Čertovy hlavy

08.03.2020

Čertovy hlavy jsou asi 9 metrů vysoké sklaní reliéfy dvou obřích čertovských hlav vytesaných do pískovcových bloků v borovém lese nedaleko obce Želízy v okrese Mělník. Autorem soch je sochař Václav Levý, který je vytvořil v období romantismu v letech 1841 - 1846. Z hlediska rozměrů se jedná v českých poměrech o zcela unikátní dílo. 

Po deseti letech se "pachatelka" vrátila na místo činu. Ubyly borovice, takže teď je pohled na Čertovy hlavy opravdu úchvatný!

Foto z 26.08.2010
Foto z 26.08.2010

Trasa z obce Želízy vede po modré turistické značce, později po zelené. Je nenáročná, délka je 3,2 km a trvá cca 1 hodinu

Václav Levý (14.09.1820 v Nebřezinách u Plas - 30.04.1870 v Praze) byl český sochař, zakladatel "moderního" českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. Otec byl obuvník Vincenc Levý a matka Dorota, rozená Tupá, byla dcerou koláře z Plas. Když mu byly 2 roky, rodina se přestěhovala do Kožlan, kde se již natrvalo usadila. Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením (v deseti letech měl vyřezat dvě sošky Panny Marie, Madonu a krucifix). Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan.

Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem. Dvaadvacetiletý Václav v roce 1844 vstoupil do jeho služeb jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka.  Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. Počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiána profesora Františka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň "Ferina Lišák" a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla.

Jeskyně Klácelka leží asi 1 km od obce Želíz, dále na trase od Čertových hlav. Prostor před jeskyní se nazývá Blaník. Václav Levý zde vytesal reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého, Zdeňka Zásmuckého a postavy trpaslíků kovajících zbraň blanickým rytířům. Na blízké skalce je vytesán kalich.

Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studiu do Akademie v Mnichově k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka. Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849 (fotky jsem dostala od svého známého, výtvarníka a řezbáře Jana Ryndy, kterému tímto děkuji).

Poslední Levého sochu pak můžeme najít na hřbitově v Žebráku (více zde).

Koncem roku 1849 se vrátil do Liběchova a zde v roce 1850 pokračoval ve výzdobě Klácelky - tentokrát tesal národní motivy z českých dějin - Blaník - Jana Žižku, Prokopa Holého atd. Při rekonstrukci zákupského zámku, prováděné v letech 1850 - 1853 se podílel na sochařské výzdobě zámecké kaple. 

Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt jej připravila v roce 1853 o velkorysého mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel sv. Karla Boromejského milosrdných sester boromejek pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma. Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života - vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde pro české šlechtice (socha Evy Popelovny z Lobkovic, Madona kněžny Isabelly Thurn-Taxisové), získával zakázky pro Vídeň (busta Františka Josefa I., alegorie Artilerie pro četnická kasárna, sochařská výzdoba Belvederu) a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů Santa Maria dell'Anima, San Clemente). Jeho dílo, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX.

Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni. Choroba však postupovala, předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu, kde již tři léta odpočíval jeho celoživotní přítel malíř Karel Purkyně.

Obec Želízy leží v údolí Liběchovky. Jádrem vesnice je na pravém břehu Liběchovky osada Malý Hubenov. Součástí jsou i části Sitné a Nové Tupadly. Již od 19. století je obec turistickým centrem. Mezi Želízami a Malým Hubenovem odbočuje krátká naučná stezka do mokřadu a lužního lesu v nivě Liběchovky. Na severním okraji vsi začíná chráněná krajinná oblast Kokořínsko, oblast západně a jižně je chráněna jako přírodní park Rymáň.

Trasa má necelých 6 km, trvá asi 1 hodinu a 45 minut. Vidět můžeme jeskyni Harfenice, Sfingu nebo Hada.

První písemná zmínka o vsi Želízy je z roku 1360, kdy Mikuláš Pátek ze Želez pronajal zdejší statek strahovskému premonstrátskému klášteru. První zmínka o vsi Malý Hubenov, pochází z roku 1376. Malý Hubenov byl ve třicetileté válce zpustošen a znovu osídlen až koncem 18. století. 

