Co (ne)víme o ... PODKOVÁCH
Nejstarší u nás nalezená podkova pochází z pozdního laténu, z jihočeského oppida Hrazany (u Milevska). Běžně rozšířené se však staly až během raného středověku, zhruba od 11. století. Tyto podkovy byly malé, vyrobené z tenkého železného plátu (kvůli vysoké ceně železa) a neměly hmatec ani ozuby, jejich úlohu zde plnily veliké podkováky. Změna nastala okolo 2. pol. 13. století, kdy se vlivem vyššího pracovního nasazení koní setkáváme pouze s podkovami s ozuby, a do sto let později se objevují i hmatce, jejichž největší rozšíření ale spadá až do období novověku. Ze středověkého kontextu je u nás známe například ze zaniklé vsi Konůvky (u Bučovic), kde byly datovány před rok 1420.

Při pokusech o jejich datování, je tedy dobré se zaměřit na tvar a velikost samotné podkovy, na formování ozubů a na přítomnost hmatce, případně jeho provedení. Chronologicky citlivé jsou i hřeby, kterými byla podkova přikována ke kopytu. V 11. až 13. století mají vyčnívající lichoběžníkovou hlavu, souběžně s nimi se ale vyskytují i více zapuštěné hřeby tvaru T, ty nabývají na významu až od 14. století.

Podkovy se zvlněným okrajem jsou u nás nejstarší (11. - 13. století), postrádají hmatec a ty první i ozuby. Podrobnější určení závisí na tvaru otvorů pro podkováky, počtu ozubů a přítomnosti zesílení v přední části podkovy.

Klínovitý ozub (neboli španělský střevíc) mají poměrně časté a nezaměnitelné podkovy, objevující se od přelomu 13. a 14. století až do poloviny 15. století. Stále postrádá hmatec, a je pozoruhodná zejména variabilitou jejich ozubů, jež mohou mít různou délku i sílu v závislosti na typu vykonávané činnosti.

Jednoduchý ozub má nejběžněji nalézaná podkova, vytvořený je prostým ohnutím koncem ramen. Hmatec může i nemusí být přítomný. Jejich přesné určení je složité, obvykle se proto datují pouze rámcově do vrcholného středověku, průběh 13. - 15. století.

Podkovy se širokými rameny, které se směrem k ozubům zužují, hmatec se může i nemusí objevit, bývají datovány na přelom středověku a novověku, tedy do rozmezí 14. až 17. století.

Novověké podkovy jsou snadno určitelné. Bývají větší, téměř vždy mají hmatec a obvykle mají jednoduché ozuby, na přelomu 19. a 20. století se setkáváme i s ozuby se závitem.

Podkovy sudokopytníků jsou mezi nálezy detektorářů snad ještě více opomíjenější, než ty koňské. Přitom se ale jedná o jedny z nejstarších předmětů, s jakými se během hledání můžeme setkat, a které mohou být užitečným vodítkem pro poznání lokality.
Kůň, případně osel, mula a mezek, jejichž podkovy se obvykle nacházejí, patří mezi lichokopytníky. To znamená, že na zem došlapují pouze jedním prstem, na každé končetině mají jeden nehet, který se v zájmu ochrany této končetiny přeměnil na kopyto. Podkova na toto kopyto je v našich oblastech obvykle tvarovaná více či méně jako písmeno U. Oproti tomu sudokopytníci došlapují na každé končetině na zem dvěma prsty a tedy mají kopyto rozdělené v podélné ose na dva paznehty. Ty mají tvar zhruba jako podélné poloviny kopyta lichokopytníků. Podkovy jsou tedy na každé končetině dvě. Zhruba mají tvar písmene J a dohromady by vlastně vytvořily podkovu tvaru U. Pro tažný skot, který se při své práci pohyboval po štěrkových cestách, se zase někdy používaly podkovy ne půlené, ale naopak celistvé. Koňské podkovy se na kopyto připasovávají a přidělávají horké, kdežto u sudokopytníků studené. Mezi sudokopytníky řadíme v první řadě tažné voly a krávy. Tak jako u lichokopytníků, tak i u sudokopytníků lze při troše štěstí rozlišit přední a zadní podkovy. Podkovy zadních nohou mají vnější obvod kopírující úsek spíše elipsy, podkovy předních nohou kopírují svým vnějším obvodem spíše úsek kružnice.
Na fotografii č. 2 je směrem k objektivu plocha podkovy směřující k zemi, na fotografii č. 3 plocha přiléhající na kopyto. Levá podkova je z tažného vola, prostřední z krávy a nejmenší buď též z kravky nebo z mladého volka. U obou krajních podkov svědčí nudličková struktura železa o materiálu pocházejícího ze zpracování v hamru. U prostřední podkovy se náznaky této struktury objevují, ale jen na části podkovy. U pravé podkovy je navíc vidět, že byla ukována z více vrstev kovu. Krajní podkovy mohou pocházet nejméně z 18. století, možná jsou i starší.


