Apolinář

V Apolinářské ulici je zdravotnické zařízení - Zemská porodnice u svatého Apolináře. Slouží především jako porodnice, ale je zde i Perinatologické centrum pro Prahu a Středočeský kraj, které se zaměřuje na nejzávažnější těhotenské a novorozenecké patologie.

Pro svoji mimořádnou architektonickou hodnotu a význam v dějinách lékařství je budova chráněnou kulturní památkou. Součástí objektu je také kaple sv. Kříže.

Stavbě předcházelo rozhodnutí místodržícího Království českého, Leopolda Lva hraběte z Thun-Hohenštejna z roku 1862 o výstavbě nového porodnického zařízení nedaleko místa, kde do té doby stávala starší veřejná porodnice z roku 1789. Ta fungovala ve starém barokním kanovnickém domě při kostele svatého Apolináře. Výstavba probíhala mezi roky 1865 až 1875. Autorem je český architekt a stavitel Josef Hlávka, který se ve svém návrhu řídil moderními lékařskými poznatky i plány významných soudobých evropských porodnic. V průběhu stavby Hlávka částečně ochrnul a stavbu do jejího zdárného konce řídil konzultačně ze svého zámku v Lužanech prostřednictvím stavitele Čeňka Gregora. Její originální název byl Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře. Jmenuje se podle blízkého kostelu svatého Apolináře.

Zemská porodnice byla uvedena do provozu v roce 1875. Informace o prvním narozeném dítěti byla zveřejněna 28. dubna v Národních listech: Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu. V budově nemocnice se nacházel i nalezinec. Od té doby slouží budova nepřetržitě svému účelu a v jejích prostorách působily v různých organizačních uspořádáních vedle české porodnické kliniky i klinika německá a babicí (řízená porodními bábami). V budově pracovali významní představitelé českého i německého lékařství, například Jan Streng, Antonín Jan Jungmann, Gottfried Ritter von Rittershain, Karel Pawlík, Václav Rubeška a Josef Jerie. 

Dne 14. února 1945 byla při bombardování Prahy částečně zasažena i budova porodnice. 

V Apolinářské ulici na návrší zvané Větrov se nachází kostel sv. Apolináře. Kostel byl založen Karlem IV. roku 1362. Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348. Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Apolináře, čímž dal podnět k výstavbě kostela. 

Jednolodní gotická stavba s užším presbytářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360 - 1390. Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí, před postavením kostela sv. Apolináře by starší stavba musela být odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu. Archeologický průzkum v podlaze kostela se neprováděl.

Původní kapitula u sv. Apolináře sestávala z probošta a osmi kanovníků a kapitulní dům byl připojen ke kostelu vstupem přímo na tribunu kostela na jeho západní straně. Kolem roku 1419 kapitula chrám opustila až na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen. Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 1414 - 1418.

V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům. Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské.

V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu. Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628. Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon. V roce 1628 přikázal ovšem císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské.

Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusovou věžičku, čímž se poškodily i krovy. Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí. Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd. Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671). V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním. V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.

Horní část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou členěny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním, se strmou jehlancovou střechou. Slouží jako zvonice, po válečných rekvizicích se ze tří zvonů dochoval jen jeden: zvon sv. Apolinář s reliéfem sv. Apolináře mezi ornamenty a s latinským nápisem s chronogramem 1767, autor Johann Georg Kühner.