Dr. Faust a smlouva s ďáblem

23.11.2020

Faust je legendární postava vzdělance, který uzavřel smlouvu s ďáblem. Legenda německého původu, ale rozšířila se i do dalších evropských zemí. Příběh o doktoru Faustovi a jeho smlouvě s Mefistofelem je od 16. století jedním z nejčastěji zpracovávaných námětů v evropské literatuře.

Předlohou pro postavu doktora Fausta byl Johann Georg Faust (asi 1480 - 1540), potulný alchymista, astrolog a mág, o kterém již za jeho života kolovaly zvěsti o jeho spolčení s ďáblem a jeho hrozném konci. Ty daly vznik mnoha legendám a poskytovaly spisovatelům, kteří se zabývali jeho postavou, značnou volnost. Mezi motivy, které se opakují v různých zpracováních, patří Faustova touha po vědění a moci, pakt s ďáblem a Faustovy erotické spády. 

Jedním z nejstarších literárních podání legendy je německá Historia von D. Johann Fausten Johanna Spiese z roku 1587. Zatímco starší populární kultura zobrazovala Fausta jako blázna a šarlatána, od 18. století se zpracování faustovské problematiky prohlubuje. Hlavním motivem se stává rozpolcenost člověka mezi vírou v Boha a touhou po neomezeném poznání. Faust je pojímán jako silný a ctižádostivý jedinec překračující hranice svého určení, člověk, v němž se vyhraněný egoismus sváří s touhou po společenském uznání.

Faustovský námět ovlivnil a dodnes ovlivňuje spisovatele, dramatiky, hudebníky, výtvarníky i filmaře. Velmi známá zpracování pocházejí od Christophera Marlowa a od Johanna Wolfganga Goetha. 

V roce 1808 vychází Faust. Prvý díl tragédie od Goetha. Goethe se snažil látku zbavit pesimismu. Dal svému zpracování náznak šťastného konce, aniž by jej podřídil náboženským dogmatům. Druhý díl Fausta, vydaný v roce 1832, už je považován spíše za kulturní a kritickou esej než za divadelní hru. Goetha tato látka zaměstnávala téměř 60 let; představil Fausta jako renesančního člověka a humanistu, jako moderního intelektuála, osvobozeného od poručnictví církve. Jeho podání klade důraz na Faustovu touhu po znalostech a mnohosti zkušeností. Tragédie učence dospěje k svému vrcholu, když si Faust musí přiznat, že jeho vlastní síly k touženému poznání světa nestačí. Goethe tedy odůvodňuje smlouvu s ďáblem smýšlením, které není zásadně zavrženíhodné. Kromě toho Goethův Faust spojuje touhu po vědění s tragédií Markétky. Markétka, Faustem svedená, je oproti němu ztělesněním čisté nevinnosti. 

Mladotovský palác neboli Faustův dům je barokní palácová budova, která se nachází v Praze na Karlově náměstí (Karlovo nám. 502/40). 

Na místě dnešního paláce bylo kdysi pohanské obětiště. Podél pozemku probíhalo významná cesta, která spojovala Pražský hrad a Vyšehrad a kudy se ubíraly i korunovační průvody. V záznamech z roku 1378 je zde poprvé zmiňován dům v držení Jana vévody Opavského. Protože se Jan Opavský přidal na katolickou stranu, byl mu majetek patrně zabaven hned v roce 1420. V roce 1432 se uvádí jako držitel domu Petr, rychtář "z domu Opavského". Ten byl stoupencem sirotčího vojska, takže se jeho dům stal jedním z cílů útoku panské jednoty dne 6. května 1434. V roce 1435 byl původně pověřen opavskými knížaty správou domu novoměstský písař Prokop. Nakonec Václav IV. Ratibořský listem z roku 1441 dům písaři Prokopovi předal s tím, že jej může držet do doby, než mu budou nahrazeny veškeré náklady, které na opravy domu vynaložil. V roce 1448 získal Prokop ještě sousední budovy (dnes č. p. 500 a 501) včetně okolních pozemků. Před svou smrtí v roce 1482 stanovil dědické pořadí. Zda bylo dodrženo nelze zjistit, protože zemské desky z té doby byly zničeny.

Asi v roce 1501 se dům stává majetkem Jaroslava Kapouna ze Svojkova, který byl ale sťat v roce 1537 pro hrdelní zločin.

Dům byl zabaven, ale král jej v roce 1542 daroval Jaroslavovu příbuznému Piramu Kapounovi ze Svojkova. Ten jej hned v roce 1543 prodal doktoru Janu Kopovi z Raumenthalu, lékaři císaře Ferdinanda I. Ten ale pro své dluhy o dům přišel. V padesátých letech jej získal jeden z jeho věřitelů, Benjamin Ledčanský z Popic. Po jeho smrti dům zastavil jeho bratr Matouš Ledčanský z Popic Krištofovi Muchkovi z Bukova a na Oseku, císařskému hejtmanovi Kladského hrabství. 