Název obce je odvozován od železitých pramenů. Želízy byly až do počátku 17. století českou obcí, postupně se však poněmčovaly a před I. světovou válkou zde žily jen tři české rodiny. V roce 1921 se zde k české národnosti hlásilo jen 23 občanů. V letech 1919 - 1923 zde ve Stüdlově penzionu, kde má dnes pamětní desku, bydlel spisovatel Franz Kafka. Rovněž zde působil hudební skladatel Josef Křička, který byl i prvním českým kronikářem obce. Za II. světové války byly Želízy v rámci Sudet připojeny k Velkoněmecké říši, po válce zpět k Československu a obyvatelé německé národnosti byli vysídleni. V obci Želízy (něm. Schelesen) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: zvěrolékař, pekař, obchod s lahvovým pivem, řezník, 2 holiči, zahradnictví, 4 hostince, 2 obchody se smíšeným zbožím, hotel Johann Bůrda, mlýn Wrba, pension Olga Stüdl, zámečník, kovář, krejčí, švadlena, 3 obuvníci, trafika, truhlář. Byl zde i telefonní úřad a poštovna. Dominantou obce je budova školy s věžičkou a hodinami, dodnes v ní působí dvoutřídní obecní základní škola. 

Nejdelší trasa má 10 km a trvá necelé 3 hodiny. Pokud si chceme trasu o něco zkrátit, můžeme se vrátit zpět k Harfenici a po žluté se vrátit zpět do Želíz. Tato trasa má 8,9 km a trvá něco málo přes 2,5 hodiny

Odbočit však můžeme ještě po žluté turistické značce, kde můžeme vidět Žabí jeskyni, loupežnickou jeskyni Mordloch nebo Sedm chlebů, Hraběcí či Mariánskou kapli.  

Cestou z Čertových hlav vidíme i samotný barokní zámek Liběchov z doby kolem roku 1730, který vznikl na místě středověké tvrze v 16. století jako vodní hrádek. Roku 1709 jej spolu s panstvím koupili Pachtové z Rájova. Barokní přestavbu provedl v letech 1720 - 1730 architekt František Maxmilián Kaňka, rozšířil zámek o zahradní křídlo. Kolem roku 1811 jej dále upravil nový majitel, textilní podnikatel, armádní dodavatel a mecenáš Jakub Veith (1758 - 1833) a jeho mladší syn Antonín Veith, kteří do Liběchova zvali významné učence a umělce. Působil zde i sochař Václav Levý. V letech 1967 - 1975 byl zpustlý zámek opraven pro expozici asijských kultur Náprstkova muzea, po roce 1990 byl restituován a roku 2002 silně postižen povodní. V současné době patří zámek soukromé osobě a není přístupný, zpřístupněna je však část zahrad. Sbírky asijských, afrických a amerických kultur dnes lze navštívit v Náprstkově muzeu, Betlémské náměstí 1, Praha 1.


Pravěké osídlení místa dokládá žárový hrob na návrší v lokalitě dnešní školy. Nalezené nádobky vypichované keramiky a kamenné nástroje pocházejí z neolitu, mladší doby kamenné (5 000 - 3 500 let př.n.l.). Počátek středověkého osídlení dnešního města Liběchov není historickými prameny doložen. Nejpozději na přelomu 13. - 14. století byl u Labe na zpevněném písečném ostrůvku (jesepu) vystavěn vladycký statek pánů z Liběchova, nejspíše okrouhlá dřevěná tvrz s vodním hrazením, strážící odbočku zemské polabské stezky, směřující vzhůru táhlým dubským úvalem. Protékající bujná říčka (vůči Labi "zprava přitékající") se nazývala Desná, později Deštná a Liběchovský potok (Libocher Bach), dnes se jmenuje Liběchovka. 

Do psaných dějin vstoupil Liběchov záznamem v Zemských deskách roku 1311 (dle jiného pramene 1316) se zmínkou o rytíři Dominikovi (Dominovi) z Lubiechowa se syny Václavem a Jurzatou. Místní jméno Liběchov bylo odvozeno přivlastňovací příponou -ov od osobního jména L´uběch a znamenalo "L´uběchův, Liběchův (dvůr)". Z lidového úzu Liběchov vznikla i pozdější německá podoba názvu Liboch (od roku 1720). 

