... Království české

Prvním českým králem byl v letech 1085 - 1092 Vratislav II., druhým pak jeho vnuk Vladislav II. v letech 1158 - 1172. Vladislavův královský titul byl již možná dědičný, ale jeho synové jej neudrželi.

Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií pro sebe a své potomky až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I. Německý král Filip Švábský roku 1198 uznal jeho dědičný královský titul a tímto oficiálně vzniklo České království. Později bylo roku 1204 potvrzeno císařem Otou IV., papežem Inocentem III. a také Zlatou bulou sicilskou (1212).

Význam Zlaté buly sicilské z roku 1212, kterou Přemysl Otakar I. získal za to, že pomohl Fridrichu Štaufovi stát se císařem Svaté Římské říše, a která zaručovala Čechám různá privilegia v říšském rámci, není třeba přeceňovat. Bula spíše jen potvrdila stav věcí, neboť za vlády Přemysla Otakara I. se království Čechů, doposud okrajová část Evropy, proměnilo ve středoevropskou velmoc. 

Přemyslovští králové počínaje Přemyslem Otakarem I. začali zvát do českých zemí převážně německé kolonisty. Chtěli osídlit pohraniční oblasti českého území, které tehdy vykazovaly malou hustotu obyvatelstva. Dalšími pohnutkami pro získání přistěhovalců byla potřeba velkého počtu řemeslníků a obchodníků pro nová královská města, kteří měli panovníkům zajistit další daňové příjmy. 

S vládou Václava I. je spojena změna víceméně obranné české politiky na politiku ofenzivní. Společně se svým synem, moravským markrabětem a pozdějším českým králem Přemyslem Otakarem II., se jim podařilo na čtvrt století pod svoji vládu přivést i rakouské země a Otakarovo panství se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři. Král Přemysl Otakar II. byl významnou postavou nejen českých, ale i středoevropských dějin. Po silném otřesu české státnosti následujícím po bitvě na Moravském poli a smrti Přemysla Otakara II. však moc v Rakousku natrvalo získali Habsburkové. Přemyslův syn Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat polskou a pro svého syna Václava III. uherskou korunu. Panství Václava III. tak sahalo od Uher až k Baltskému moři. 

Přemyslovci by ale pravděpodobně nemohli dosáhnout svých úspěchů bez finančních prostředků plynoucích z těžby jihlavského a kutnohorského stříbra. V době Václava II. se totiž v Čechách těžilo asi 40 % veškerého evropského stříbra, které tehdy bylo nejdůležitějším cenným kovem. 

Přemyslovský rod, tato první a jediná původem česká panovnická dynastie, vymřel po meči zavražděním mladého českého, polského a uherského krále Václava III. v Olomouci za nevyjasněných okolností dne 4. srpna 1306. 

Po smrti Václava III. byl českým králem zvolen Jindřich Korutanský, ale záhy byl trůnu zbaven ve prospěch Rudolfa Habsburského. Po Rudolfově smrti roku 1307 byl za českého krále znovu přijat Jindřich, kterého o vládu v roce 1310 připravila politika Lucemburků. 

Roku 1310 se po čtyřech letech zápasů o trůn dostává k vládě Jan Lucemburský, manžel dcery Václava II. Elišky Přemyslovny. Zdejší sebevědomá šlechta nakonec vyvolala Janův odpor k zemi, které vládl třetinu století, přesto mu Čechy vděčí za mocenský vzestup. Jan přímo rozšířil české země o Slezsko a svou obratnou zahraniční politikou nepřímo připravil základ politického i územního úspěchu svého syna a dědice Karla IV., o jehož zásluhách pro Česko není třeba se více šířit - podařilo se mu udělat z českých zemí a Prahy jedno z nejdůležitějších politických a kulturních center Evropy. S obdobím vlády Karla a Václava IV. tak přišlo nejslavnější období českých dějin.

Karel IV. roku 1348 ustanovil Země Koruny české v rozsahu územních zisků svého otce a rozšířil je o Horní Falc, Dolní i Horní Lužici a Braniborské markrabství. Karel IV. dále položil základy gotické Prahy, založil Nové Město pražské, zvelebil Staré Město a Pražské hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno (Karlův most) a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy. 

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze působili reformní kazatelé, kteří kritizovali nepravosti v církvi a usilovali o její reformu. V tomto úsilí později pokračoval Jan Hus.

