. pol. 13. století, například s hradem Osekem. Zakladatelem by tak mohl být na konci 13. století také král Václav II. Se stavbou hradu lze hypoteticky spojit také zmínku z roku 1292, kdy Heiman z Lichtenburka udělil nedalekým Libochovicům některá práva. 

První písemná zmínka, která se hradu bezpečně dotýká, pochází až z roku 1335. Král Jan Lucemburský tehdy celé panství získal výměnou od Hynka z Lichtenburka a brzy poté hrad, ves Klapý, tvrz a městečko Libochovice se čtyřmi dalšími vesnicemi prodal Zbyňku Zajíci z Valdeka. Zbyněk hrad přejmenoval na Hasenburg podle svého rodového erbu, ve kterém měl zajíce (německé slovo Hase znamená zajíc). Od roku 1337 (podle jiných pramenů až od 1341) začal také používat přídomek z Hazmburka. Hrad se stal rodovým sídlem Zajíců z Hazmburka, kterým patřil až roku 1558. Po Zbyňkově smrti v roce 1368 vlastnil hrad jeho syn Vilém Zajíc z Hazmburka spolu se svým synovcem Mikulášem (synem Vilémova bratra Jana). Roku 1379 Mikuláš odešel do Budyně, a stal se tak zakladatelem budyňské větve rodu. V roce 1393 si Vilémovi synové Zbyněk, Oldřich, Vilém (mladší), Mikuláš, Jaroslav a Jan rozdělili hrad na šestiny. Oldřich postupně odkoupil podíly svých bratrů kromě Vilémova. Jan a Mikuláš koupili společně hrad Kost. Vilém si v roce 1415 koupil nedaleký hrad Šebín, ale když Oldřich v září stejného roku zemřel, zdědil po něm celé hazmburské panství. 

Panoramatický pohled na České středohoří s nejvyšší horou Milešovkou (837 m)
Panoramatický pohled na České středohoří s nejvyšší horou Milešovkou (837 m)

Na počátku husitských válek stáli Zajícové z Hazmburka na katolické straně. Hrady Hazmburk, Budyně a město Libochovice byly pevnou oporou císaře Zikmunda Lucemburského. Vilém Zajíc z Hazmburka v roce 1420 ovládl Slaný, kde potom císař dojednal příměří s Lounskými. V roce 1424 však Jan Žižka dobyl Libochovice, ale při obléhání hradu neuspěl. Podruhé se husité o dobytí hradu neúspěšně pokusili v roce 1429 a o dva roky později sirotci plenili vesnice v jeho okolí. Ve stejném roce pravděpodobně zemřel Vilém a hrad připadl jeho synovi Zbyňkovi z Hazmburka. 

V první třetině 15. století na jihovýchodním úbočí hradního vrchu vzniklo městečko Podhradí s vlastním kostelem zasvěceným svatému Mikuláši. Po dobytí Libochovic husity hrad přišel o své přirozené hospodářské a obchodní zázemí, ale hradní posádka nadále potřebovala služby řemeslníků a obchodníků, a řešením bylo opevněné sídliště v těsné blízkosti hradu. Na počátku podstatně klidnějšího 16. století Libochovice opět prosperovaly, a Podhradí zaniklo. Jako pusté se uvádí v letech 1550 a 1553. Zachovala se z něj především obvodová hradba s věží a baštou ve dvou nárožích. 

Hazmburk a zcela vpravo zbytky opevnění městečka Podhradí
Hazmburk a zcela vpravo zbytky opevnění městečka Podhradí

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo obsadit Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli.

V polovině 15. století se České království proměnilo ve válkou a morem zmítanou zemi bez krále. Po urputných bojích mezi katolíky a přívrženci kalicha nakonec korunu získal Jiří z Poděbrad. Jenže nejmocnější šlechtické rody se opět postavily proti němu a roku 1469 zvolily vzdorokrálem uherského Matyáše Korvína. Ten jmenoval Jana Zajíce z Hazmburka královským kancléřem, a proto ještě toho roku přitáhly k jeho hradu poděbradské oddíly, aby jej zatkly. K obléhání dobře opevněného hradu nakonec nedošlo. Jan narychlo uprchl do Slezska, kde dál podněcoval vzpouru. Království se na dalších deset let opět propadlo do zničující vnitřní války. 

