Až na dno ... Orlické přehrady 3

28.11.2019

Podolsko je vesnice, která se nachází asi 2,5 km na západ od Podolí v okrese Písek. V roce 2011 zde žilo 27 obyvatel. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1477. Pamětihodností je Podolský most. 

Podolský most  byl vybudován mezi lety 1939 - 1943, aby nahradil starý řetězový most vybudovaný v roce 1848 spojující Podolsko a Temešvár. Tento most byl v roce 1960 v souvislosti s výstavou Orlické přehrady rozebrán a přemístěn na Lužnici, k vesnici Stádlec, a je známý jako Stádlecký most. Návrh nového železobetonového 510 m dlouhého mostu byl ve 30. letech 20. století oceněn na architektonické výstavě v Paříži, kde v roce 1937 získal Zlatou medaili a byl nazván Le beau pont de l´Europe (Krásný most Evropy). Další ocenění získal v roce 1939 na výstavě v belgickém Lutychu. Projekt mostu připravili V. Janák, J. Brebera a L. Pacholík ve spolupráci s Ing. J. Blažkem. Šířka mostu je pouhých 8,5 m, vozovka leží ve výšce 55 - 65 m nad řekou. Na stavbu mostu bylo spotřebováno 1 200 tun ocelové výztuže, 6 920 tun cementu a 6 300 m3 dřeva. Zpracováno bylo celkem 20 900 tun betonu, za 26 milionů korun jej postavila firma Ing. B. Hlava. Za II. světové války byl most důležitou dopravní spojnicí. Oba břehy Vltavy navíc v roce 1945 tvořily demarkační linii mezi americkou a sovětskou částí osvobozeného Československa. V dubnu a květnu 1945 sloužil most jako ústupová cesta části německých jednotek do amerického zajetí. Vojáci americké 3. armády zde v květnu 1945 čekali dva týdny na příjezd sovětských vojsk. Krátce po osvobození se Podolský most stal svědkem zločinů proti lidskosti. Na pravém břehu byli internováni němečtí vojáci Luftwaffe se svými rodinami. Ženy a dívky zde byly zneužívány, mnoho z nich zde raději spáchalo sebevraždu, včetně jejich mužů a otců. V roce 2011 byla část obětí exhumována německou vládní organizací Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V.

Podolský most se starým řetězovým mostem
Podolský most se starým řetězovým mostem

Na ostrohu nad řekou Vltavou se v katastru obce Chřešťovice nachází kostel sv. Jana Křtitele, kterému se také někdy říká "Na poušti" (pustina), čímž lze i vyložit značnou vzdálenost kostela od obce (téměř 1,5 km). Kostel totiž stojí na místě dřívějšího středověkého hradiště. Byl postaven kamenickou hutí, která stavěla hrad Zvíkov, v rámci výstavby drobných sakrálních staveb. Kolem roku 1570 ho nechal renesančně přestavět rytíř Bohuslav Kalenický z Kalenic. Z tohoto období je i gotické zaklenutí žebry v presbytáři, svorník a kamenné gotické portály. V 17. století byla loď o 4,6 metru prodloužena. Zvony pocházející ze 16. a 18. století, které byly původně umístěny v dřevěné zvonici pocházející ze 17. století, byly v době I. světové války ukradeny. 

Pohled na kostel v 19. století
Pohled na kostel v 19. století

Foto: Kateřina Horníková

Zařízení kostela pochází z konce 18. století. Patří mezi ně hlavní oltář, oltář Panny Marie v presbytáři, dva protější boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána, kazatelna s figurálními reliéfy, na hlavním oltáři jsou sochy sv. Petra a Pavla ze 17. století, kamenný figurální náhrobník je z roku 1613. 

Dřevěná přístavba zvonice pochází ze 17. století. O její dostavbu se tehdy zřejmě zasloužil hrabě Zikmund Ludvík Trautmansdorf. Zvonice tehdy obsahovala dva starobylé zvony. 

