Farní dvorec Grunta
Ves Grunta byla založena patrně německými havíři již v polovině 13. století za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 - 1278), když v jejím okolí byly objeveny bohaté stříbrné žíly. Všude kolem vznikaly tehdy první stříbrné doly. K většímu rozmachu došlo až v 70. letech 13. století, kdy na nedalekém vrchu Kuklík (z německého Gutglück) sídlilo na 300 usedlých havířů v domcích. Ve starých pamětech se vypráví, že v roce 1278, když král Přemysl Otakar II. táhnul do boje, pobral z Kuklíku koně, které potřeboval do svého vojska, prý jich bylo na 500. Tím se přerušila hornická činnost a většina německých havířů odešla z kraje. Až v prvních letech panování Václava II. (1283 - 1305) jsou objeveny nové, bohaté stříbrné žíly u Grunty, na Kaňku a ve Špicberkách, také i směrem k Malínu.
První doložená písemná zpráva o vesnici Grunta pochází ze 13. května 1305. Jedná se o latinsky psanou obchodní smlouvu, ve které:
... tři kutnohorští měšťané - Mikuláš Pirkner, Jan z Rozenthalu a Ratmír Čáslavský - kteří v tehdejší vsi společně těžili rudy blíže kostela P. Marie, postupují na stejném místě dalšímu kutnohorskému měšťanovi Jindřichu Grošovi 4 lány polí na založení nové štoly ...
V listině je doložen první název obce, existence těžby stříbra, existence kostela i vznik kuklické dědičné štoly.
Ústí této štoly se nacházelo asi 50 metrů od okraje vsi, štola vedla přes Kuklík až ke vzdáleným pahorkům (tzv. Vlčí hory). Jednalo se o nejstarší hornické dílo v celém kutnohorském horním revíru. Dnes je ústí zasypané a v některých místech se propadl strop. Tato štola byla unikátním a velmi komplikovaným báňským dílem. Měla délku přes 2 km a význam nejen pro odvodňování, ale i pro větrání. Podsedala západní část pásma a dolnokuklická (hlavní) štola zpočátku také Mládeneckou a Bechyňskou žílu. Voda ze štoly dodnes zásobuje nádržku ve střední části obce. V minulosti existovalo pod vrchem Kuklík, podél Kuklického pásma, několik starých dolů. Např. důl Pražany, směrem k severovýchodu pak doly Mládenec a Panna, směrem k jihozápadu důl Bechyně.
V nejstarších dochovaných dokumentech ze 14. století se objevují latinské názvy obce Vallis Beatae Mariae, Vallis s. Marie nebo Vallis Virginis (vallis = údolí, dolina, hlubina), tedy Údolí nebo Důl Panny Marie nebo Mariánské údolí. Asi v polovině 14. století se v dokumentech začíná používat německý název Grunth nebo Grunth in Mariae (Grunt svaté Marie). V pozdějších listinách a matrikách se uvádí pouze jméno Grunth či Grund a asi od přelomu 18. a 19. století počeštěná forma Grunta.
Během 1. období těžby stříbra, které trvalo s přestávkami až do 15. století, bylo vytěženo 80 % produkce stříbra z tohoto pásma a v podstatě byla dokončena i ražba Kuklické dědičné štoly. Druhé období dolování na pásmu probíhalo od poloviny 16. století do prvních desetiletí 17. století. Byly obnoveny dřívější doly, ale pro nízký objem těžby byly výsledky málo rentabilní. Od konce 18. do poloviny 19. století probíhalo 3. období (průzkumné), během kterého se na pásmu hledaly nové zásoby stříbrných rud. Skončilo neúspěchem, a to jak vzhledem k nejasné koncepci průzkumu, přičemž z celkového rozsahu pásma byla zkoumána jen malá část. Dolování bylo definitivně zastaveno v březnu 1845.
Na kuklickém pásmu se v minulosti vydobylo na 100 000 tun rudy. Kuklické žíly byly v minulosti objektem velmi rušného hornického provozu, vedeného na 200 až 250 většinou zcela malých dolech, takže zdejší terén kdysi připomínal pinková pole na rýžovištích zlata (z německého Pinge = propadlina). Hloubka kuklických dolů byla maximálně v 80 metrech pod povrchem. Pouze na některých nejbohatších rudných místech pronikly zdejší hornické práce do hloubky 100 až 120 metrů a maximálně snad 150 až 180 metrů.