Na počátku 15. století patřil Liběchov rodu Škopků z Dubé. Jindřich z Dubé, syn královského hofmistra a oblíbence krále Václava IV., byl přítelem a ochráncem kazatele Jana Husa. V této spojitosti dlužno poznamenat, že v literatuře uváděný Husův pobyt na liběchovské tvrzi po vyhlášení interdiktu nad Prahou v říjnu 1412 není historicky doložen a lze jej pokládat za smyšlený. Od roku 1430 Liběchovské panství střídalo majitele. Od roku 1438 byl Liběchov v držení Pánů z Liběchova, od roku 1455, resp. od roku 1477 nazývaných vladyků "erbu půl jelena". Polovina jelena ve skoku se stala také místní heraldickou figurou. Roku 1543 se připomíná Vilém Beřkovský z Šebířova. Roku 1583 zemřel majitel statku, slezský šlechtic Kašpar Belvic z Nostvic (Nosswitz) a společně se ženou Evou byl pohřben v kostele sv. Havla, kde se ve stěně dochovala dvojice jejich náhrobků. Po nich roku 1603 vlastnila liběchovské zboží Anna Belvicová ze Štampachu. Roku 1615 se připomíná Jan Kryštof, rytíř Belvic z Nostvic. Starou tvrz dal tehdy přestavět v renesanční, plně kamenný, dvoupodlažní opevněný objekt okrouhlého půdorysu, půl tvrz, půl zámek se štíhlou věží. Stavba byla obkroužena širokým vodním příkopem, hloubeným v původních ramenech říčky, obdobně jako to je řešeno například na zámku - tvrzi v Roztokách u Prahy. Roku 1623 se připomíná tvrz pod kostelem na návrší. V roce 1621 je při zámku zaznamenán poplužní dvůr, vinice, mlýn, pivovar a ovčín. Toho roku panství převzala Magdaléna Belvicová, provdaná za Jiřího Malovce z Chýnova. Po její brzké smrti se Jiří roku 1643 oženil s její neteří Dorotou Františkou, dcerou cítovského pána Jana Kryštofa Belvice, zemřel však již roku 1647 bezdětný.

Roku 1648 císařský voják, hrdina třicetileté války a zemský soudce italského původu Hyacint Karel, hrabě Villani z Pillonica (1610-1656) získal Liběchov sňatkem s již vdovou, Dorotou Františkou, rozenou Belvicovou, ovdovělou Malovcovou. Přivedl si do Liběchova Karla, mladšího ze dvou synů z prvního manželství. Z manželství s Dorotou vzešly jen dvě dcery. Roku 1654 dal Hyacint Villani na viničním vrchu nad řekou vystavět kamennou zdaleka viditelnou kapli Sv. Ducha a Božího Hrobu, kde byl později sám pohřben. Jeho hrob s identifikační nápisovou cedulkou objevili Veithovi dělníci roku 1823, ale náhrobní desku neopatrnou manipulací zničili. Samostatná zvonice v půli kopce zanikla roku 1823 po přístavbě mohutné hranolové věže kostela, do které byly tři zvony přeneseny. Okrsek viniční hory byl italskými mistry domodelován terasovitě ve stylu italských zahrad a vyzděn opukou a pískovcem. Toto impozantní dílo, v současnosti silně chátrající, s již opuštěnou vinicí, patří rozlohou i objemem použitého kamene k největším stavebním počinům širokého okolí. Deska se znakem Antonína Ladislava Veitha byla odtud roku 2005 přenesena do muzea v Mělníku.

Roku 1664 zámek od Hyacintova syna, Karla Ludvíka de Villani koupil Ferdinand Kryštof von Scheidler (+1696), rovněž hrdina třicetileté války, vystudovaný právník a údajný vychovatel císaře Leopolda I. Dva oltářní obrazy do kostela sv. Ducha dodal proslulý pražský malíř Karel Škréta, není však doloženo, zda byl objednavatelem Scheidler nebo již Hyacint Villani. Liběchovské nemovitosti si po otcově smrti rozdělilo pět Scheidlerových dcer, z nichž Antonie Scheidlerová se roku 1709 provdala za hraběte Jana Jáchyma Pachtu z Rájova.