Zbyněk z Hazmburka rozšířil panství o několik původně církevních vesnic a v letech 1456 - 1459 ovládal ve jménu koruny Hněvín a získal také Budyni. Zemřel bezdětný a majetek odkázal svému strýci Mikulášovi z Hazmburka, který sídlil na Kosti, a jeho synům. Hazmburské panství získal Jan, který byl významným členem jednoty zelenohorské. Král Matyáš Korvín ho jmenoval kancléřem a na Hazmburku sídlila uherská posádka. Za krále Vladislava Jagellonského se Jan z Hazmburka stal zemským sudím. Jeho syn Jan mladší z Hazmburka a vnuk Kryštof z Hazmburka už na hradě nebydleli, protože se přestěhovali na pohodlnější, renesančně upravený hrad v Budyni. Hazmburk byl snad ještě nějakou dobu alespoň udržován, ale v roce 1586 je zmiňován jako pustý. V té době však už panství patřilo Lobkovicům, kteří ho od Kryštofa z Hazmburka koupili v roce 1558 a připojili k libochovickému panství.

Roku 1594 bylo libochovické panství jako majetek Jiřího Popela z Lobkovic zkonfiskováno a do roku 1602 ho spravovala královská komora. Potom ho získal do doživotního užívání synovec bývalého polského krále Štěpána Báthoryho, sedmihradský vévoda Zikmund Báthory. 

V roce 1613 panství přešlo do vlastnictví Šternberků. Do třicetileté války, kdy byly vypleněny Libochovice, již Hazmburk nijak nezasáhl. Roku 1676 se jeho majiteli stali Ditrichštejnové a od roku 1858 ho až do zestátnění v roce 1945 vlastnili jejich příbuzní Herbersteinové. Na začátku 20. století již z hradu zbyla jen zřícenina. 


Hrad Hazmburk byl jeden z nejpevnějších hradů své doby a byl pokládán za nedobytný. Vznik hradu je opředen tajemstvím. Podle Dalimilovy kroniky si zde první sídlo vybudoval jakýsi Léva se svou družinou. Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům a nazvali ho Klopaj. Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil v polovině 13. století rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla.   

Podoba a rozsah původního lichtenburského hradu je nejasný, protože dosud nevíme, jestli tzv. horní hrad představuje samostatnou stavební fázi, nebo byl od počátku celý hrad budován ve větším rozsahu. Tyto otázky by měl v budoucnu zodpovědět archeologický průzkum. Dobroslava Menclová však považovala horní hrad za starší. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zající z Valdeka. Ten nechal pravděpodobně zvýšit Bílou věž a postavit jižní a severní palác v horním hradě. Zajícové z Hazmburka hrad postupně přestavovali a rozšiřovali, aby byl pohodlným a důstojným sídlem rodu. V době své největší slávy za husitských válek měl protáhlý tvar od západu k východu a zabíral plochu asi 170 m × 30 m. Dominantou hradu byly dvě dodnes dochované věže, kolem nichž se soustředila zástavba v podstatě dvojdílného hradu. 

Přístupová cesta k hradu situovanému na protáhlém kopci vedla ze severozápadu. První brána byla zřejmě jen kulisová a byla prolomena v hradbě klesající po úbočí kopce severním směrem od horního hradu. Cesta od brány stoupala k dolnímu hradu podél hradby, která ji chránila ze severu. Do dolního hradu návštěvník vstupoval další kulisovou branou. Po vstupu do nádvoří se musel obrátit téměř o 180°, protože cesta k hornímu hradu se zde obracela k západu. 