Ve středověku se v okolí Grunty zpracovávalo (tavilo) stříbro vytěžené z kutnohorských dolů. Hutě u Grunty, ve kterých se tavily hlavně rudy z kuklického a staročeského pásma (Kaňk), byly zařízeny na koňský pohon měchů, využívaly vodu vytékající z výše položené kuklické štoly. Tato voda zásobuje nádržku (studánka) uprostřed vsi dodnes. Hutě patřívaly kutnohorským rudokupcům (erckaféřům), kteří rudu skupovali a stříbro prodávali.
Touto činností bylo oddělováno čisté stříbro a vznikal odpad - struska, škvára. Obrovské množství stuskových odvalů pochází hlavně ze 14. až 16. století. Odvaly jsou kruhovitě rozloženy kolem okresní silnice z Kutné Hory do Kolína na jihozápadním okraji vsi, dále v části obce zvané Na Škvárách a Na Obci (obecní les). Dnes jsou tyto plochy z velké části zastavěny nebo pokryty až 1 metr vysokou vrstvou zemědělské půdy. Částečně byly likvidovány v 19. století zastavěním, rekultivací, odvezením např. na stavbu cest a silnic. Podle nedávných odhadů se jedná o 100 až 200 tisíc tun struskového materiálu.
Ves Grunta od svého počátku sdílela společný osud s vedlejšími Libenicemi. Prvním majitelem Libenic (1142), resp. území dnešní Grunty, byl cisterciácký klášter v Sedlci, pouze tzv. podací (tj. patronátní) právo kostela v té době patří kouřimským arcijáhnům. Roku 1396 zakupuje ves, pouze však po dobu svého života, král Václav IV. Od počátku 14. století se majitelé Grunty velmi často střídají, někteří z nich patří k významným českým šlechtickým rodům (např. Kostkové z Postupic, Trčkové z Lípy). Roku 1540 nabývá Libenice s dvorem a vsí Gruntou významný kutnohorský měšťanský rod Smíškových z Vrchovišť. Odtud získávají přídomek páni Libeničtí z Vrchovišť a na Libenicích. Ves vlastní téměř 50 let, vymírají zde nejdříve po meči, počátkem 17. století po přeslici. Poslední členové tohoto rodu jsou pohřbeni v místním kostele. Roku 1593 zakupuje ves sám císař Rudolf II. a připojuje ke kolínskému panství, stav trvá pouze několik let. V roce 1616 se ves stává znovu císařským komorním majetkem a na několik století je definitivně připojena ke kolínskému panství. Administrativně náleží obec společně s Libenicemi do Kouřimského kraje. Od 2. pol. 19. století patří Grunta ke kolínskému okresu. Dnes je to jedna z nejmenších obcí v kolínském okresu (trvale zde žije 86 obyvatel ve 43 číslech popisných).
Podle Mikuláše Dačického z Heslova víme, že v roce 1612 bydlel ve vsi 1 potažník a 5 podsedků. Dle Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 jsou známy jména všech grunteckých sousedů. V Berní rule z roku 1654 jsou zapsáni tito majetnější hospodáři: sedlák Jiřík Brocký a podsedkové Jan Poláček, Jan Vaníček, Jan Kostečků, Šimon Šimeček a Petr Šuček (zřejmě Souček). V Soupisu z roku 1713 se ve vsi nacházeli sedlák Václav Pavlovský a zahradníci Jan Adamec, Řehoř Leder, Pavel Machovský, Matěj Havlovský a Jan Starý. Roku 1777 proběhlo v kraji číslování domů, v Gruntě je zapsáno 11 čísel popisných. V číslech 1 - 11 jsou tedy nejstarší gruntecké domy. Na jaře 1782 se na základě tolerančního patentu císaře Josefa II. přihlásilo 24 obyvatel k evangelické víře helvetského vyznání a patří do sboru v Močovicích na Čáslavsku. V roce 1798 žilo v obci 86 obyvatel. Nejvíce lidí bylo v obci napočítáno v roce 1843, v 18 domech žilo 156 obyvatel; z nich byly 4 evangelické rodiny a 1 židovská. Na počátku 20. století bylo v obci 22 domů, v nich žilo 140 obyvatel. Další domy byly postaveny do 2. světové války, č. 41 - 43 až v 80. a 90. letech 20. století.