Jeho kazatelská činnost a jeho názory, vzbudily nevoli církve, ale v Čechách získaly široký ohlas. Hus byl v roce 1414 předvolán do Kostnice, aby se na církevním sněmu pokusil obhájit své názory. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. Dne 6. července 1415 byl z rozhodnutí kostnického koncilu upálen jako kacíř.

Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi přívrženci názorů Mistra Jana Husa na reformu církve, a zastánci dosavadních církevních pořádků se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které následovaly. V roce 1420 husité ustanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích pražských. 

Na události v českých zemích reagovali císař Zikmund Lucemburský a katolická církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny tyto pokusy o vojenské potlačení husitské vzpoury však byly husitskými vojsky odraženy. Husitská vojska vedl úspěšně Jan Žižka z Trocnova (1374 - 1424), po něm převzal velitelskou funkci Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž byli radikálové poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem Lucemburským a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě. Zikmund byl uznán za krále českého, kterým však byl podle tehdejších právních představ již od smrti svého bratra Václava IV. v roce 1419.

Husitství znamenalo pro české země těžkou hospodářskou ránu a přes jeho význam pro pozdější vývoj protestanství v německých zemích pověst Čechů v Evropě utrpěla. České země přišly o své dosavadní mocenské postavení, které už pak nikdy nezískaly. Skutečností však je, že se z Čech s dalekým časovým předstihem rozšířila myšlenka nutnosti reformy církve. 

Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna - neboli období mezivládí, které trvalo až do roku 1453. Stavové hledali vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek byl rozkraden, ten jež zůstal, byl zplundrován. Koruna byla nabídnuta Albrechtu Bavorskému, synovci královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., avšak asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl.

Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v "listu smírném" rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů - tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky - sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.

Po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453 - 1457) byl Jiří z Poděbrad zvolen českými stavy králem. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením - výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy.

Roku 1465 vznikla v Českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. 

Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti "husitského krále" Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava. 

Příchodem Vladislava II. Jagellonského do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovy matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem, byl vládcem vedlejších zemí Koruny české, Moravy, Slezska a Lužice. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. Slabá vláda Jagellonců, kdy spíše šlechta vládla králi, trvala jen půl století a ukončila ji bitva u Moháče.

Po vymření česko-uherské větve Jagellonců si česká šlechta zvolila za krále Ferdinanda I. Habsburského, manžela Anny Jagellonské. Důvodem byl především žalostný stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Ferdinandem I. se na příštích 400 let dostal v Čechách k moci rod, který se hlavně sňatkovou politikou vypracoval mezi přední panovnické dynastie vůbec, v českých zemích však Habsburkové zůstali spíše symbolem zpátečnictví a národního útlaku.

Lesk dokázal přinejmenším Praze vrátit Rudolf II. Habsburský, po jeho smrti ale dochází k rozkolu mezi katolíky a protestanty. Protestantské české stavy si zvolily za krále Fridricha Falckého, který ale neměl potřebné vlastnosti vůdce. Bohatá šlechta sice mohla zabezpečit nezávislé Čechy, zůstávala ale nejednotná. Po bitvě na Bílé hoře nastává období, které později obrozenecké dějepisectví ne úplně správně hodnotí jako dobu temna. 

Roku 1627 bylo v Čechách vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým byl jazyk německý zrovnoprávněn s českým. Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány českým i cizím, nejčastěji rakouským, německým a italským katolickým rodům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována. Od českých zemí byly odtrženy obě Lužice, které byly Habsburky postoupeny Saskému spojenci (1635). 

Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového ("doba temna"), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních literárních děl, barokních kostelů na venkově i ve městech a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív. 

Karlem VI. vymřeli rakouští Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie využili Hohenzollerni. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili i bavorský a saský kurfiřt, obsadil na přelomu let 1740 a 1741 Slezsko a nechal si holdovat slezskými stavy. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht - krátce na to zvolený římským císařem jako Karel VII. Bavorský - obsadil za podpory francouzských sborů Čechy a nechal se českými stavy provolat českým králem. I když Marie Terezie, dcera Karla VI., získala České království zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované Slezsko (kromě měst Těšín, Opava a Krnov) připadlo od roku 1742 Prusku.