Dolnímu hradu dominuje okrouhlá Černá věž. Její průměr je 9 m, přičemž její zdi jsou dva metry silné. Je vysoká 25 m a je postavená z tmavého bazanitu - čediče, a odtud je odvozen i její název. Zhruba ve dvou třetinách výšky je zdivo oslabeno ústupkem, který sloužil jako ochoz dříve ještě rozšířený pomocí nástavby nesené krakorci. Věž byla přístupná pouze v úrovni prvního poschodí jednoduchým portálem, snad po dřevěné pavlači z nedochovaného paláce. Věž dodnes obepínají zbytky hradby, ale o další podobě zástavby dolního hradu lze bez archeologického průzkumu pouze spekulovat. Věž byla hradním vězením (hladomornou).

Pohled z Bílé věže na Černou věž, obec Slatina a v dálce horu Říp
Pohled z Bílé věže na Černou věž, obec Slatina a v dálce horu Říp

Skupina občanů z obce Klapý v roce 1863 vybourala v přízemí Černé věže průlezný otvor v domnění, že uvnitř věže učiní nějaký významný objev. Výsledkem bylo nalezení jen 3 metry ptačího trusu. 

V novodobé historii jsou bohužel zaznamenány i tragické události. V neděli dne 5. května 1974 byly při úderu blesku do Černé věže pádem zdiva usmrceny dvě osoby  - Otakar Štilec, žák ZŠI v Dlažkovicích a vojín Jan Burian z Týna nad Vltavou a 14 dalších bylo vážně zraněno. 

V roce 2005 byla provedena oprava korunky věže a zdivo bylo nově vyspárováno. 

V roce 2009 byli po úderu blesku do západní hranolovité věže zasaženi tři návštěvníci bleskem, a proto je zakázáno pohybovat se v bouřce doprovázené blesky po hradě. 

Hradní jádro, označované jako horní hrad, zaujalo vrcholovou část kopce. Obíhal ho parkán a od dolního hradu jej odděloval příkop. Přes něj vedl dřevěný most, který byl v poslední části zvedací. Dominuje mu hranolová Bílá věž s cimbuřím. Je vysoká 26 m a její horní třetina je postavena z původně světlých kvádrů křídového pískovce, odtud tedy i její název. Kolem věže dodnes stojí významné části plášťové hradby, která ohraničuje jádro s obdélným půdorysem a výrazně zaoblenými rohy. Hradba byla též opatřena cimbuřím a ochozem. Na západní straně se k hornímu hradu přikládá tzv. západní předhradí. V roce 1940 zabrali Bílou věž nacisté, kteří si zde zřídili stanoviště letecké pozorovací hlídky. Hradní věž a s ní i celý objekt okupovali Němci až do konce II. světové války. Bílá věž nyní po rekonstrukci slouží jako rozhledna. 

I Bílá věž si vybrala svou oběť. V sobotu dne 7. června 1975 se zde pádem ze skal zabil jedenáctiletý žák ZDŠ v Mostě Petr Horký, který zde byl se svou třídou. Bylo to přesně 1 rok, 1 měsíc a 2 dny po tragédii u Černé věže. Po těchto tragických událostech byl dosud volně přístupný hrad úředně zavřen. Znovu zpřístupněn byl od roku 1997. 

V roce 2009 byli po úderu blesku do západní hranolovité věže zasaženi tři návštěvníci bleskem, a proto je zakázáno pohybovat se v bouřce doprovázené blesky po hradě. 

K hradbě jádra zevnitř přiléhaly tři palácové budovy. Nejstarší z nich byl nejmohutnější palác na jihu. U stěny této budovy se dochovala pozoruhodná, z kvádrů zděná cisterna na vodu, která má čtverhranný trychtýřovitý sběrač a lahvovitou spodní část. Jádro hradu bylo v 15. století zastavěno natolik, že jediný volný prostor zbyl kolem této cisterny. Všechny budovy jádra včetně Bílé věže byly z obranných důvodů přístupné jen z úrovně prvního patra. Byly propojeny pavlačí a můstky. 