18. století přineslo Liběchovu jedinečný stavební i hospodářský rozkvět, jehož plody určují tvářnost obce dodnes. Především se tak stalo činností vzdělaného, kultivovaného a bohatého šlechtice Jana Jáchyma, hraběte Pachty z Rájova, a posléze jeho syna Huberta Karla. Na zvelebení panství se tehdy podílely osobnosti výtvarného života evropského formátu: císařský dvorní architekt František Maxmilián Kaňka jejich sídlo přestavěl v letech 1725 - 1730 na pohodlný barokní zámek s obdivuhodným citem pro původní stavbu: podkovovité jádro bylo uzavřeno novým barokním obdélným křídlem se sallou terrenou v přízemí a slavnostním sálem v patře. Malby v zámku i v kostele sv. Havla prováděli věhlasní malíři Václav Vavřinec Reiner a Jan Petr Molitor. Parter zámecké zahrady, terasa a schodiště kostela byly přetvořeny a osazeny sochami, z nichž nejvzácnější je Perseus, kterého vytesal proslulý sochař Matyáš Bernard Braun. Roku 1730 byl také přestavěn pozoruhodný farní patronátní kostel sv. Havla. Nad silným minerálním pramenem na blízké lokalitě Boží Voda (německy Geweihtenbrunn - Svěcená voda) byla nad studánkou vedle lázně zřízena kaple Panny Marie. Boží Voda byla propojena se zámkem promenádní cestou se stromořadím zvaným Palouček.

Rokem 1780 je datována Kalvárie, kamenná Křížová cesta o 14 zastaveních, lemovaná lipovou alejí. Do jejích výklenkových kaplí byly zasazeny dnes nezvěstné obrazy, které namaloval jezuita Josef Kramolín. Roku 2002 byly nahrazeny novými obrazy. Roku 1781 byla vystavěna honosná konírna pro "4 x 8 koní", kterou ve štítu identifikuje latinský nápis s chronogramem. Císař Josef II. dekretem z roku 1782 mimo jiné zrušil jak liběchovské poutě, tak liběchovský kostel sv. Ducha. 

Prvé tři čtvrtiny 19. století vlastnil toto panství další slavný rod, Veithové. Roku 1801 panství zakoupil Jakub Veith (1758 - 1833), úspěšný průmyslový podnikatel, výrobce bavlněných tkanin pro armádu, původem z Volar, pak českobudějovický měšťan, povýšený do šlechtického stavu. Po velkém požáru v roce 1811 dal zámek upravit do klasicistní podoby. V zámecké zahradě upravené na libosad postavil rozlehlý skleník, jedna část sloužila jako fíkovna (s 25 stromy) a druhá jako oranžerie. Roku 1823 dal Veith ke kostelu sv. Ducha přistavět věž - zvonici a rozšířil podzemní kryptu pro svoji rodinu. Na Boží Vodě vyrostl nový lázeňský dům a roku 1832 byla mezi farou a kostelem sv. Havla vystavěna německá škola. V blízké obci Želízy Veith zbudoval cukrovar. Syn Antonín Veith (1793 - 1854) a jeho bratr patřili k štědrým podporovatelům umění, vědy a kultury. Na zámku v Liběchově, upraveném do novogotické podoby, podle básníka Karla Egona Eberta vytvořili "Hnízdo romantické doby". Veithův liběchovský salón až příliš štědře hostil po dvě desetiletí nejvýznačnější představitele českého národního obrození, umělecké a intelektuální elity: Filozof pater Bernard Bolzano zde dokončil svůj proslulý spis Paradoxy nekonečna, sochař Ludwig Schwanthaler předložil skici 12 soch hrdinů české historie pro Veithův Slavín v Tupadlech, jehož architektonický návrh dodal Wilhelm Gail, útočiště zde našel po své exkomunikaci kněz a básník František Matouš Klácel. Jako Veithovi společníci i rádci zde pobývali historik František Palacký, Josef Jungmann, Josef Václav Frič, Václav Hanka, Karel Sabina, František Ladislav Rieger a mnoho dalších. O dění na Liběchově referoval samotář Emanuel František Velc. V obci působil vlivný vlastenecký farář, pater Filip Čermák (Tuchoměřický), který byl Veithovým společníkem stejně jako pater Václav Krolmus. Vynikající malíř Josef Navrátil (1798 - 1865) zámek obohatil velkolepou výmalbou sally terreny podle eposu o Vlastě a Dívčí válce, který napsal Karl Egon Ebert. Navrátil vyzdobil také Orientální sál. S Liběchovem je spojena tvorba význačného českého sochaře, původně zámeckého kuchaře Václava Levého. V blízkých lesích jsou dodnes zachovány jeho rané monumentální romantické skalní skulptury: kaplička Máří Magdalény, Harfenice, Kazatelna, Had, Čertovy hlavy, Klácelka, Blaník. V nedalekých Tupadlech započata stavba českého Slavína. Z důvodu nedostatku financí po Veithově smrti však zůstala nedokončena. Veithův synovec Antonín Ladislav byl nucen panství Liběchov prodat.