Nejcennější stavbou, díky níž je Grunta také známa v celém okolí, je chrám Nanebevzetí Panny Marie. Hrubá stavba byla postavena v letech 1905 - 1908 podle návrhu Rudolfa a Jaroslava Vomáčkových (otec a syn) z Prahy. Stavba je z hořického pískovce a je koncipována jako pseudorománská bazilika. Překvapuje svými mohutnými rozměry, a to byla realizována ta "skromnější" druhá varianta. Velmi cenné jsou secesní malby akademických manželů F. a M. Urbanových (žáci Alfonse Muchy) a barevné okenní vitráže. Jedno okno věnoval houslista Jan Kubelík, tehdejší majitel býchorského zámku a kolínského zbytkového panství, na kterého přechází automaticky právo patronátní všech farností daného území. V případě grunteckého kostela nemusel, kromě daru okna, nikdy přispívat. Interiér chrámu navrhovali Josef Kastner a Kamil Hilbert, významní umělci tehdejší doby, spolupracovali např. při dostavbě chrámu sv. Víta v Praze či sv. Barbory v Kutné Hoře. Jako kamenický učeň zde pracoval pozdější prezident Antonín Zápotocký. Varhany byly pořízeny firmou Mölzer v Kutné Hoře. V severní věži se nachází velmi starobylý zvon z 2. pol. 15. století se staročeským nápisem, snad byl vytvořen kutnohorským zvonařem Ondřejem Ptáčkem. O tomto zvonu se dochovala i zajímavá pověst. V předsíni chrámu jsou umístěny tři renesanční náhrobní kameny Pánů z Libenic, byly sem přemístěny z předešlého kostela. Cenností kostelního zařízení byla památka na sv. Prokopa - rodáka tohoto kraje, zakladatele sázavského kláštera a českého zemského patrona - relikvie (miniaturní úlomky z lebeční kosti). Bohužel vše bylo v posledních letech společně s veškerým předmětným mobiliářem nenávratně zcizeno. Kostel byl slavnostně otevřen královéhradeckým biskupem J. Doubravou dne 24. května 1914, několik týdnů před vypuknutím 1. světové války. Kostel je farním pro obce Čertovka, Dolany, Hořany, Grunta a Libenice.
Chrám je hodnotný svou výstavností, bohatým secesním interiérem a malbou. Velmi citlivě je vsazen do přírodní scenérie, viditelný zdaleka jako krajinná dominanta. Kostel s farou, zahradou a dvorem byly zaplaceny z vlastního fondu farnosti, tzv. záduší. Tato nadace vznikla v minulých dobách z dobročinných odkazů, darů a společných sbírek, nikdy nezbankrotovala a nebyla zcizena, až po rode 1949, kdy byly veškeré finance, polnosti, fara, hospodářské budovy a zahrada předány "vládě lidu".
Současný kostel je již několikátou sakrální stavbou v Gruntě. Již roku 1305 se v nejstarším záznamu o Gruntě dozvídáme o existenci kostela Panny Marie. Tento kostel byl pod patronací kouřimských arcijáhnů a patřil čáslavskému děkanátu pražského biskupství. V pol. 14. století byl kostel sešlý a kutnohorští měšťané Frydman a Benišlín se zasloužili o jeho obnovu. Roku 1367 byl péčí kutnohorských horníků zbudován krásný prostorný kostel, o němž víme, že "byl vysoký a v gotickém slohu vystavěný". Do roku 1384 je uváděn jako kostel farní s vlastním plebánem (knězem) a farním dvorcem. Některé duchovní známe dokonce jménem. Později je jako filiální kostel spravován z Kutné Hory. V renesanci byli patrony chrámu vladykové Libeničtí z Vrchovišť (jejich náhrobní kameny jsou v dnešní předsíni kostela). O vybavení a majetku kostela jsou zápisy např. z roku 1505 a 1651. V těžké pobělohorské době zde sloužili kutnohorští jezuité - nositelé vzdělanosti a vlastenectví. V roce 1675 zapsal kutnohorský jezuita Jan Kořínek o Gruntě a původním kostelem toto: "Ve vsi Gruntě jest kostel Matky Boží. Ten povstal nákladem starých horníků, šligle havířský na kameně vytesaný zřejmě dokazují. Chtějí tomu někteří, že za starodávna v žádné vsi nad ten vyššího kostela nebylo."