6 metrů hluboká cisterna na vodu u Černé věže
6 metrů hluboká cisterna na vodu u Černé věže
Pohled od Černé věže na obec Klapý
Pohled od Černé věže na obec Klapý

Pověsti:

Podle pověsti v Dalimilově kronice byl vrchol opevněn už v době lucké války, kdy jej vlastnili Lučané - konkrétně bojovník Léva, proti kterým bojoval český kníže Hostivít. Čechové hrad měli napadnout a Lučané se bránit vně jeho palisád. Když prohrávali a chtěli se vrátit do hradiště, jejich ženy na ně začaly křičet a poklepávat na sukně, aby se pod nimi skryli. Hradiště pak mělo být pojmenováno Klepý právě podle jejich klepání.

Odešel čas starého knížete a nadešel čas knížete mladého. Stařešinové posadili na vyšehradský knížecí stolec Neklanova syna Hostivíta. V ten čas odrůstaly v příbuzenstvu padlého knížete Vlastislava děti a začaly potěžkávat meč. Litovaly zašlé slávy Lučanů a toužily obnovit ji. Mezi těmi, kdo nedovedli zapomenout, byl mladý muž, který se jmenoval Léva. Byl ze všech nejudatnější a nejvíc myslil na to, jak znovu nastolit v zemi luckou vládu. Usmyslil si, že nejdříve postaví pevný hrad, aby odolal i přesile nepřátel. Osedlal se svými lidmi koně a vyjel s družinou do kraje hledat příhodné místo ke stavbě takového hradu. Objeli sedmkrát sedm návrší, ale rozhodnout se nemohli. Už se chtěli vrátit na svůj dvorec, když se před nimi ukázala hora jako stvořená pro nedobytný hrad. "Na té hoře se opevníme," řekl Léva a jeho čeleď ho ihned poslechla a dala se do práce. I přicházeli mnozí Lučané s rodinami, přátelé a známí i ti, kteří se o stavbě hradu jen doslechli, a všichni pomáhali. Stavěli a bylo jim, jako by každým doneseným dřevem, každým kusem kamene probouzeli spící slávu svého kmene. Na hoře vyrostl Lévův hrad a jeho stavbu urychlilo nadšení.

Zpráva o novém hradu na bývalém území Lučanů se donesla ke knížeti Hostivítovi. Hostivít dal svolat radu a všichni ve sněmu volali: Do zbraně! Bez odkladu určili vůdce pro ozbrojené houfy a začali svolávat na válečnou výpravu do luckého kraje. Cílem výpravy bylo dobýt nový hrad, rozbořit jej a vypálit. Jednoho dne spatřila Lévova hlídka z hradní věže blížící se české vojsko. Valilo se z lesů jako temný a lesklý proud rozvodněné Ohře.

Hlídka na hradě zadula na poplach do rohu a Lévův lid obsadil hradby a vyčkával. České vojsko na hrad nezaútočilo. Když jeho vůdcové spatřili hrad na vysoké hoře, změnili válečný plán. Zdálo se jim výhodnější obklíčit vojskem horu i hrad a zkrušit Lévovu posádku obléháním. Léva obléhatelům vzdoroval, ale zásob na hradě ubývalo a začalo se nedostávat i vody. Hlad a žízeň je špatný spojenec a zradí i nejstatečnějšího. Bojovníci na hradě slábli a to, co jedli, nestačilo ani k životu, ani k smrti. Tehdy rozkázal Léva, aby se posádka hradu připravila k výpadu. Z jitra, kdy obléhatelé podřimovali ukolébáni tichem začínajícího dne, vyrazil z hradu Léva se svými lidmi a udeřil na české houfy. Zprvu se klonilo vítězství na Lévovu stranu, ale brzy se zmocnila vysílené hradní posádky slabost a Lévovi bojovníci začali ustupovat k hradní bráně.

