cs

Český Rudolec

05.07.2016

Český Rudolec leží v okrese Jindřichův Hradec ve východní části přírodního parku Česká Kanada na soutoku Radíkovského a Bolíkovského potoka asi 8,5 km severozápadně od Slavonic (více zde). Leží přímo na historické česko-moravské hranici. Větší obec dříve s německým obyvatelstvem, po vzniku Československa v roce 1918 se silnou českou menšinou. Po osvobození v roce 1945 a odsunu sudetských Němců zde žije české obyvatelstvo.

První písemná zmínka pochází z roku 1343, kdy je zmiňován majetek zdejšího zemanského rodu. Již od počátku byl Rudolec se svou tvrzí centrem panství ovládaného postupně vícerými šlechtickými rody. Před I. světovou válkou byl Rudolec jako sídlo velkostatku významným zemědělským střediskem dačického politického okresu. Zemědělství tvořilo ostatně páteř celého regionu, ve kterém se jen velmi pomalu a obtížně prosazovaly průmyslové podniky. Na přelomu století patřilo ke zdejšímu velkostatku majitele Reinharda Picchioniho pět dvorů, lihovar, dva mlýny s pilou a jedna samostatná pila. Velkostatek tak patřil k největším a nejrozvinutějším v celém okrese. 

Zajímavou stavební památkou je zámek vystavěný ve stylu anglické novogotiky v letech  1860 až 1861 na místě starší gotické tvrze poničené požárem dle plánů svého tehdejšího majitele M. Angela z Picchiony. Dvoupatrová čtyřkřídlá budova s hlavní hranolovou věží a dvěma nárožními věžemi, členěná bohatým novogotickým tvaroslovím s atikou s cimbuřím a vížkami, je replikou známějšího zámku na Hluboké. 

První písemná zmínka o zámku, resp. vodní tvrzi, pochází z roku 1351. Z této doby pochází zápis uvádějící, že Pešík koupil od svého bratra část tvrze v Rudolci. V roce 1466 zakoupil zámek Václav z Mařejže a rok Vladyků, ze kterého pocházel, držel zámek až do roku 1630. V roce 1630 zámek zakoupil císařský hejtman Ferrante Coquito. Následovalo střídání majitelů bez širšího popisu zámku a jeho inventáře až do roku 1810, kdy zakoupil zámek Řehoř Hrabě Radzumovský, šlechtic ruského původu. Za dob jeho působení a působení jeho syna Lva Radzumovského došlo ke zbudování železáren v nedalekém Dolním Bolíkově a k četným stavebním úpravám okolí. Zlomem byl rok 1856, kdy zámek zakoupil Michael Angelo Ritter von Picchioni, za jehož panování doznalo Rudolecké panství největšího rozkvětu. Po bezmála 4 letech však zámek kompletně vyhořel a Angelo Picchioni se rozhodl pro přestavbu po vzoru zámku Mira-Mare ve stylu tzv. tudorovské novogotiky, čímž zámek získal svou dnešní podobu. K přestavbě došlo údajně dle vlastního projektu majitele zámku. Po smrti Angela Picchioniho se stává majitelem jeho syn Ludvík Picchioni. Ten však umírá bezdětný v roce 1908. Majetek tak převzala jeho sestra Jana, která se provdala za německého obchodníka Kurta Reinhartha. Posledním majitelem zámku byl pak jejich syn Arnošt, který však kvůli své nacistické minulosti musel po válce zámek v rychlosti opustit a utíká do Argentiny.  

Po válce stihlo zámek několik pohrom. První ránou bylo osvobození Rudolce Rudou armádou, která se svým řáděním podepsala především na interiérech zámku a jeho devastaci. Zbudování infekčního pavilonu k zajateckému táboru, který se nacházel v lese za Pilským rybníkem, bylo další ranou pro osud zámku. V roce 1945 došlo na základě Benešových dekretů ke konfiskaci majetku rodu Reinharthů. Plány na využití vydrancovaného zámku braly povětšinou rychle za své, a to z důvodu nedostatku financí. V 50. letech bylo do zámku nastěhováno devět rodin, část jich bylo roku 1969 přestěhována. V roce 1971 pak byly odstěhovány poslední rodiny. V tu dobu zde fungoval pro 9 rodin jen 1 záchod. V roce 1973 bylo započato s opravou zámku, byla vyměněna střešní krytina za měděný plech. MNV Český Rudolec předal zámek do vlastnictví ONV Jindřichův Hradec, který zde chtěl zřídit domov důchodců s kapacitou 105 lůžek. V roce 1986 bylo rozhodnuto, že ze zámku bude vybudováno zařízení s celoročním provozem: restaurace, pokoje s ubytování a školící místnost. Zlomem byl až rok 1988, kdy byl zámek převeden do majetku JZD Chýně, pod jehož péčí měl být zámek přestavěn na rekreační a vzdělávací středisko. Bohužel celý plán opět zkrachoval na nedostatku finančních prostředků. Následovalo opět střídání majitelů, a to až do roku 2009. V roce 2009 zámek zakoupila společnost PENA Plus a.s., pod správou této společnosti dochází postupně k opravě jednotlivých budov náležejících k zámku. Zároveň dochází ke spolupráci s obcí a místními organizacemi, především občanským sdružením Paměť Rudolecka. Došlo k přestavbě a rekonstrukci zájezdního hostince na restauraci s penzionem a mini pivovarem. Souběžně s tím se rekonstruovala bývalá budova správce zámku, kde je dnes zřízeno turistické informační centrum s příslušenstvím pro turisty. 