Marie Terezie se pokoušela o racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a byrokracie). Co zbylo z české koruny, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Roku 1749 byly správními reformami Marie Terezie Země Koruny české de facto zrušeny. Zrušena byla také česká kancelář ve Vídni. I nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého království. 

Pruský král Fridrich II. se obával nepřátelské koalice vedené Rakouskem, kdy se Marie Terezie připravovala na válku s Pruskem získat Slezsko zpět. Pruská armáda dobyla Sasko a v roce 1757 vtrhla do Čech. V Bitvě u Štěrbohol (1757) porazili Habsburky a následně obsadili Prahu. Zničená byla asi čtvrtina Prahy a těžké škody utrpěla i Katedrála svatého Víta. V bitvě u Kolína však Pruský král Fridrich II. prohrál a musel ustoupit z Čech. 

Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780 - 1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě.

Národnostní nerovnost byla realitou habsburské monarchie, vládnoucími národy byli Němci a Maďaři. V 2. pol. 19. století už ale byli Češi moderním národem a Čechy patřily k hospodářsky nejvyspělejším korunním zemím Rakouska-Uherska. V zemském sněmu Království českého docházelo k silným národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, kteří žádali národnostní rozhraničení Čech a rovnoprávnost obou jazyků. Důsledkem těchto rozepří byly špatná akceschopnost zemského sněmu a potíže zemských financí, což se stalo oficiálním důvodem k tomu, že ho císař František Josef I. tzv. Anenskými patenty z 26. července 1913 rozpustil a vyzýval vládu k vypsání nových voleb do zemského sněmu. Druhý z obou patentů nahradil zemský výbor císařem jmenovanou zemskou správní komisí, která měla Čechy spravovat až do nových voleb. K vypsání nových voleb již nedošlo z důvodu vypuknutí I. světové války, proto se již zemský sněm nikdy nesešel a Čechy nadále spravovala Zemská správní komise. Dne 28. října 1918 vzniklo Československo v čele s prezidentem Masarykem a České království se přeměnilo v zemi Českou.

A kam nás zavede tedy dnešní výlet? No přeci přímo do středu Království českého ....

Střed Království českého, právě takto je údajně již odedávna nazváno tajemné místo vyznačené v krajině třemi kamennými kříži. Tato lokalita je opředena mnohými tajemstvími a dodnes se vlastně neví, proč je právě toto místo takto označeno, od kdy tady kříže stojí a kdo je zde nechal postavit. 

V dostupné literatuře je možno se dočíst, že zde stály původně kříže dřevěné a že byly čtyři. Postavit je zde údajně nechal Jakub Záhorský, vysloužilý voják, rodák z nedalekého statku Záhoří a iniciátor stavby kapličky Na Rovínku. Až v roce 1878 byly původní dřevěné kříže nahrazeny kamennými (viz letopočet na zadní straně prostředního kříže). Podle jiných pramenů byl Jakub Záhorský rodákem z obce Lahoz. Ta se rozkládala ve zdejším údolí a při výstavbě přehrady byla z části zatopena vzdutou Vltavou a z části zmizela mezi značným množstvím zde zbudovaných chat. Skutečností je, že rodina Záhorovských v Lahozu skutečně bydlela a jejich chalupa stála přímo pod strání, na které jsou kříže postaveny. 

Někdy v polovině 20. století byly kříže značně poškozeny. Roku 1957 byly panem Janem Chomátem opět obnoveny, ale pravděpodobně ze statických důvodů musely být zaměněny podstavce krajních křížů, levý získal hlavičku andělíčka, která dnes již opět chybí, což bylo zjištěno z historických fotografií. 

Trasa tam a zpět je dlouhá cca 5,2 km a trvá 1 hodinu a 45 minut. 

Trasu začneme v obci Slapy, která se nachází v okrese Praha - západ asi 4 km od Štěchovic. Slapy se skládají ze čtyř základních sídelních jednotek: Slapy, Přestavlky, Slapy - chatová oblast a Záhoří. 

První písemná zmínka o vsi (Zlapich) se objevuje roku 1292 v zakládací listině zbraslavského kláštera mezi majetkem, jímž král Václav II. tuto nově zřízenou instituci obdařil. Další zmínku najdeme v druhé fundační listině Václava II. z 21. května 1304, kde je opět psáno, které vesnice náležejí ke klášteru. 