Ženy, které z hradu pozorovaly ústup hradní posádky, seběhly k bráně a otevřely ji dokořán. Nedbaly šípů a oštěpů, které už bily do hradeb. Postavily se do brány a volaly vstříc ustupujícím mužům: "Poběžte se schovat za naše suknice. Sem, sem poběžte a schovejte se za nás!" Vypráví se, že muži uslyšeli ten posměšný křik a zastyděli se. Sebrali poslední síly a prolomili kruh obléhatelů a donutili je k návratu na Vyšehrad. Lévovi se podařilo hrad udržet i později, i když se mu nepodařilo obnovit lucké knížectví. Hrad pak dostal podle té příhody s ženami jméno. Protože jej zachránil ženský klep o mužské zbabělosti, říkalo se mu prý Klepy nebo Klapý. A uplynulo několik století od té události a hrad byl přestavěn a dostal opět jiné jméno. Tehdy se na něm usídlili páni Zajíci z Valdeka a nazvali hrad podle tehdy panujícího rytířského způsobu německým jménem: Hasenburg, hrad Zajíců. V ústech lidu se to jméno proměnilo na Hazmburk a dochovalo se po naše časy.

Václav Hájek z Libočan uvádí, že hrad byl postaven roku 754 bratry Kalbojem a Veslavem z Košťálova. 

August Sedláček se na počátku 20. století na základě původního jména hradu a starších pověstí o jeho původu domníval, že v době stavby hradu muselo ještě být v paměti lidí starší opevnění. Dalimil by si jinak těžko vymyslel pověst o názvu ve své době nového hradu s úplně jinou historií. Kromě toho asi i Kosmas, který o hradu také psal, na místě skutečně viděl rozvaliny (patrně především mohutné valové opevnění) hradu na vlastní oči. 


Hrad Hazmburk je bohatý na různé báje a pověsti. Pod hradem se prý nacházejí podzemní místnosti se skrytými sklepeními. Sklepy jsou plné sudů vynikajícího vína a hlídají je tři mužíčci. Hradní podzemí je podle pověstí spojeno tajnými zděnými chodbami a dostaneme se jimi na hrady Košťánov a Budyně. Jedna z chodeb ústila do vesnice Sedlec pod hradem. V podzemí se ukrývají poklady. Proslulá je i hazmburská dravá saň, ale ve skutečnosti jde o krokodýla přivezeného Zbyňkem Zajícem z Palestiny.

Pověst Rudé květy

Během letních nocí se, po odtroubení jedenácté hodiny ponocným, ponořil kraj do noci a v té chvíli se na temných hradních zříceninách objevila postava dívky oděna v bílé barvě a s rozpuštěnými vlasy. Procházela se prázdnými hradními nádvořími a vzdychala žalem Každý její vzdech zapříčinil spadnutí drobné krůpěje krve z jejích prsou na zem. Kam dopadla kapka krve, tam vyrostl rudý kvítek.

Jednalo se o ducha nešťastné dcery Mikuláše Zajíce. Lucie měla za otce velmi pyšného pána hradu Hazmburk. Choval se nelítostně ke svým poddaným a bolestnou ránu do srdce utržila i jeho dcera, protože si vybrala ženicha nevyhovujícího jeho představám. Otec vybral Lucii za ženicha saského kurfiřta a na jeho poctu uspořádal slavný turnaj. Sjelo se sem panstvo ze široké oblasti a nechyběli ani hosté ze sousedních Sas. 

Jednalo se o rytíře v pozlaceném brnění a na koních. Jejich bohatství se dalo hned spatřit - čabraky protkalo zlato a zdobilo je drahé kamení. Samá okázalost, lesk a nádhera. Lucie se zaměřila na nejprostěji oděného rytíře. Kůži si chránil jenom železem, ale v soubojích si vedl velmi dobře a své soupeře vyhazoval ze sedla jednoho po druhém. Jeho štít neměl žádný erb a každý byl zvědavý, kdo je neznámým statečným rytířem. Jakmile zvedl hledí před Lucií a jejím otcem, dozvěděli se, že šlo o syna chudého zemana z Košťálova. Lucie mu podala ruku, postavila se vedle něho a požádala otce, jestli ji miluje, aby dovršil její radost a povolil zasnoubení s Věslavem místo kurfiřta. Pan Mikuláš se zmohl jenom na léčku, protože se chtěl Věslava zbavit. 