Michael Angelo Picchioni (15. listopadu 1817 Borgo Santo Pietro, Itálie - 6. února 1891 Ljubljana, Slovinsko) byl italský šlechtic a rytíř, majitel zámku Český Rudolec a poslanec Moravského zemského sněmu. Roku 1834 absolvoval gymnázium v Basileji, poté vstoupil do ženijní akademie ve Vídni. Roku 1838 nastoupil vojenskou službu v ženijním štábu rakouské armády, kde dosáhl hodnosti majora. V roce 1854 se oženil s Katarinou, vdovou po rytíři von Liebenbergovi. Tím se poměrně rychle začal měnit jeho život. V roce 1856 zakoupil od hraběte Lva Razumovského velkostatek Český Rudolec se statkem Bolíkov a začal se věnovat jeho zvelebování. Následkem toho v roce 1857 také vystoupil z armády. Ukázalo se, že Picchioni dokáže svou ženijní kvalifikaci dobře zúročit i v civilu. Nejvíce je dnes znám díky zásadní přestavbě zámku Český Rudolec, k němuž přistoupil po požáru v roce 1860. Kromě toho zveleboval celé českorudolecké údolí, a to jak po stránce hospodářské, tak i po stránce rekreační (stavba rozhledny nad obcí). Vypracoval rovněž projekt na obnovu poutního kostela Montserrat, stojícího nedaleko Bolíkova u obce Mutná. Stavitelství po určitou dobu na jižní Moravě také vyučoval. V Českém Rudolci zřídil školní nadaci ve výši 3 000 zlatých pro podporu vzdělávání chudých dětí z Českého Rudolce, Matějovce a Stoječína. Mezi lety 1870 - 1882 se jako člen okresní komise v Dačicích zapojil do procesu regulace pozemkové daně. Později v této záležitosti působil také v Brně a nakonec jako člen ústřední komise ve Vídni. Měl údajně nemalé zásluhy na tom, že Morava nakonec nebyla pozemkovou daní nepřiměřeně zatěžována. V roce 1871 byl zvolen poslancem Moravského zemského sněmu, kde zasedal až do roku 1883. Patřil do tábora německých liberálů. S návrhy vystupoval sporadicky. Nadále si však udržoval velký zájem o věci komunální. Byl členem Moravskoslezské společnosti pro povznesení orby v Brně a dalších podobných spolků, podílel se také na vzniku Živnostenského muzea v Brně. Za jeho záslužnou činnost o veřejné blaho mu udělil císař František Josef I. v roce 1874 řád železné koruny III. třídy, čímž byl povýšen mezi rakouskou šlechtu. 


Ve středu vsi stojí původně gotický kostel sv. Jana Křtitele z doby okolo roku 1480, později pozdně goticky upravovaný. V interiéru svatyně se dochovala cenná pozdně gotická křtitelnice z roku 1488, v presbytáři byly odkryté fragmenty renesančních nástěnných maleb ze 2. pol. 16. století, součástí kostela jsou i náhrobníky ze 16. století. U kostela je smírčí kámen s reliéfem latinského kříže. 

První zmínka o škole je z roku 1670, ale ta uvádí, že "je zpustlá a bez učitele, stojí u hřbitova a je bez střechy". V roce 1749 tato škola i s farou vyhořela. Nová budova byla vystavěna v roce 1756. Teprve v roce 1788 však byla jednotřídní škola ve vesnici opět zřízena. V roce 1878 byla postavena nová školní budova a škola rozšířena na dvoutřídní. Do Českého Rudolce byly původně přiškoleny obce Markvarec, Lipnice a Horní Radíkov, od roku 1804 i osada Nová Ves. Po vzniku Československa byla pro žáky české menšiny zřízena v roce 1920 česká jednotřídní obecná menšinová škola. V pol. 20. století byla postavena nová čtyřtřídní česká měšťanská škola, která zde působila do roku 1938, kdy po okupaci pohraničí nacistickým Německem bylo české školství zrušeno. Česká měšťanka byla přeložena do Heřmanče a budova byla zabrána pro německou měšťanku a další německé instituce. Budova byla v květnu 1945 poškozena, když zde byl umístěn lazaret německého zajateckého tábora. České školství v obecné a měšťanské škole bylo obnoveno po osvobození v roce 1945. Základní škoda je zde dodnes.

Dalšími pamětihodnostmi jsou Kalvárie barokní kaple sv. Kříže, vystavěná roku 1761 jako ukončení křížové cesty, dnes slouží jako hřbitovní kaple. Na návsi je sv. Jan Nepomucký z roku 1736, u cesty do Valtínova P. Marie z roku 1748, další sloup se sochou P. Marie z 1. pol. 18. století je u cesty do Matějovce. U cesty do Slavonic stojí zajímavá boží muka z roku 1732. Zajímavou technickou památkou je vodní pila na hrázi malého rybníka v osadě Peníkov (více zde)