První zvon byl široký 88 cm a 70 cm vysoký s letopočtem 1555 a také jmény a znaky těchto šlechticů: Jan ze Švamberka, Jan mladší Kalenický, Wratislav z Bernsteinu a Zdeněk ze Spatzenbergu. Údajně bylo zvon slyšet zvonit až do města Písku. Druhý zvon, který byl široký 63 cm a 58 cm vysoký,  roku 1697 zdobily hlavičky andělíčků v oblacích a reliéf Panny Marie sedmibolestné. Tyto zvony byly za I. světové války takzvaně zrekvírovány. Kostel měl pouze zvonek ve věžičce. Kolem roku 1936 se vesnice rozhodla pořídit tři nové zvony. Zvon sv. Jan Křtitel vážící 523 kg a vysoký 110 cm byl ozdoben u vrchu vavřínovým věnce. Zvon sv. Panny Marie o váze 302 kg a výšce 90 cm a nejmenší sv. Josef, 218 kg a 81 cm. Menší zvony byly zdobeny věncem růžovým. Jejich svěcení na Hod Boží Velikonoční 12. dubna 1936 bylo ve vesnici velkou slávou. Za II. světové války byly i tyto zvony opět zrekvírovány. Zvon sv. Josefa byl tehdejším farářem Prágrem uchráněn. 

Podle pověsti hlas zvonu z kostela sv. Jana Křtitele přinášel smůlu vorařům, kteří se plavili po Vltavě a  hlubokém údolí pod ním. Když se voraři vydávali na cestu, jejich rodiny jim především přály, aby neslyšeli zvonit tento zvon. 

Jedna z nejstarších pověstí vypráví o tom, že z kostela sv. Křtitele vede tajná chodba, buď na zámek, anebo na bývalou tvrz v Údraži. Druhá pověst je o stavbě kostela sv. Jana Křtitele. Když se tehdy rozhodli začít stavět tento kostel, nebylo vybráno nynější místo, ale místo, kde stojí kaple sv. Anny, tehdy ještě úplně neznámý kopec. Základy byly ale třikrát přeneseny neznámou silou na nynější místo, a tak už zůstalo a kostel stojí na svém nynějším místě vzdálen od vesnice. 

V Chřešťovicích se během staletí vystřídalo mnoho panských rodů, jedním z nich byl vladycký rod Kaleniců. Chřešťovickou rodovou větev založil Bohuslav z Kalenic, královský úředník při zemských deskách, který se často zdržoval i v Praze, kde vlastnil dům ve Spálené ulici. Jeho domovem bylo chřešťovické panství a žil na chřešťovické tvrzi. Kolem roku 1570 nechal přestavět kostel sv. Jana Křtitele. Z tohoto období je gotické klenutí žeber v presbytáři i svorník. Jeho syn Oldřich musel otci slíbit, že dokončí přestavbu kostela. Oldřich zastával úřad nejvyššího lovčího ve službách Petra Voka z Rožmberka, a býval častým hostem na třeboňském zámku, a svým důvtipem bavil vybranou šlechtickou společnost. Po boku Petra Voka se účastnil válečného tažení do Uher proti Turkům. Při pohřbu Petra Voka byl poctěn tím, že vedl jeho slavnostně oděného koně. Oldřichova dcera Markéta je pohřbena v kostele, a její náhrobek z červeného mramoru i jeho nápis na něm je jeden z nejlépe dochovaných. V kostele jsou dvě další hrobky, zřejmě také Kaleniců. 

... Je 2. července roku 1824 a k Hornímu Lipovsku se právě blíží šíf - tedy široká dřevěná nákladní loď - pod vedením vrátného Vodrážky z Hladné. Pluje z Českých Budějovic do Prahy. Šíf je plně naložen a na jeho palubě se kromě posádky nachází Vojtěch Lanna, syn významného českobudějovického velkoprůmyslníka Tadeáše Lanny. Ačkoliv je plné léto, řeka je po několikadenních deštích mírně rozvodněná, a to má bohužel vliv na další události. Loď vlivem zhoršeného ovládání špatně najede na propust neboli šlajsnu, narazí na dřevěný ledolam a rozlomí se. Celá posádka se náhle ocitne ve vodě a nebýt obyvatel zdejšího mlýna a jejich rychlého zásahu, špatně by to s nimi nejspíš dopadlo. Omráčeného a topícího se mladého Lannu na poslední chvíli zachytí hákem mládek Jan Mrzena a vytáhne jej polomrtvého na břeh. Na památku zachránění svého syna nechal postavil na místě nehody Tadeáš Lanna velký litinový kříž zasazený v opukovém kvádru s mramorovým podstavcem. Na přední straně opukového kvádru je vytesán německý nápis: Zum dankbaren Andenken an die Rettung aus den Wasserfluthen bei dem am 2. Juli 1824 hier vorgefallenen Schiffsbruche. - Na věčnou vzpomínku záchrany z jezu při ztroskotání lodi 2. července 1824. Na druhé straně podstavce text pokračuje a v překladu do češtiny říká: Prozřetelnost boží věčně ukazuje svoji vládu. Neovlivňuje člověka v jeho rozhodnutích. Co se náhodou přihodí, je díky bohu bezpečné. To je věčný plán ...