Svolil, ale měl podmínku. Věslav z Košťálova musel nejprve odejít do světa a přivést na hrad živého a spoutaného draka. Věslav odešel a hledal zlého a živého draka. Mezitím se dívka Lucie topila ve smutku, bála se o Věslava a odmítala všechny ženichy. 

Pan Mikuláš v této době stavěl zámek v Budyni a chtěl tam přestěhovat smutnou dceru. Než se tak stalo, zemřela dívka steskem a žalem. Po její smrti začal teprve Mikuláš pociťovat lítost nad svým krutým rozhodnutím. Nechal ji uložit do skleněné rakve a kolem postavit svíce. Hned poté opustil hrad i s hrobkou nešťastné dcery. Sedm let zůstal hrad opuštěný, když se jednou v podvečer na podzim ozvalo bušení na bránu.

Zvučný hlas křičel, že s sebou nese zkroceného draka podle přání hradního pána. Z okénka vykoukl jenom polekaný vrátný a sdělil, že je Mikuláš na Budyni a přeptal se, kdo je on. Muž odpověděl, že je Věslav Košťálovský a ptal se po rytířově dceři Lucii. Získal smutnou odpověď, že zemřela a odpočívá na zdejším hradě v rakvi. Zpráva tvrdě zasáhla jeho srdce, vešel do hradu s drakem v patách a vešel do místnosti s mrtvou nevěstou. Během jeho nářku kanuly z Luciiných ňader krůpěje krve. Jakmile vrátný nakoukl do komnaty, spatřil na zemi mrtvého Věslava. Dal ho do rakve a tu postavil vedle Lucčiny rakve. Za nešťastné milence se posléze pomodlili v budyňském kostelíku. Drak je strážil, nechtěl žádnou potravu, tesknil a poté zdechl. Na hradním nádvoří tak kvetou každým rokem rudé kvítky připomínající smutný příběh.


Pověst Ohnivý poklad

Jednoho dne se vracela žena z Klapého do Třebenic. Jakmile dorazila na třebenický můstek, utržila nečekaně velkou ránu do tváře, až musela úzkostlivě vzkřiknout. Byla sama a nemohla se dočkat pomoci, ani kdyby hodně křičela. Rychle tedy utíkala k domovu. Blízko hřbitova zahlédla velký oheň, který hlídali dva černí psi. Žena nepozorovaně obešla oheň i psy a ráno všem lidem povídala, co se jí přihodilo. Lidé jí říkali, že měla hodit psům kousek chleba. Poté by se stal poklad jejím majetkem, protože oheň nebyl ničím jiným než obrovským pokladem. 


Pověst Ruský poklad

Povídá se, že byl pod hradem Hazmburk zakopán vojskem po Napoleonově porážce v Rusku poklad, když se oddíly vracely zdejší krajinou zpět do vlasti. Jedna verze říká, že poklad se nalézá na místě, kam k večeru padá stín Černé věže. Povídá se i o hrušce, poklad se měl nacházet tam, kam dopadal stín stromu o šesté hodině odpolední. Další verze říká, že je poklad zakopán na místě, odkud je vidět hrad a zároveň střechu hájecké myslivny. 

Roku 1813 byl bouřlivý a naši krajinou táhla ruská armáda. Vyšší ruský důstojník ukryl plukovní pokladnu na místě mezi vrchem Jiřetínem a Hazmburkem. V místech, odkud není vidět nic jiného než dvůr v Hájku. Na pokladnu byl podle pověsti položen mrtvý kozák. Ten ji dobře střeží, aby poklad nemohl vykopat nikdo nepovolaný. Něco pravdy na pokladně nejspíše bude, protože prý někdo z pozůstalých zmiňovaného důstojníka požádal knížete Františka z Dietrichsteinu o prozkoumání místa. Ten nechal kopat a pátrat po pokladu.