V roce 1308 byla vesnice vypleněna bavorskými žoldáky. Stalo se to ve složitém období našich dějin za vlády Jindřicha Korutanského, který nastoupil na trůn po zavraždění posledního přemyslovského panovníka Václava III. v Olomouci. Ve Slapech byl tehdy opevněný dvůr s několika baštami, kam se uchýlilo několik mnichů v čele s Petrem Žitavským, autorem jedné z našich nejlepších středověkých kronik a pozdějším opatem kláštera. Obránci kapitulovali a vyplatili útočníkům značné výkupné. 

V roce 1309 zde stál poplužní dvůr, původně církevní majetek. Poté co vyhořel, postavili si tu zbraslavští mniši letní rezidenci. 

Z doby o málo pozdější je první zmínka o dolování zlata z této oblasti. Jan Lucemburský postupuje užitky ze zlatých dolů Zbraslavskému klášteru. Za vlády tohoto panovníka a jeho syna Karla IV. prožívá Zbraslavský klášter a s ním pochopitelně i Slapy období klidu a prosperity. Z této doby jsou první zmínky o Slapské faře. 

Po čáslavském sněmu připadly Slapy karlštejnskému panství. V roce 1436 císař Zikmund připsal Slapy Jakubovi z Řitky a následující rok Jindřichovi z Kolovrat. Po husitských válkách Zbraslavský klášter statek vykoupil spolu s vesnicí a měl ho v držení až do roku 1785, kdy byl zrušen. 

V létě roku 1595 postihl slapský statek velký požár. Důkaz je v dopisu opata Antonína Flamminga, kde prosí o odpuštění dávek.

V polovině 17. století byly Slapy a okolí zdevastovány válkami. Prostý lid velmi trpěl, nebylo rozdílu mezi domácím a cizáckým vojskem, ve vsi zůstali 4 chalupníci. Za pár let, když se situace uklidnila, se panství rozrostlo natolik, že byla založena škola. První zmínka o ní je z roku 1669. V roce 1680 se slapské panství rozrostlo o Korkyni.

Roku 1825 koupil panství Karel Bedřich baron Korb z Weidenheimu, který byl krátce před tím povýšen do šlechtického stavu. Slapské území sahalo až po Davli a na území žilo přes 4 000 lidí. Nový majitel upravil a zvětšil příbytek řeholníků v neveliký zámek, do dnešní doby se z něj zachovaly pouze hospodářské budovy a původní věž s hodinami.

Roku 1846, dva roky před zrušením roboty, došlo na panství k revoltě robotníků proti vrchnosti. Spor byl vyřešen vojskem a hlavní vůdce František Starec z Nových Dvorů byl zatčen a spolu s několika sedláky vězněn a mučen. 

Později se panství ujal hrabě Aichelburg, původem z Rakouska, který si Slapy velmi oblíbil. Mezi lidem pak byla zvláště oblíbena komtesa Helena, která podporovala v 2. pol. 19. století české vlastence a je po ní pojmenován Helenin dub. Hrabě se staral o školu a stál za založením hasičského spolku. 

V roce 1881 prodal panství Bedřichu Westphalenovi, který se zasloužil o generální opravu kostela v roce 1911. Poslední člen rodu Westphalenů Theobald, prodal slapský velkostatek na konci I. světové války a odešel na frontu. Veškeré utržené peníze, které stržil za Slapské panství (téměř dva miliony korun) investoval do válečných půjček. 

V I. světové válce bylo ze Slap odvedeno 135 mužů. Padlo 29 slapských a 9 přestavlckých. Řada z nich vstoupila do československých legií. Traduje se, že Jaroslav Chvátal přinesl hrst prsti z bojiště u Piavy, která je uložena v pomníku padlých pod kostelem.

V roce 1919 se novým majitelem panství stal průmyslník a bankéř Bohumil Bondy. Rezidenci zbořili a na jejím místě vybudovali novobarokní zámek. 

V obci Slapy (540 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 lékaři, cihelna, 3 obchody s cukrovinkami, družstvo pro rozvod elektrické energie ve Slapech nad Vltavou, holič, 3 hostince, 2 koláři, kominík, 2 kováři, krejčí, mlékařské družstvo, obchod s obuví Baťa, 2 obuvníci, pekař, pila, 2 obchody s lahvovým pivem, 3 rolníci, sedlář, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Slapy, švadlena, trafika, truhlář, velkostatek průmyslníka Leona Bondyho. 