Jelikož byl kříž při každoroční jarní oblevě ohrožován pukajícími ledy a břeh, na kterém kříž stál, byl podemletý, rozhodlo se roku 1852 o přenesení kříže do nedalekého Týna nad Vltavou a byl zabudován do paty domu číslo 13 v ulici Horní Brašov. Tím již není druhá část textu bohužel vidět.Proč byl přenesen zrovna na toto místo, nevíme, ale jedno vodítko existuje. Od kříže je vidět na nedalekou Vltavu a po jeho levé straně stávala vyhlášená plavecká hospoda U Hájků, kde se rádi zastavovali vltavští plavci. Dnes je tam hostinec Na Růžku. 

Na Horní Lipovsko byl přivezen kříž nový, ale tentokrát již nebyl postaven k vodě, nýbrž na skálu vysoko nad řeku.Díky tomuto počinu můžeme dodnes u vody kříž obdivovat. Při normálním stavu hladiny Orlíka je kříž i s podstavcem těsně nad vodou, v jaké poloze byl kříž o povodních 2002 si jistě dovedete představit.Mezi další zajímavost Horního Lipovska patří bezesporu na dohled ležící slovanské hradiště, které se nachází v těsné blízkosti dnešní Orlické přehrady. Leží na pravém břehu Vltavy, na ostrohu mezi Slabčickým a Vranovským potokem - dnes jsou tam malé zátoky. Vzhledem k tomu, že jedním ze způsobů obživy Slovanů byl i rybolov, výběr místa pro vybudování hradiště u Vltavy se nabízel.

Horní Lipovsko patřilo pod správní obec Dražíč a vybudováním vodního díla Orlík šlo celé do zátopy. Bylo zcela zničeno stejně jako Dolní Lipovsko na protějším břehu, které patřilo pod správní obec Jehnědno. Horní Lipovsko byla nevelká samota s několika staveními, jezem, přívozem a mlýnem. Jez s propustí stál těsně před mlýnem a býval velmi špatně sjízdný, zvláště za zhoršených podmínek.

Nedaleko obce Hladná (více zajímavostí o této obci zde), u samoty Rybárna, leží další historicky cenný objekt, který se díky letošnímu poklesu hladiny vynořil z hlubin Orlíku. Tímto objektem je jez s retardérovou propustí Nový Mlýn, který se nachází pod obcí Doubravka nedaleko Dražíče. Cca od roku 1720 stával na tomto místě u Vltavy vodní mlýn, který byl pojmenován Nový mlýn. Ke mlýnu patřilo několik hospodářských budov, jez a přívoz. Čas plynul a mlýn po staletí klapal svou starou známou písničku, ovšem nic netrvá věčně a pokrok nelze zastavit. Začátkem 20. let 20. století projevila správa Schwarzenberského panství zájem o toto místo a po dlouhém naléhání poslední pan otec mlýn Schwarzenberkům nakonec prodal. V roce 1929 byla na tomto místě tedy vystavěna moderní elektrárna se stejným názvem - Nový mlýn. Aby přiváděná voda postačila hladovým turbínám, byl jez zvednut na současnou výšku, tedy 3 m nad tehdejší hladinou. A tak jedna třetina z největších elektráren své doby počala dodávat elektrickou energii do pivovaru v Protivíně. Při výstavbě jezu bylo samozřejmě počítáno i s plavci (voraři), a tak byla na jezu vybudována 63 metrů dlouhá vorová retardérová propust, která se brzo stala slavnou a vodáky velice oblíbenou a vyhledávanou. Když se v pol. 50-tých let minulého století začala budovat Orlická přehrada, bylo o osudu elektrárn Nový mlýn rozhodnuto. V letech 1959 - 1960 se počalo s bouráním objektů, které měl přijít do záplavy a tomuto neunikla ani elektrárna Nový mlýn. Strojovna byla až k podlaze celá zbourána, kovové díly odvezeny. Vzhledem k tomu, že jez neměl při plánování přehrady lodní dopravě překážet, byl zachován a zatopen. 

