Bitva u Jankova

24.06.2019

Místo jsem navštívila vlastně náhodou, když jsme s kamarádkou putovaly po Gynekologicko-urologické stezce a z Pičína jsme tudy pokračovaly na Blaník a pak dále do jižních Čech. Historie tohoto místa i celkový význam pro české země mě velmi překvapil, a proto se touto cestou o další tip na výlet podělím i s vámi.

Obec Jankov leží v okrese Benešov v nadmořské výšce 510 m, v oblasti nazývané Česká Sibiř.  Protéká tudy říčka Chotýšanka, která je levostranným přítokem řeky Blanice. 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352, titul městečko od roku 1543. 

Do historie se Jankov zapsal datem 6. března 1645, kdy se zde střetla švédská vojska generála Torstenssona s rakouskými císařskými vojsky vedenými generály Götzem a Hatzfeldem v největší a nejkrvavější bitvě třicetileté války na české území. Porážka rakouských císařských vojsk urychlila jednání o ukončení tohoto celoevropského konfliktu, kterého jsme byli součástí. Z těchto dob také pochází úsloví "Dopadl jako Kec u Jankova". Dnes tuto událost připomíná památník a mohyla nedaleko od Jankova. 

Každý rok se zde koná pochod Po stopách bitvy u Jankova. Účastníci mohou absolvovat trasu pěšky nebo na kole a dozvědět se něco o průběhu bitvy a bojových taktikách třicetileté války. Bitvy u Jankova se týkají i dvě naučné stezky v okolí obce.

V městysi Jankov byly v roce 1932 evidovány tyto obchody a živnosti: lékař, bio Sokol, cihelna, holič, 3 hostince, 2 koláři, kovář, 2 krejčí, 2 mlýny, obchod s obuví Baťa, 2 obuvníci, pekař, pila, sklad piva Velkopopovického pivovaru, 3 rolníci, sedlář, 4 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Jankov, 2 trafiky, 2 truhláři, 3 velkostatky (Nerad, Okresní velkostatek, Zvára), zubní ateliér, dále zde byl poštovní úřad, telefonní úřad, telegrafní úřad a četnická stanice. 

Pověst praví, že když byl pro kostel sv. Jana Křtitele pořízen nový zvon, nechal jím zdejší pán zvonit umíráček za svého uhynulého psa. Zvon, protože ještě nebyl posvěcený, se zalekl a ulétl do lesa Bažantnice, kde se ukryl v tůni. Odtud vylétal vždy v poledne zvonit, avšak jednou tam žena prala přízi, a když se jí zapletla do ponořeného zvonu, zaklela a zvon se utopil navždy.

Bitva u Jankova

Jak již bylo výše řečeno, 6. března 1645 se zde odehrála jedna z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Během střetu švédských a císařských vojsk došlo k vypálení všech okolních vesnic, jen Jankov vypálen nebyl. 

Bitva znamenala zásadní zlom v průběhu třicetileté války. Císařská armáda byla rozprášena a vrchní velitel Melchior Hatzfeld, hrabě z Gleichenu, zajat. Švédský velitel Lennart Torstensson pak táhl se svou armádou na Vídeň, zastavily ho však zprávy o mírovém jednání a v říjnu po neúspěšném obléhání Brna (květen - srpen) opustil české země.

polní maršálek Götz, Melchior Hatzfeld, Lennart Torstensson
polní maršálek Götz, Melchior Hatzfeld, Lennart Torstensson

V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo se rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému obsazenému vršku, rozpoutala se prudká palba. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma  zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa.

Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich). Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. 

Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a nestále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec. 

Jmenovaná bitva zlomila císařské armádě páteř, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tato jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi.

Tato bitva také ukončila dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapivě uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku (kde už se vedla zdlouhavá mírová jednání) psal, že "nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit", a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí "katolictví úplná zkáza".

Švédové měli 6 000 pěších, 9 000 jízdních, 4 děla 24liberní, 14 děl 12liberních a 42 děl 3liberních. Naproti tomu Svatá říše římská a Katolická liga měla 5 000 pěších, 10 000 jízdních, 4 děla 12liberní, 2 děla 6liberní a 20 děl 3liberní. Na straně Švédů 2 500 lidí zemřelo, bylo zraněno či zmizelo, na straně císařských vojsk zemřelo nebo bylo zraněno 3 500 - 4 000 osob, 4 000 jich bylo zajato. 