Byl zde poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, katolický kostel.

V této obci působil německý inženýr a radiotechnik Rudolf Formis, v obci bydlel ve zdejším hotelu, ze kterého vysílal od listopadu 1934 protifašistické relace. Byl dopaden a zastřelen 23. ledna 1935 komandem SS na území obce, jednalo se o přeshraniční přepad. Je pohřben na místním hřbitově.

Dalšími oběťmi války byli členové dvou židovských rodin. Od roku 1944 operovali v okolních lesích partyzáni. Poslední obětí války byl partyzán ze skupiny hajného Průchy student Jindřich Knebort, zastřelený na křižovatce u Moravců, kde je pomníček a je pohřben na zdejším hřbitově. Dne 11. května se ve Slapech utábořilo sovětské vojsko, pobývalo zde po dobu 14 dnů. Byli ubytováni téměř v každém domě, stodole i pod širým nebem a na statku v Záhoří měli polní kuchyň,

K pamětihodnostem patří:

- kostel svatého Petra a Pavla - původní datace kostela ve Slapech byla připisována k roku 1137, kdy měl v této obci postavit šlechtic Mladota baziliku sv. Gotharda. Tato informace se objevila v údajích sepsaných Kanovníkem vyšehradským a poté bylo toto datování přebíráno do dalších spisů. Například v Topografickém spisu "Smíchovsko a Zbraslavsko" (1899) a také ve třetím svazku Posvátných míst národa českého (1909) od Antonína Podlahy. Podle F. Hansle, autora Smíchovska a Zbraslavska, stála bazilika sv. Gotharda ve Slapech až do roku 1693, kdy místo ní zbudovali v obci zbraslavští cisterciáci nový kostel sv. Petra a Pavla. Rekonstruován byl v roce 1912. 

Kostel je umístěn nad hranu terénního zlomu a umocňuje tím své působení. Jádrem kostela je velká na půdorysu protaženého osmiúhelníku, na jehož delší ose je navlečena vstupní předsíň s věžovou zvonicí a na východní straně protáhlý polygonální závěr se sakristií. V ose kostela se nachází márnice na půdorysu pravidelného osmiúhelníku a koncepčně odpovídá stavbě kostela. Hlavní loď je zaklenuta kupolí s lucernou. 

Ve věži kostela jsou zavěšeny tři zvony - velký od mistra Bartoloměje pochází z roku 1525, střední je dílem Rudolfa Manouška z roku 1994 a malý od neznámého zvonaře ze 16. století. 

- zámek Slapy - na katastrálních pozemcích, kde se dnes nachází zámek s přilehlým dvorem a zahradou, je již od 13. století doložen statek, který přináležel zbraslavským cisterciákům. Po husitských válkách přešly Slapy v roce 1436 do zástavy hrabat Kolovratů. Klášterní dvůr byl však ještě koncem století vykoupen a Slapy pak nadále zůstaly majetkem cisterciáků až do doby jeho zrušení v roce 1785. Hospodářský dvůr v roce 1595 vyhořel. Záhy byl však znovu obnoven.

Zároveň s obnovou starších dochovaných částí zdiva hospodářských budov byl na přelomu 16. a 17. století nově vystaven vrchnostenský dům, který patrně sloužil k letnímu odpočinku cisterciáckého opata. Dvůr byl později zbarokizován.

V roce 1825 získal statek Fridrich Korb z Weidensheimu, který Slapy odkoupil od náboženského fondu a nechal roku 1884 přestavět na vrchnostenský dům do podoby jednoduchého pozdně klasicistního zámečku. Ostatní hospodářské budovy sloužily jako zázemí zámku.

Theobald Westphalen prodal slapský velkostatek v prosinci 1917, novým majitelem se stal průmyslník a bankéř Bohumil Bondy. Hned po zakoupení zmodernizoval i cihelnu, postavil tzv. kruhovku. S pálením se začalo v létě 1919, cihly měly výbornou kvalitu. Díky tomu získala práci spousta lidí z vesnice, většina z nich pracovala v té době v zemědělství.

Zcela novou podobu pak zámecká budova získala právě ve vlastnictví této průmyslnické rodiny. Ti nechali klasicistně upravený zámeček zbořit a na jeho místě v letech 1928 - 1930 vystavěli velkorysý zámek v pseudobarokním stylu.