Roku 1878 Liběchov koupil kníže Emanuel Collalto, od něj svobodná paní z Armínu. Od poloviny 80. let 19.století do roku 1918 vlastnila panství pruská hraběnka Marie von Lippe z Biesterfeldu a Weissenfeldu. Na zámku nesídlila, panství pro ni kolem roku 1884 spravoval Alois Reichelt a po něm od roku 1894 česká pachtýřská rodina Homolků. 

Po rozpadu Rakouska - Uherska a vzniku Československé republiky v roce 1918 Ing. František Homolka od hraběnky von Lippe zanedbané panství koupil a postupně obnovil jeho prosperitu. Jeho zemědělský statek a lesní správa byly nevýznamnějším hospodářským subjektem. K prosperujícím podnikům patřil také např. mlýn Jana Papouška. Státem byl roku 1935 Liběchov povýšen na město a uznán nový městský znak se lvem kráčejícím doprava a vinnými hrozny, po II. světové válce byl statut města zpochybňován, ale od roku 2007 je opět platný. 

V roce 1932 byl v Liběchově poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, sbor dobrovolných hasičů. Hlášeno zde bylo 1 344 obyvatel. Evidovány byly tyto živnosti a obchody: 2 lékaři, 3 autodopravci, 4 pekaři, 2 stavební družstva, stavební hmoty, stavitel, pivovar Homolka, pokrývač, mlýn na barevná dřeva Pecher, 3 řezníci, 3 holiči, 7 hostinců, 3 porodní asistentky, 3 obchody se smíšeným zbožím, obchod s obilím, velkostatek Homolka, obchod s dřívím, obchod s chmelem, biograf Sokol, pohřební ústav, 2 malíři, Umělecký mlýn, velkoobchod s ovocem, 2 sadaři, pila Pecher, Lidové sanatorium dělnictva krejčovského, 2 sedláři, 2 zámečníci, kovář, 2 krejčí, 3 obuvníci, Občanská záložna pro Liběchov, Spar- und Darlehenskassenverein Liboch, výčep lihovin, 2 trafiky, 2 truhláři, kolář a cukrář. 

Pro staletí postupující germanizaci severních Čech stal se Liběchov nejjižnější výspou, vzdálenou pouhých několik kilometrů od českého královského města Mělník. V té spojitosti byl Liběchov - Liboch přirovnáván k "hrázi na Labi". Mnichovským diktátem je v říjnu 1938 národnostně smíšená obec (poměr Čechů a Němců 1:1) odtržena od českých zemí a začleněna do Sudetoněmecké župy Velkoněmecké říše (Reichsgau Sudetenland). Židé jsou deportováni do koncentračních táborů, české obyvatelstvo hrubě diskriminováno a vyloučeno z veřejného života. Zámek sloužil jako vojenský lazaret.

V letech 1945 - 1946 obec nuceně opustili jednotlivci i rodiny německé národnosti (více jak 50% obyvatel). Uvolněné nemovitosti byly dosídleny. Dlouhodobé správní napojení obce na Dubou se po II. světové válce změnilo, Liběchov přešel pod správu okresu Mělník. Působnost obce byla rozšířena o sousední, dříve samostatné Ješovice. Roku 1963 získalo několik zestátněných zpustlých objektů do správy Ministerstvo kultury: zámek, pivovar a kapli sv. Ducha propůjčilo Národnímu muzeu v Praze. V roce 1975, po osmileté generální rekonstrukci zámeckého objektu, bylo otevřeno v jeho prostorách Muzeum asijských kultur jako sekce Náprstkova muzea, součásti Národního muzea v Praze. Současně byla rekonstruována barokní budova pivovaru, kterou Náprstkovo muzeum dodnes užívá jako depozitář. V první polovině 90. let na terasách pod kaplí sv. Ducha a sv. Hrobu po čtyřech stoletích zanikla viniční trať, pozemky (stejně jako budovu zámku) získala v privatizaci rodina Homolků. Výrazně se změnil krajinný kolorit, v druhé polovině 20. století silně narušený stavbou rozlehlé elektrárny a později dýhárny na protějším břehu Labe. Oproti této újmě byla na konci století rekonstruována dlouho neudržovaná rozlehlá zámecká zahrada a rovněž dosud zanedbaný okrsek podmanivého kouzla s křížovou cestou a památnou lipovou alejí.