Červená, též Červená nad Vltavou, je místní název, který označoval dnes již neexistující ves u Vltavy v okrese Písek. Jméno je odvozeno od tamního románského kostela svatého Bartoloměje, kterému se podle zbarvení kamene říkalo ruffa ecclesia (červený kostel). Obec byla administrativně rozdělena na tři díly: na pravém břehu Vltavy se nacházel I. díl patřící Jetěticím a II. díl spravovaný obcí Vůsí, na levém břehu III. díl náležel Oslovu. Většina obce byla zničena a zatopena v roce 1960 při výstavbě orlické vodní nádrže. 

Ves založila matka Jiříka Milevského Zdislava. První písemná zmínka pochází z roku 1189, kdy Červená patřila ke statkům premonstrátského kláštera v Milevsku. O rok později byl vystavěn románský kostel svatého Bartoloměje. Za husitských válek v roce 1430 získal majetky od císaře Zikmunda Lucemburského Jan Předbor z Radešína. Dalšími vlastníky jsou od roku 1463 panství Zvíkovské a od roku 1575 panství Orlické. Červená tak postupně náležela Rožmberkům, od roku 1473 Švamberkům, roku 1622 ji získali Eggenbergové a posledními šlechtickými majiteli byli od roku 1710 Schwarzenbergové. V rámci panství spadala obec pod správu branické rychty. Škola na Červené byla založena v roce 1729. V roce 1755 ji navštěvovalo 140 žáků. Původní obec zanikla v roce 1960. Letos kvůli výstavbě nového výtahu pro lodě na Orlické přehradě a snížení hladiny Vltavy o 7 metrů, tak jsou opět vidět některé základy domů, které jinak pohltil Orlík. 

Kostel sv. Bartoloměje pochází z roku 1190. Je to jednolodní obdélníková stavba s presbytářem sklenutým křížovou žebrovou klenbou. Roku 1960 byl kvůli výstavbě Orlické přehrady rozebrán a přenesen asi o 60 metrů výše k osadě Vůsí (dnes je místo označováno jako Červená II). Místo původní barokní zvonice stojí v současnosti u kostela pouze její replika. Na hřbitově při kostele byl pohřben bývalý zemský prezident Podkarpatské Rusi Antonín Rozsypal.

Kostel zdobí sluneční hodiny, které nechal roku 1828 zhotovit kaplan Josef Kronberger z Písku. Na hodinách je dodnes krásně čitelný latinský nápis: Significaret acus fecit Josephus hic horam ac noctu tenebris luce labante pari Kronberger. Smysl nápisu je ten, že za doby jarní a podzimní rovnodennosti ukazují hodiny přesně. V latinském nápisu je též zapsáno jméno autora. 

Kostel je obehnán zdí z cihel. Vstupy jsou opatřeny železnými vraty zamčenými na zámek. Možnost prohlédnout si ho zevnitř se naskýtá jen dvakrát do roka, a to, když se tu konají mše svaté - týden po Velikonocích u příležitosti vzpomínky na zahájení sezóny vorařů, kdy dostali požehnání, a pak na konci srpna, kdy slaví svátek Bartoloměj. Zařízen je stroze. Je zde jen oltář bez obrazu, varhany a lavice. I přesto má velké kouzlo a atmosféru. Zajímavá je románská žebrová klenba a zaujmou i očíslované kamenné dlaždice. 

Pamětnice Johana Žabková vzpomíná na to, jak kostel rozebírali po blocích a v roce 1960 přesunuli. "Kostel bourali ručně, žádná technika tam nebyla. Každý kvádr očíslovali a nahoře ve Vůsí kostel stavěli podle čísel, jak to bylo. Přesto není úplně stejný. Nepostavili tam kůr, který tu původně byl. Památkáři řekli, že v románské době kůr, jak ho známe my s varhany, nebyl. Varhany jsou na mírně vyvýšeném pódiu," vysvětluje pamětnice, která se narodila v Praze a dlouho zde i žila, ale na zaniklou Červenou nad Vltavou má mnoho vzpomínek. Její otec, tamější rodák, tu postavil chatu, kterou později přestavěl. Ještě rok před zátopou k ní stavěl schody ... 