Bondyovi měli železářskou firmu, obchodovali s železářskými výrobky, vyráběla traverzy, strojní díly, pohonné mechanismy, železniční podvozky, kolejnice a ocelové mostní konstrukce. Továrna sídlila v areálu Bubenského nábřeží (Bubenská ulice č.p. 392), bydleli v Praze na Příkopech v klasicistním paláci č.p. 853/II U Černé růže (dodnes má dochované jejich mříže a zábradlí i novorenesanční malby v interiérech prvního patra), v Bubenči ve vile Na Zátorce a na zámku ve Slapech. Leon Bondy spoluzaložil Českou průmyslovou banku, přátelil se např. s Karlem Kramářem, vstoupil do Obchodní a živnostenské komory v Praze, byl členem správní rady rakouského Lloydu, jehož lodě přepravovaly Bondyho výrobky z Terstu do Bosny. Část rodiny Bondy počátkem II. světové války emigrovala, přeživší se v Praze po II. světové válce dali přejmenovat. Rodinnou hrobku mají na Novém židovském hřbitově v Praze - Žižkově.

Za II. světové války zabrali zámek nacisté. Při osvobození pak zařízení zámku ukořistila rudá armáda. 

Po roce 1948 až do revoluce zámek užívalo Ministerstvo vnitra jako výcvikové středisko. 

Zámek je v současnosti bez vnitřního vybavení a slouží především k natáčení a focení. Natáčel se zde již v roce 1933 film Madla z cihelny. Později například Obsluhoval jsem anglického krále nebo Hanibal zrození. 

- léčivá studánka - na mapách je špatně označena, je potřeba jít po červené značce až k potůčku a ohlédnout se za sebe, voda je čistá s příjemnou chutí.

- vodní nádrž Slapy - byla postavena v letech 1949 až 1957 jako součást tzv. vltavské kaskády. Betonová tížná hráz je nad terénem vysoká 60 m a dlouhá 260 m, vede po ní silnice. Objem zadržené vody je 269,3 milionu m3. Vzdutí přehrady dosahuje 44 km. Hlavním účelem nádrže je nadlepšování průtoků v dolní části řeky, výroba elektrické energie ve špičkách (pracují zde 3 Kaplanovy turbíny) a zadržení pitné a průmyslové vody. Vznikla i významná rekreační oblast, na jezeře se provozuje sezónní lodní doprava. 

Kvůli stavbě bylo zlikvidováno 260 ha lesa a 345 domů. Vybudovány byly nové mosty v Cholíně a u Živohoště. V průběhu stavby řeka protékala 360 m dlouhým tunelem vylámaným ve skále. Napouštění přehrady bylo předčasné a dramatické. Postarala se o to povodeň v roce 1954 - přehrada ale vydržela. 

- kaple Nanebevzetí Panny Marie Na Rovínku - se nachází na břehu Slapské přehrady. Postavena byla patrně v roce 1841 z podnětu vysloužilého vojáka Jakuba Záhorského, rodáka z nedalekého statku Záhoří. Tento člověk také údajně věnoval do kaple mariánský obraz, který pocházel z Mariazell, slavného poutního místa v Rakousku.

Především v 19. století byla vyhledávaným poutním místem, kde se pořádaly mše navštěvované velkým množstvím lidí. Komunistický režim se postaral, aby se poutě nekonaly, ale o stavbu se starat jaksi zapomněl. Naštěstí přežila a v roce 2001 byla kompletně opravena. Vrátily se i slavnosti. Patrně největší se konala v roce 2006 u příležitosti 165. výročí vysvěcení kaple.

Dodnes se zachoval text písně nazvaný Královně Povltaví, kterou složil A. Bartoníček a věnoval jí ke 100. jubileu kapličce Josefu Pavlíkovi, faráři ve Slapech.

Kaple původně stála vysoko nad řekou, její bělavé stěny pozorovaly vodní hladinu z výšky padesáti metrů. Dnes je však přehrada doslova na dosah. A pod ní jsou schována různá tajemství. Například pozůstatky restaurace a hotelu Záhoří, který musel ustoupit budování přehrady.  