Pověst praví, že nebesa nemohla způsobit vítězství, tak alespoň varovala. Brzy po bitvě se lidovým podáním rozšířila v okolí Jankova pověst o tom, jak několik dnů před bitvou, při mši v jankovském kostele vypadlo kopí s praporcem z ruky dřevěné sochy sv. Václava a rozlomilo se na tři části. Podivili se všichni tomu neobyčejnému případu, a přítomný Jan starší z Talmberka, statku jankovského dědičný pán, vyptával se okolo stojících, zdali kdo pozoroval, jakým způsobem prapor, který by jinak násilím zlomením ruky vytažen býti nemohl, na zem spadl; i odpověděli někteří z okolo stojících, že viděli, kterak socha ruku pootevřela a prapor vypustila, že se tudíž nějaké nešťastné událostí dá nadíti, což se po několika dnech vyplnilo porážkou císařského vojska v bitvě u Jankova. 

Zajímavosti:

Jméno rakouského velitele Johanna Götze (počeštěle Kec) vstoupilo do českého povědomí úslovím: Dopadnout ... pochodit ... nebo vyhrát jako Kec u Jankova.

Bitvy se zúčastnil mimo jiné i falckrabě Karel Gustav, pozdější švédský král Karel X. Gustav. Velel v hodnosti plukovníka Kuronskému jízdnímu pluku, z kterého většina padla nebo byla zraněna. Jen Karel Gustav, jako jediný zůstal nezraněn, ač měl čtyři průstřely v šatech a klobouku.

V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá Vestfálský mír.                                                       

V Čechách a na Moravě poklesl počet obyvatel o jednu třetinu a po válce bylo pustých 20 % usedlostí v Čechách a 22 % na Moravě. Zpustošenou zemi popsal Petr Lehnstein: "Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larev a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiný ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal."

Kroniky a dobové záznamy mluví o rapidním nárůstu epidemií v letech 1625 - 1626. Podávají informace o tzv. "uherské nemoci", její pravá podstata není známá, je uváděna jako úplavice nebo též syfilis. V tomto období se také objevují epidemie tyfu, moru nebo kurdějí. 

Český kněz a historik Bohuslav Balbín napsal několik let po válce: "Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možné uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen."

Švédský král Gustav II. Adolf přinesl do evropských taktik mnoho nového. Aby vůbec mohl postavit schopnou armádu, zavedl v početně slabém Švédsku systém odvodů - každý desátý muž ze statku měl jít do války, kdežto zbývajících devět jej mělo živit a strojit. Jednalo se o první prvek profesionalizace armády. V průběhu války se stále více kladl důraz na rychlejší a přesnější střelbu. Mušketýry Gustav II. Adolf stavěl pouze do šesti řad za sebou (oproti Nizozemcům, kteří bojovali v deseti řadách), díky čemuž tyto řady rozšířil a docílil tak střelby z více mušket naráz. 

Bitvy probíhaly pomalu a krvavě, v neschůdném terénu mohly armády chodit kolem sebe několik dní bez jakéhokoli střetu, což samozřejmě krom vyčerpání vojáků mělo neblahý dopad na okolní vesnice a jejich obyvatele. Další problém byl se zajatci. Vzhledem k absenci jakýchkoli úmluvo válečných zajatcích, byli zajatci (nejenom váleční v dnešním slova smyslu, ale i civilisté), pokud za ně nemohla být vyplacena odměna, nezřídka popravováni, naopak výjimečný případ byla vražda císařského generála Karla Bonaventury Buquoye (v Čechách zvítězil Buquoy v několika důležitých bitvách třicetileté války, jedním z mezníků konfliktu byla bitva u Záblatí na Českobudějovicku, dne 4. listopadu 1620 při bitvě u Rakovníka byl choulostivě zraněn průstřelem obou stehen, kulka se dokonce "oudu přirozeného dotkla". Vzhledem ke zranění, předal velení císařské armády Rudolfu Tiefenbachovi před bitvou na Bílé hoře. Bitvy vlastní se zúčastnil pouze jako pozorovatel, v průběhu jen jednou nasedl na koně, aby pomohl svému vojsku, když se začalo stavovskému vojsku dařit, ale než dojel na bojiště, bylo nebezpečí zažehnáno. Za jeho vynikající služby a finanční půjčku mu císař Ferdinand II. daroval Nové Hrady, Rožmberk nad Vltavou, Libějovice u Vodňan, tvrz Cuknštejn a další. Karel Bonaventura Buquoy padl 10. července 1621 během obléhání pevnosti Nové Zámky na Slovensku. Toho dne chtěli císařští vojáci sklidit pšenici z okolních polí a ochranu žencům zajišťoval Buquoy pomocí 1 200 jezdců a 300 pěšáků. Z pevnosti proti nim vyrazil oddíl asi 1 200 jezdců vedených Štefanem Horváthem a císařští vojáci byli rozprášeni. Samotný generál padl do zajetí. V jednom okamžiku se zdálo, že císařští vojáci s pomocí posil z tábora moli získat na bojišti znovu převahu a zajatce osvobodit. Proto ho dva hajduci - protiosmanští bojovníci - kteří ho střežili, zabili. Byl pochován v neoznačeném hrobě v kostele Panny Marie V Rožmberku nad Vltavou).