Patrně kolem roku 1587 dům získal anglický alchymista a mystik, a také možná špión anglické královny Alžběty I., Edward Kelley (či Edward Talbot), spolupracovník Johna Dee. Detaily této změny vlastnictví nejsou známy a písemně je držba doložena až zápisem v roce 1595. Před svým pádem dům převedl na svou švagrovou, Lidmilu Kelleovou, takže nebyl zkonfiskován. Ještě v roce 1599 se vdova po Edwardu Kelleym dožaduje finanční kompenzace od české komory. 

V roce 1597 vlastnila dům Markéta Hozlaurová z Liběchova. Ta jej prodala Jáchymovi Oldřichovi z Hradce, císařskému radovi. Ten pro dluhy zastavil dům Martinovi Karbanovi z Volšan. Rodina Karbanů dům podle všeho přestavěla. V roce 1617 jej Lukáš Karban prodával měšťanu Izaiášovi Šullerovi. Ve smlouvě je dům označen jako "dům tak řečený Kopovský". Začátek stavovského povstání ale zápis do zemských desk znemožnil. Po povstání Karban emigroval a Šuller se pokoušel prodat dům ještě před Obnoveným zřízením zemským. Koupě byla ale překažena zásahem rychtáře Michala Ritteršice z Rittersfeldu, který dům zabral pro údajný vojenský špitál a poté získal do vlastnictví. Při dědickém řízení v roce 1635 královská komora neuznala předešlé koupě, protože nebyly zapsány v zemských deskách, a dům prohlásila za Karbanovský konfiskát. Anna, vdova po Michalu Ritteršicovi, získala nakonec v roce 1637 třetinu domu, dvě třetiny byly prodány dcerám Vojtěcha Koutka Nečanského u Minic. Anna Švarcbachová pak podíly spolumajitelek odkoupila. Její děti prodaly dům v roce 1663 rodině rytíře Albrechta Netvorského z Břízy. 

V roce 1721 dům koupil Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk. Po smrti Ferdinanda Antonína Mladoty přešel dům v držení jeho dvou synů Františka a Václava. Nakonec v roce 1768 koupilo pražské arcibiskupství západní část budovy a v roce 1786. Poslední z Mladotů František upadl do dluhů a v roce 1800 dům získali věřitelé. V roce 1810 dům koupil obchodník Jakub Cop. Podle berní ruly z roku 1816 mělo většinu domu pronajato vojenské vozatajské velitelství, část využíval farář sousedního kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Cop zemřel v roce 1830 a dědicové prodali v roce 1838 Soukromému ústavu pro hluchoněmé. V roce 1856 bylo navrženo zbořit přízemní objekty na východní a jižní straně a na jejich místě zbudovat nové dvoupatrové. Stavba byla realizována stavitelem Josefem Maličkým v roce následujícím. 

V roce 1902 zakoupila objekt Všeobecná nemocnice. V únoru 1945 byl objekt poškozen během náletu spojeneckého letectva na Prahu. Současným majitelem budovy je hlavní město Praha. Je využíván z části 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy a z části Všeobecnou fakultní nemocnicí. 

Pohled na Faustův dům a bránu do komplexu kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce

Dům je spojen s faustovskou legendou, přestože v něm historický doktor Faust nikdy nebydlel. Pověst vznikla nejspíš díky několika majitelům domu, kteří se věnovali přírodním vědám a alchymii. Prvním majitelem se zájmem o alchymii byl Václav vévoda Opavský. Druhým byl dvorní alchymista císaře Rudolfa II. Edward Kelly (Edward Talbot). Dům byl několikrát zasažen požárem. V té době zde také žil astrolog Jakub Krucinek se svými dvěma syny. Mladší syn zavraždil staršího bratra kvůli pokladu, který prý nalezli v domě.

Dalším majitelem se zájmy o fyziku a chemii byl Ferdinand Mladota ze Solopysk a po roce 1774 jeho syn Josef Petr Mladota. Právě období, kdy byl dům ve vlastnictví Mladotů, je považováno za počátek faustovských pověstí, které rozvinula romantická literatura 19. století. Podle pověsti existuje podzemní chodba od Faustova domu až k Novoměstské radnici. Otvorů ve střeše objektu bylo v jeho historii několik. Poslední vznikl na konci druhé světové války od nevybuchlé americké bomby. 

V nárožním arkýři Faustova domu se při přestavbě našly cenné nástěnné malby. Pod sousedním točitým schodištěm (na fotce vpravo od arkýře) by se měl nacházet bájný pramen (studánka) - uvádějí se ještě dvě několik metrů vzdálená možná místa. Ve stropě schodiště byl nalezen dodatečně dozdívaný otvor dostatečně veliký na to, aby se jím protáhl dospělý muž (možný zdroj známé pověsti). K dalším nálezům patří krásně malovaný strop, zazděné dětské botičky a kosterní pozůstatky koček.

Legenda byla zpracována například v animovaném filmu Kozí příběh - Pověsti staré Prahy

Faustův dům také vystupuje v českém filmu Kam čert nemůže režiséra Zdeňka Podskalského z roku 1959.