Při stavbě Slapské přehrady byl postupně rozebírán a po napuštění nového jezera se nad ním navždy zavřela voda. K hotelu patřila dřevěná chata Záhoří na druhém břehu řeky, která stála při cestě na Rabyni, kde byla malá restaurace Vltava, zvaná "Salapírna". Tato stavba pak byla přemístěna k nynější silnici na Nové Rabyni, kde stojí dodnes vedle restaurace U Oldy. 

Toto původně oblíbené výletní místo se stalo 23. ledna 1935 němým svědkem vraždy Ing. Karla Ericha Rudolfa Formise, jednoho z prvních zavražděných odpůrců Adolfa Hitlera a přicházející válečné mašinérie. Tento německý emigrant židovského původu tajně vysílal do Čech i do Německa protinacistické relace. Pan Formis byl pohřben na nedalekém hřbitově ve Slapech, kde odpočívá dodnes. 

Povedlo se mi dohledat i více podrobností, tak tady jsou:

Ing. Karl Erich Rudolf Formis se narodil 25. prosince 1894 ve Stuttgartu. Již jako šestnáctiletý odešel z domova, cestoval a učil se cizím jazykům. Často byl středem pozornosti (také díky svým sklonům k hazardování) a miloval techniku. Tento kladný vztah ho také přivedl během I. světové války k radiotelegrafii a radiofonii, jimž zůstal věrný celý život. Po válce vystudoval vysokou školu (obor radiotechnika), založil první německou akciovou společnost pro rozhlasové vysílání a spolu s dalšími německý klub radioamatérů. Také se stal technickým ředitelem rozhlasové stanice ve Stuttgartu a špičkovým německým odborníkem. 

Jeho slibná kariéra však skončila počátkem roku 1933. Tehdy totiž došlo v Německu k nacistickému převratu a on, po neshodách s ústředním ředitelem stuttgartského vysílače, ztratil práci. Zničili mu laboratoř, takže přišel o výsledky svého mnohaletého výzkumu zejména v oblasti vysílání na VKV (velmi krátkých vlnách) a v září 1933, po domovní prohlídce, jej uvěznili. Když vězení opustil, byl již pevně rozhodnut pro útěk z Německa.

Díky svým aktivitám v turecké armádě během války a také znalosti turečtiny padly první myšlenky právě na Turecko. Se svým společníkem Karlem Böckem tedy 24. dubna 1934 překročil německo-československou hranici v Železné Rudě. O dva dny později byli zadrženi v Plzni (protože neměli patřičné dokumenty) a byli odkázání na pomoc v Praze, kam přicestovali 30. dubna. Zde se však mnoho dní nezdrželi a pokračovali dále na východ, aby se o měsíc později pokusili o neúspěšný přechod do Rumunska. Byli zadrženi a vypovězeni zpět do Československa. Krátce na to se jejich cesty rozešly.

Dne 17. června 1934 odjel Formis, již sám, zpět do Prahy. Doufal, že brzy najde uplatnění. Navázal vztah s dr. Ottou Strasserem (bývalý Hitlerův stoupenec, který se po trvalých vzájemných rozporech s nacistickou stranou rozešel a vybudoval své konkurenční nacionalistické hnutí; po nástupu nacistů k moci byl nucen Německo opustit) a stal se šiřitelem časopisu Die Deutsche Revolution, vydávaného pražskou centrálou Strasserovy Černé fronty (Schwarze Front). Krátce na to navrhl Formis zřídit tajnou vysílačku Schwarze Front, s níž by bylo možné vysílat do Německa. Tímto nápadem byl Strasser nadšen a dne 8. listopadu 1934 ubytoval Formise v ničím nenápadném hotýlku Záhoří v pokoji číslo 6. Nebyla to volba zcela náhodná, protože Strasser již dobře znal toto místo z doby, kdy jej sám využil ke svému dočasnému úkrytu poté, co se pro něj stal v červenci 1934, po smrti jeho bratra, zavražděného v Německu na přelomu června a července v rámci událostí označovaných jako "noc dlouhých nožů", pobyt v Praze příliš nebezpečným (do deníku si v té době zapsal: Uchvátila mne nádhera okolní přírody, kam hotel uspořádaně zapadal. Kdyby nebylo mých povinností, s chutí bych tu prožil celá desetiletí).