Pověst od hradu Hazmburk

Jednoho krásného prosluněného dne se sešla na ladech větší společnost pasáků, kde pobývali a hráli hry, až došlo na hru "Hazmburští loupežníci". Mezi pasáky byl jeden chudý sirotek, který byl hodný a poslušný. Hoši mu jako loupežníci sebrali botu. Jeden loupežník byl syn bohatého sedláka, byl závistivý a nepřející lakomec, ten botu hodil do "Čertovy díry". Sirotek plakal a naříkal. Ostatním loupežníkům bylo sirotka líto, a tak ho spustili dolů do díry, aby si botu vynesl nahoru. Co se přihodilo? Hoch měl botu plnou zlata. Lakomý loupežník ihned zul boty a hodil je do díry, když se pro boty vydal a ostatní hoši ho vytáhli z "Čertovy díry", ustrašeně spatřili jenom jednu nohu lakomého loupežníka. Řadu let se nikdo k "Černé díře" nepřiblížil a ta časem zanikla. 


Další pověst praví, jak žil kdysi v Třebenicích chudý učitelský pomocník. Byl rád, když měl kousek suchého chleba. Jednou večer takto celý zoufalý, že zase nemá co jíst, usnul. A ve snu se mu zjevila bílá paní. "Je mi tě líto, že jsi tak chudý," řekla. A vybídla ho, aby šel o půlnoci na Hazmburk. "Mám ale radu - až tam půjdeš a až se budeš vracet, neohlížej se, děj se co děj," dodala a zmizela. Učitelský pomocník se ze snu probudil. Ponocný právě hlásil jedenáct hodin. Uvědomi si, že má tedy nejvyšší čas, aby stihl dojít na hrad. Že ho bílá paní posílá právě tam, mu divné nebylo. Vědělo se, že se na Hazmburku občas zjevuje. 

Mladík vyskočil z postele, oblékl se a běžel, jako by mu hlava hořela, na hrad. Celý udýchaný se dostal až do starého sklepa. A před ním skutečně svítila hromada zlata! Už už se shýbal, aby ho nabral, když uslyšel hrčení kočáru. Zapomněl na dobrou radu bílé paní, ohlédl se a uviděl krásné vraníky, postroj samé stříbro, premovaného kočího a v kočáře seděl rozložený pan vrchní. V pomocníkovi hrklo, že vidí vrchnost a jak byl zvyklý, uklonil se a pozdravil. Ještě pozdrav nedořekl a všechno zmizelo: kočár, pan vrchní i poklad. Zůstal jen prázdný sklep. A zůstal i nadále chudý učitelský pomocník. 


A ještě něco k rodu Zajíců:

Zajícové z Hazmburka byli český šlechtický rod, který zejména ve 14. a 15. století zastával významné funkce. Byli větví rodu Buziců, jejichž praotcem měl být mytologický Bivoj, nicméně nejstaršího člena rodu zmiňuje Dalimilova kronika, ve které se píše o jistém Jetříšku Buzici (zemř. 1110). Jejich hlavním sídlem se ve 14. století stal hrad Hazmburk. Od té doby si říkali Zajícové z Hazmburka.

Genealogie rodu se udává od Oldřicha Zaječka (zemř. po 1232). Jeho potomci se už nazývali Zajícové. Od časů jeho syna Oldřicha Zajíce se rod píše jako Zajícové z Valdeka. Asi prvním významným Zajícem byl Vilém Zajíc z Valdeka (zemř.  1319), který byl v letech 1315 - 1317 královským podkomořím a od roku 1318 až do své smrti nejvyšším maršálkem.

Významnou změnou rod prošel díky Zbyňku Zajíci z Valdeka a na Žebráce, který roku 1335 od krále Jana Lucemburského koupil gotický hrad u vsi Klapý, přejmenoval jej na Hazmburk (Zaječí hrad) a vybudoval z něj nové sídlo rodu. Zbyněk začal používat přídomek z Hazmburka v roce 1337 (podle jiných pramenů 1341). Zbyněk měl syny Viléma a Jana. Janův syn Mikuláš odešel do Budyně, kde založil budyňskou větev rodu.