V srpnu 2002 zámek a část obce silně postihla pětisetletá povodeň. Výška vody při záplavě dosáhla v přízemí zámku výšky 3,2 metru. Během povodní se muzejní sbírky musely odstěhovat a expozice pobočky Náprstkova muzea v zámku již nebyla obnovena. Na přelomu tisíciletí zůstává Liběchov a jeho blízké okolí památkovou lokalitou mimořádné hodnoty kulturně-stavební, krajinné i přírodní jako jihozápadní okraj Přírodního parku Rymáň, sousedícího s Chráněnou krajinnou oblastí Kokořínsko.

V Liběchově můžeme dále vidět: Hraniční sloup Protektorátu, sochu Krista Salvátora, kostel sv. Havla, kapli sv. Ducha a sv. Hrobu, křížovou cestu ke kapli sv. Ducha a sv. Hrobu (unikátní soubor 14 výklenkových kaplí), památnou lipovou alej, stavební komplex tzv. Rašínek s unikátním včelínem, Umělecký mlýn Liběchov, lázně Boží Voda, kaple Boží Voda s pramenem i pivovar.

Hraniční sloup
Hraniční sloup
Kostel sv. Havla
Kostel sv. Havla
Kostel sv. Havla
Kostel sv. Havla

Křížová cesta s lipovou alejí. Je to jedna z mála poutních křížových cest ve Středočeském kraji. Výjimečná je mimo jiné tím, že ji zčásti lemuje více než 200 let stará lipová alej, tvořená řadou unikátních jedinců lípy srdčité. Čtrnáct barokních výklenkových kapliček (zastavení či poklon) pochází z roku 1780, z doby největšího stavebního rozkvětu Liběchova, který byl po celé 18. století v držení uměnímilovných hrabat Pachtů z Rájova. Kristovo utrpení cestou na Kalvárii v Jeruzalémě - od Pilátova rozsudku až po uložení do hrobu - bylo v původní výmalbě z 18. století znázorněno na 14 samostatných obrazech Josefa Kramolína, pozdně barokního malíře fresek a oltářních obrazů. Jeho dílo se v liběchovských kapličkách bohužel nedochovalo, a tak v roce 2002 byly do jejich výklenků vsazeny obrazy nové, převzaté z cyklu blíže nespecifikovaných svatých obrázků.

Kaple sv. Ducha a sv. Hrobu s pozůstatky unikátních vinic a výhledem na Mělník, řeku Labe, horu Říp a mělnickou elektrárnu.


A že jsou 9 metrů vysoké české Čertovy hlavy opravdu unikátním dílem, můžete porovnat zde:

V Národním památníku Mount Rushmore poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě je sousoší. Sochy byly vysekány přímo do žulového skalního masivu v letech 1927 - 1941 a zobrazují hlavy čtyř významných amerických prezidentů: George Washingtona (1732 - 1799), Thomase Jeffersona (1743 - 1826), Theodora Roosevelta (1858 - 1919) a Abrahama Lincolna (1809 - 1865). Sousoží navrhl sochař Gutzon Borglum v roce 1927. V květnu 1941 zemřel a v práci pak pokračoval jeho syn. Kvůli vyčerpání veškerých financí se mu nepodařilo původní projekt, který představoval prezidenty až k pasu, dokončit. I tak stavba trvala 400 dělníkům více než 14 let. Hlavy samotné jsou vysoké 18 metrů.

Nedaleko Mount Rushore stojí druhá obří socha, která zpodobňuje indiánského náčelníka Splašeného koně. Tu navrhl na přání Siouxů Korczak Ziolkowski, ale dílo stále není dokončeno. Socha byla objednána proto, aby připomínala velké hrdiny domorodých Indiánů, tedy jako určitou protiváhu Mount Rushmore.