Formis tak konečně dostal příležitost opět využít své dlouholeté znalosti. Začal vytrvale pracovat a během krátké doby se mu v polovině listopadu 1934 podařilo sestavit a uvést v činnost vysílací stanici. Koncem listopadu uskutečnil dvě pokusná vysílání a 2. prosince 1934 se černá vysílačka ukrytá v hotelu Záhoří rozjela naplno. "Achtung, Achtung! Hier spricht die Schwarze Front, Landschaftsender Berlin. Achtung, Achtung ...!" O tom, že bylo Formisovo vysílání pro nacisty citelnou ranou svědčí i to, že ihned po zjištění, že se vysílač nenachází na území Německa, padl z nejvyšších kruhů jasný pokyn: "Umlčet!" Dne 12. prosince 1934 obdržel německý vyslanec v Praze dr. Koch pověření podniknout příslušné kroky v této věci a o týden později byla ministerstvu zahraničí ČSR předána stížnostní nóta upozorňující na činnost ilegální vysílačky. Dne 10. ledna 1935 následovala urgence přímo ministru zahraničí dr. Kamilu Kroftovi, ale to již 13. ledna vstoupili do Československa lidé s úkolem vysílací stanici vypátrat a zničit. Tím pověřeným člověkem byl Alfred Helmut Naujocks, stejný muž, jenž v minulosti nesplnil úkol zlikvidovat v Praze Ottu Strassera. Nyní měl možnost svůj poklesek napravit (v budoucnu si na své konto připsal ještě mnoho "úspěchů", mj. velel komandu v operaci fingovaného přepadu vysílačky Gliwice, jenž se stal záminkou k počátku II. světové války). A tak zatímco čeští radiotechničtí specialisté zaúkolovaní vyhledáním vysílače s předáním výsledků své práce příliš nespěchali, na našem území již byl člověk s informací o místě, nesoucí jméno Záhoří, pocházející od zrádce přímo v užším Strasserově operačním štábu. Dne 15. ledna přijel poprvé zvláštní agent sicherheitsdienstu Alfred Helmut Naujocks vystupující pod jménem Hans Müller spolu se svou společnicí, která ovšem v té době o poslání svého přítele nic nevěděla, do hotelu Záhoří. Dvojice v lyžařském úboru, jenž se vydala za krásou hor v srdci Čech pravděpodobně nevzbuzovala jakékoli podezření. Zde také došlo k jejich seznámení s Ing. Formisem a také k ujištění, že se skutečně nachází na tom správném místě. Dne 17. ledna Alfred Helmut Naujocks odletěl z kbelského letiště, aby referoval svým nadřízeným v Berlíně, kde si za svého pomocníka pro splnění úkolu vybral Wernera Götsche. Muže, kterého velmi dobře znal a s nímž se již účastnil pražské cesty ve věci Otty Strassera. O šest dní později pak celá trojice opět zamířila k hotelu Záhoří, kde se však objevil a ubytoval pouze již známý pár hostů z Německa. Götsch se k nim připojil až osudnou noc, aby společně dokončili úkol, za kterým byli vysláni.

Dne 23. ledna 1935 ve čtvrt na jedenáct, poté co se trojice pod vedením Alfreda Helmuta Naujockse neúspěšně pokusila Formise zajmout byl Ing. Rudolf Formis několika ranami zastřelen. O jeho vraždě se však svět dozvěděl až druhý den, kdy se již jeho vrahové, po přechodu hranic ve Sněžníku, nacházeli na území Německa. 

V sobotu 26. ledna 1935 byla rakev s tělem Ing. Rudolfa Formise uložena na hřbitůvku s kostelíkem ve Slapech, kde nám událost i po více než 85 letech připomíná hrob s nepřesně uvedeným křestním jménem: ing. Rolf Formis zavražděn nacisty 23.1.1935.

Citace ze slapské kroniky, kam v den Formisova pohřbu, zaznamenala učitelka ve výslužbě Jindřiška Růžičková na 223. stranu:

"... Byla to politická vražda, zvaná fémová, provedená najatými agenty říšskoněmeckými, stoupenci nacionálně socialistického režimu ... Ing. Formis z rasových důvodů uprchl z Německa a v našem kraji se skrýval. Jako nebezpečný nepřítel režimu byl dlouho hledán, konečně dopaden a zákeřně zneškodněn ...!

Podrobně se "případu Formis" věnoval také autor literatury faktu Roman Cílek ve své knize Výstřely v hotelu Záhoří - příběh objednané vraždy.