Zbyňkův syn Vilém měl deset dětí, z toho šest synů (Mikuláš, Jan, Jaroslav, Vilém, Oldřich a Zbyněk). První z Vilémových synů, Mikuláš (zemř. 8. října 1459) se stal v letech 1436 - 1451 za podporu krále Zikmunda proti husitům nejvyšším sudím. Společně s bratrem Janem (zemř. asi 1400) přesídlili do severovýchodních Čech, kde Zajíci drželi do roku 1497 významné hrady Kost, Návarov a později i Hrubou Skálu a Trosky. Proto se tento Mikuláš Zajíc nazývá Mikuláš Zajíc z Hazmburka a na Kosti. Další syn Vilém (mladší, zemř. 1441) byl velitelem hazmburské posádky na Pražském hradě. Vilémova a Mikulášova (jeho bratranec z Budyně) vojska byla oporou katolíků během husitských válek a krále Zikmunda. Vilém mladší měl syna Zbyňka (zemř. 1. července 1463), který byl nejvyšším sudím v letech 1458 - 1463. Ten byl umírněným katolíkem a vedl diplomatická jednání po boku krále Jiřího z Poděbrad. Zbyněk vlastnil hrady Hazmburk, Budyni, Osek a Andělskou Horu

Oldřich V. (zemř. 4. září 1415) byl blízký králi Václavu IV., kterého doprovázel na cestách.

Vilémův poslední syn Zbyněk (zemř. 28. září 1411) byl mezi lety 1403 - 1411 pražským arcibiskupem. Ostře vstupoval proti Janu Husovi. V době husitských válek stáli Zajícové na katolické straně. 

Mikulášův syn Jan (asi 1420 - 15. května 1495) přesídlil z hradu Hazmburk na renesančně přestavěný zámek v Budyni. Jan ostře vystupoval proti králi Jiřímu z Poděbrad. Byl dvorským sudím a roku 1469 byl po zvolení Matyáše Korvína českým králem za věrnost jmenován kancléřem Království českého. Jeho bratr Oldřich se stal nejvyšším sudím. Tehdy hrady Hazmburk a Budyně obklíčili syn krále Jiřího z Poděbrad Jindřich a Mikuláš Střela, aby Jana Zajíce zatkli. Jan uprchl do Lužice, ale byl královským vojskem pronásledován. Nicméně Jan ještě stihl odcestovat do Polska, aby získal pro krále Matyáše podporu krále Kazimíra IV. Později Zajícové uznali českým králem Vladislava Jagellonského, ale i tak byli jeho odpůrci. Jan Zajíc měl syna Mikuláše (zemř. 9. července 1496) a ten zase syna Jana IV. Tento Jan IV. se oženil s pravnučkou Jiřího z Poděbrad kněžnou Markétou Minstrberskou. Proslul vzdělaností a cestováním. Zemřel roku 1553.

Posledním vlastníkem hradu Hazmburk byl syn Jana IV., Kryštof (22. července 1530 - 22. února 1572), který jej roku 1558 prodal Lobkovicům.

Kryštofův synovec Jan Zbyněk (asi 1570 - 1616) se stal velmi známým díky podpoře alchymie, do které vložil veškeré své jmění. Rod tím velmi zchudl, k čemuž značnou měrou přispěla i trojice židovských lichvářů - Eliakama z Libochovic, Aarona z Litoměřic a Eliuda z Třebechovic. Jan Zbyněk měl dvě dcery a pět synů, mezi nimi i posledního Hazmburka Jaroslava Maximiliana. Protože žádný ze synů Jaroslava Maximiliana (Mikuláše) Zajíce z Hazmburka svého otce nepřežil, rod Zajíců vymřel roku 1663 po meči. Po přeslici vymřel smrtí jeho bezdětné dcery Kateřiny Benigny, provdané von Dohna. 

Zajícové se spojili se Šternberky, Smiřickými či Martinici. Od Buziců přejali kančí hlavu v erbu.