Šipkou je označen hmatcový ozub. Levá podkova neměla pro hlavy hřebů vykovaný žlábek, další dvě podkovy ano. Vzhledem k tomu, že pochozí strana je hladká (s výjimkou hmatcového ozubu), jedná se o podkovy na část roku, kdy nemrzne a není klouzavo pod nohy.
Aby podkova lépe držela, navařoval se kolem paznehtu ohnutý plech.

Doklady o použití skotu jako tažných zvířat jsou známy z Evropy a Asie přibližně z doby 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kůň byl používán spíše ve vojenství a jeho použití při zemědělských pracích v 11. století, díky rozšíření zápřahu do chomoutu nebo šlí, je z tohoto pohledu nedávnou aktivitou. Také se zprvu používal k tahání vozů než oradla a následně k branám než k pluhu. Přesto kování kopyt koní a paznehtů skotu se počítá zhruba od této doby a okovaný kůň byl považován za koně tažného.

První písemné svědectví o kování tažných volů nám podává v 11. století středověký benediktinský mnich a jeden z kronikářů první křížové výpravy Gulbert De Nugent. Ten zmiňuje vesničany, kteří podkovávali své voly jako koně. Někdy se uvádí, že důvody podkování koní a skotu byly částečně rozdílné. Zatímco u koní použitím podkovy s ozubem a tím přizvednutím patkové části kopyta se docílilo větší síly v tahu, u skotu byly podkovy spíše potřebné pro pohyb po nově vznikajících kamenitých cestách při přepravě zboží a materiálu.

Použití skotu nebo koní v zemědělství a přepravě v různých dobách a i v různých zemích mělo svůj specifický vývoj. Bylo odvislé od velikosti obhospodářovaných polí jednotlivými statky, od majetnosti hospodářů a vývoje struktury a povrchu cest. U koně byla větší výhoda v jeho vytrvalosti, síle a rychlosti, kdy se vyrovnal dvěma volům, také ve větší flexibilitě, ale náklady na ustájení a krmivo, třeba i během zimních měsíců, aby se udržel v kondici, byly nesrovnatelně vyšší. Také pořízení koňského postroje bylo nákladnější než u postrojů tažných volů. Právě díky malým nákladům tažní voli všeobecně převládali v zemědělství a dopravě zhruba do 1. pol. 18. století. Z raného novověku se dochovaly i přímé doklady o jejich práci v lomech, kde převáželi materiál. Tam se také zachovaly i otisky jejich kopyt s podkovami.

V době předbělohorské byl u nás obvyklým tažným zvířetem větších zemědělců kůň. U menších zemědělců to byl lacinější a méně náročnější vůl. Po Třicetileté válce a zchudnutí obyvatelstva se stává tažným zvířetem u většiny zemědělců vůl. Odtud název větší části zemědělců - volaři. Po tažných volech byla čilá poptávka až do poloviny 19. století a výskyt dvou párů tažných volů na statku bylo běžnou zvyklostí. Sami si tažná zvířata odchovávali, nebo se za jejich nákupem vypravovali do Uher nebo Haliče. Neustálým drobením rozlohy polí u jednotlivých usedlostí si už ale určitá skupina malozemědělců ani tažné voly dovolit nemohla. A tak je tu zpráva z roku 1832, ve které se praví, že gruntovníkům a domkařům nezbylo, než použít k tahu vlastní krávy. Tedy nastala doba kování krav.
Skot si, ale na rozdíl od koně, nenechá zvednout nohu, proto je třeba zvolit jiný způsob úpravy kopyt. Používaly se různé boxy, v některých zemích se koval hovězí dobytek po povalení na zem, nebo se mu lanem kovaná noha zafixovala přizvednutá.
Zdroj: https://www.lovecpokladu.cz/home/datovani-konskych-podkov-9650
Zdroj: https://detektorweb.info/clanek/podkovy-sudokopytniku-volsko-a-kravske
Zdroj: https://www.detektorweb.info/clanek/podkovy-taznych-volu-a-krav