Od roku 1762 se kostel stal filiálním ke Kaňku, odkud docházeli kněží. Ačkoli měl kostel bohaté "záduší" - svůj fond - nebyl opravován, značně chátral a musel být odbourán. Část jeho kvalitního zdiva si pro svůj nově budovaný zámek na Kačině zakoupil hrabě Chotek. V roce 1815 - 1818 byl přeměněn na "přechodný" kostelík se sakristií a původní věží. Od pol. 19. století podepsali obyvatelé Grunty, Čertovky, Dolan, Hořan a Libenic žádosti o stavbu nového kostela, vlastního faráře a samostatnou farnost. Velkou zásluhu o vyřešení této záležitosti měl někdejší královéhradecký biskup E. Brynych. Od 1. srpna 1900 se stal kostel v Gruntě opět farním. Prvním farářem byl Jan Záruba z Modletína u Chotěboře, nejdříve bydlel v podnájmu v č.p. 22 u Josefa Ledra. Jmění kostela bylo vysoké - kolem 250 tisíc rakouských zlatých (1 zl. = 2 Kč). Během roku byla vystavěna novorenesanční fara, později hospodářské budovy se zahradou.
Původní kostel byl zasvěcen Navštívení Panny Marie - tento svátek byl vždy slaven první červencovou neděli. Až do počátku 50. let 20. století se dochovala tradice mariánské pouti s průvodem poutníků z Kaňku, dříve také ze Starého Kolína. Červencová pouť byla spojena s lidovou zábavou, hudbou a setkáním přátel a příbuzných. Po příchodu nového režimu v roce 1948 byly fara, hospodářský dvůr, zahrada, peněžní fond a zbylé polnosti zabaveny. Dnes patří Římskokatolické farnosti - arciděkanství Kutná Hora.
Zdejší faru, obec i okolí rády navštěvovaly pozdější významné umělecké osobnosti. Měly zde své příbuzné a známé. Např. Marta Krásová, vynikající pěvkyně-mezzosopranistka Národního divadla ve 40. letech 20. století. Ke své tetě a pratetě sem později jezdila herečka Jana Rybářová. Za svým strýcem (farářem) sem ráda chodívala na návštěvu pěvkyně Eva Randová, žijící v současnosti střídavě v Německu a v Kutné Hoře.
Doklady o starobylém osídlení okolí vsi přinesly archeologické vykopávky z období pozdního neolitu, knovízské kultury, doby římské, keltské i mladší doby hradištní. Přes Gruntu vedla stará obchodní stezka z římského období, zvaná Haberská.
Na severovýchodním okraji Grunty jsou rozsáhlé struskové odvaly pocházející ze 14. až 16. století, kdy se v hutích u Grunty tavily rudy z Kuklického a Staročeského pásma. Haldy, jejichž tonáž se odhaduje na více než 100 000 tun, jsou z velké části zastavěny a pokryty až 1 metr vysokou vrstvou hlíny.
V letech 1974 - 1976 byla východně od obce Grunta pod křídovým pokryvem objevena a vrtným průzkumem vysledována hydrotermálně alterovaná zóna doprovázející výrazné dislokace, v níž bylo vrty zjištěno polymetalické zrudnění. Toto rudní pásmo dostalo název Gruntecké. Vrty provedenými v letech 1976 - 1984 bylo prokázáno, že Gruntecké pásmo pokračuje na jih a bez přerušení a změn navazuje na pásmo Hloušecké, známé již od středověku. Název obou částí pásma byl proto sloučen a v této formě později používán ve zprávách o geologickém průzkumu.
K historické těžbě na Grunteckém pásmu prakticky nedošlo. Na severním svahu sedla mezi Kutnou Horou a Gruntou existovala v 50. až 80. letech 16. století skupinka drobnějších dolů, z nichž některé komunikovaly již v 16. století se štolou nazývanou svatojánská (Šesti bratří), která ústila nedaleko Grunty. Je také znám důl Vavřinec a s ním spojené štolky východně od Grunty (halda je v terénu na okraji sadu patrná dodnes). Vrtný, geochemický a geofyzikální průzkum Gruntecko-Hloušeckého pásma probíhal v letech 1974 - 1987. V roce 1978 byl ražbou překopu od pásma Středočeského k západu zahájen na 3. patře jámy Turkaňk i průzkum báňský, který pokračoval až do roku 1989.
Pásmo má směr sever - jih, úklon 60 - 67° k západu. Mocnost žil kolísá mezi 0,5 - 7 m, mocnost pásma od 10 do 60 m. Nově zjištěné zásoby při nadloží pásma ve východním okolí jižní části Grunty mají 64 kt rudy, mocnost 2,4 m a obsah 2 % Zn, 95 g/t Ag, 0,24 % Cu a 0,29 % Pb. Další zásoby rud mají celkový obsah kovů nižší a patří k typu Zn-Ag a Zn-Pb-Ag rud. Hlavní minerály pásma jsou křemen, pyrit, sfalerit a pyrhotin, vedlejší kalcit, dolomit, kutnohorit, markazit, galenit, arzenopyrit a chalkopyrit.