Ani ona ale neunikla vodě z nově vybudované přehrady, která byla dokončena v roce 1961. Johana Žabková, původním povoláním zpěvačka v divadle, si vybavuje, že v původním kostele se na kůr chodilo po schodišti z venku. "Doma mám asi dvě fotografie, jak interiér kostela původně vypadal," podotýká s tím, že nyní je kostel o výzdobu ochuzený. Chybí tu třeba postranní oltář, ze kterého se zachoval jen obraz se svatou Annou. Právě ten našly ženy při úklidu schovaný za skříní. Dělníci, kteří kostel znovu budovali, byli ubytováni v penzionu ve Vůsí, k Vltavě to tak neměli daleko. "Tatínek už byl v té době v penzi a chodil tam okukovat. Vím, že říkal, že dělníci dbají na to, aby byly části kostela na stejných místech jako dříve," vzpomíná paní Žabková, která dnes žije v Milevsku a část roku tráví na chalupě ve Vůsí. Řemeslníci při znovupostavení kostela odkryli fragmenty fresek, které byly dříve zabílené. Nyní jsou na několika místech v kostele vidět. 

Díky poklesu hladiny Orlíku můžeme vidět i základy obvodových zdí červenského hřbitova, který se u kostela nacházel. Ostatky pohřbených byly přemístěny ke kostelu sv. Jana Křtitele a Panny Marie v části Svatý Jan, která patří k obci Květov, stejně jako Vůsí. Vybavuje si to i rodačka z Vůsí, paní Jana Jedličková. "Jakmile se hřbitov začal vykopávat, už tam nikdo neměl přístup," vzpomíná. "Nechci si to připomínat," vysvětluje s tím, že v jejich rodinné hrobce v Červené nad Vltavou byla pohřbena její babička a dědeček. "Babička zemřela v listopadu a na jaře se hřbitov stěhoval. Když mi zemřeli rodiče, mysleli jsme si, že babička bude ležet u Sv. Jana. Kam ji uložili, to nevíme," vypráví a oči se jí lesknou. Pátrat po tom, kde skončily babiččiny ostatky, nechce a ani nebude. Jisté je to, že slib, který dostal otec Jany Jedličkové, splněn nebyl. 

V roce 1930 měla Červená nad Vltavou 40 domů, 158 obyvatel, poříční správu, 4 penziony a četnickou stanici, která zde byla zřízena v červnu 1870 a patřila k nejstarším stanicím milevského okresu. Všechny penziony leželi v těsné blízkosti řeky a ze zahrad penzionů byl vstup do řeky. Řeka protékající Červenou nad Vltavou zde byla široká okolo 40 metrů a hluboká 100 - 180 cm. Nejhlubším místem na řece v Červené byla 5 metrů hluboká tůň pod kostelíkem sv. Bartoloměje. Kostelík byl několikrát přestavěn a až později byl doplněn o samostatnou zvonici a hřbitov. Původně měl totiž kostelík jen jeden zvon, který byl usazený v sanktusové věžičce na hřebenu střechy. Velká samostatná zvonice byla vystavěna koncem 17. století a stála ve svahu nad kostelíkem. Ke zvonici vedlo 31 schodů, dnes je jich tam o 11 méně. Původně byla zvonice osazena dvěma zvony, ty ovšem i s malým zvonem z věžičky "padly za vlast" během I. světové války. Na nový zvon bylo ze sbírek vybráno až po válce. Fara zde byla zřízena na místě bývalého mlýna v polovině 18. století a hřbitov byl založen dokonce až v polovině 19. století. Červenský hrobař bydlel na samotě zvané "Hrobárna" pod obcí Vůsí a zastával zde i práci kostelníka. Samota již neexistuje, těsně před I. světovou válkou dům hrobníka do základů vyhořel a byl stržen. 

Hřbitov byl rozložen na pravé straně od kostela ve stráni nad Vltavou a rozkládal se na třech stejně velkých terasách. Vchod na hřbitov byl zabezpečen kovanou bránou, před bránou se po levé straně nacházel velký kamenný kříž a z každé strany brány při vstupu na hřbitov stál vzrostlý listnáč zabezpečující v letních parnech dostatek stínu. Vzrostlými listnatými stromy byl obklopen celý areál Červenského kostelíku a tak zde bylo příjemně za každého počasí. 

Na prvním patř v pravém horním rohu stála malá márnice, ke které to od brány bylo rovných pětatřicet kroků. Ke kostelíku a hřbitovu vedla cesta protínající celou obec po pravé straně řeky. Za hřbitovní zdí se okolo márnice stáčela doleva a končila před loukou navazující po 10 m na řeku.