Kamenný pranýř v Kašperských Horách

Na náměstí v Kašperských Horách začíná u turistických informací vlastivědný okruh s názvem "Kolem pranýře za výhledy". Z hlavní silnice (Sušická) odbočíme vlevo do ulice Smetanova. Po levé straně mineme budovu barokního špýcharu ze 17. století. Z původní konstrukce je dochováno už jen obvodové zdivo z lomového kamene, dva architektonicky členěné štíty a charakteristická sýpková okna.  

  • Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno či více patrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů (např. uskladňování ovoce), nářadí, odložených předmětů, v létě k přespávání. Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síni, je označována jako špýcharový dům.
  • Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5 - 8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými či šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku i západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic, Čížov u Jihlavy), zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.
  • V sýpce bylo zrní uskladněno v přibližně 1 m vysoké vrstvě na podlahách. Sýpka byla jednou z nejdůležitějších staveb rozsáhlejších hospodářství. V dobách, kdy množství zemědělské produkce vyjadřovalo bohatství, byly budovány sýpky jako honosné stavby, které tvoří dodnes dominantu mnoha obcí. 
  • K obecnému rozšíření samostatně stojících sýpek došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z roku 1782 přikazující budovat obecní sýpky. Příkladem může být josefínský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi, který měl fungovat jako první obilní záložna v Česku.  

Odbočíme doleva a pokračujeme dále po našem vlastivědném okruhu. Dojdeme ke Kamennému pranýři z roku 1630, který představoval místo veřejného trestání a hanby. Byl tvořen kamenným válcovitým sloupem o výšce cca 147 cm krytým hlavicí, do níž byl vytesán letopočet. Původně stál na náměstí jižně od kostela. Po ztrátě své funkčnosti byl kolem roku 1800 přenesen za město na úpatí Šibeničního vrchu a upraven na boží muka. Jako jediný v Plzeňském kraji se může pyšnit statusem kulturní památky. K pranýři se připoutávali odsouzenci, kteří se dopustili trestných činů a přestupků, na něž se nevztahovaly hrdelní tresty Připoutání k pranýři zbavovalo trestaného cti, vykonávaly se zde některé tělesné tresty jako mrskání, uříznutí uší, jazyka, useknutí ruky, vypálení cejchu apod. 

Jedna lidová pověst vypravuje, že k tomuto pranýři byla připoutána cikánská dívka, nespravedlivě obviněná z krádeže. U pranýře jí kat uřezal uši. Odtud vyřkla zoufalá Cikánka svou kletbu: trojí vypálení krovů a déšť o každém jarmarku měly postihnout měšťany za její neprávem vytrpěná muka.  

Pohled na Kašperky od Pranýře
Pohled na Kašperky od Pranýře
Pohled na Kašperky od Pranýře
Pohled na Kašperky od Pranýře

Pokračujeme dále do kopce až dojdeme k Šibeničnímu vrchu, který leží 805 m nad mořem. Jak už název napovídá, v dávných dobách na tomto vrcholu stávala šibenice. Hrdelní právo získalo původní město Kašperské Hory (Bergreichenstein) v roce 1345 za dob Jana Lucemburského. Výkon trestního práva byl nejdříve prováděn na náměstí, později se tento akt přesunul právě na Šibeniční vrch. Dodnes můžeme být svědky hromady kamenů, které jsou zřejmě pozůstatkem popraviště. Méně závažné přestupky byly ve středověkých městech trestány na pranýři. 

Nejvyšším místem této trasy jsou Vinice (812 m.n.m.). Jsou odtud nádherné panoramatické výhledy nejen na kopcovitou krajinu Šumavy, ale i nedaleký královský hrad Kašperk, proti kterému stojí zřícenina hradu Pustý Hrádek

Pokud se na rozcestí dáme doleva, asi po 400 metrech dojdeme k lesní kapli Panny Marie Pomocné. Pokud se na rozcestí dáme doprava, přijdeme k Dřevorubeckému prameni. Dále pak dojdeme ke hřbitovu a kostelu sv. Mikuláše a kapli sv. Anny. Odbočíme doprava, projdeme kolem Mikulášské studánky, kapličky sv. Šebestiána a sv. Michala a vrátíme se zpět na náměstí. Trasa má 4,8 km, trvá asi 1,5 hodiny

Pěkná procházka, ale pozor, cesta vede přes pastviny!!!

Kaplička sv. Šebestián
Kaplička sv. Šebestián
Kaplička sv. Michal
Kaplička sv. Michal
Uvnitř kapličky sv. Michala
Uvnitř kapličky sv. Michala
Uvnitř kapličky sv. Michala
Uvnitř kapličky sv. Michala

Hřbitovní kostel sv. Mikuláše a kaple sv. Anny jsou jedny z nejzajímavějších architektonických památek Kašperských Hor. Kostel včetně hřbitova a kaple společně obehnaný zdí stojí v dominantní poloze na úpatí vrchu Vinice a je zdaleka viditelný. Důvod, proč tento kostel dokončený kolem roku 1330 na tomto vzdáleném místě mimo vlastní intravilán města byl postaven, dosud objasněn nebyl, i když byl předmětem zájmu řady badatelů. Ti ale dosud k jednoznačným závěrům nedošli. 

Osamocená poloha je vysvětlována různě; obvykle se soudí, že je to důsledek starší zástavby. Terénní průzkumy v bezprostředním okolí kostela sv. Mikuláše příliš rozsáhlou důlní činnost neprokázaly (důkladný archeologický průzkum ale doposud proveden nebyl). Větší zástavba se sice předpokládá, ale doložena nebyla (dnes je u kostela jen jedna budova). Nejstarší zpráva o osídlení je v listině s datem 24. srpna 1345, v níž jmenovaný "Hermannus de sancto Nicolao" věnuje k záduší kostela své pole. O 100 let později jsou doloženy nejméně dvě usedlosti v držení města Sušice, které v roce 1584 odkoupilo město Kašperské Hory. A v urbáři z té doby je uvedeno sedm poplatníků, tj. pravděpodobně sedm usedlostí. 

Původní historické osídlení bylo pravděpodobně rozptýleno právě zde na svazích a vrcholku mezi nynějšími Kašperskými Horami a Rejštejnem, což situování kostela dokazuje. Napovídá tomu i původní název obce - Berg Reichenstein. Dnešní město leží na nejnižším místě sedla horského výběžku a nemohlo tedy být "horou" nazváno. Ve středověku však existovalo společné dvojměstí - Berg Reichenstein a Unter Reichenstein. Někteří badatelé usuzují také o původní dřevěné zástavbě, jejímu potvrzení však chybí podstatnější nálezy stejně jako teorii o možném hornickém osídlení od Rejštejna až po Kašperské Hory, jehož by kostel byl pomyslným středem. Osídlení u sv. Mikuláše v žádných dochovaných pramenech není ztotožňováno s Kašperskými Horami, pravděpodobně bylo majetkem královského města Sušice. Větší osídlení okolí kostela tedy dosud není prokázáno, ačkoliv nalezené hrobky při archeologických výzkumech z let 1928 a 2002 dokazují hypotézu, že kostel vznikl na místě starší a méně reprezentativní svatyně. 

V době předhusitské měl patronátní právo král a kostel byl až do 16. století kostelem farním, což se vysvětluje tím, že místní horníci (pravděpodobně stavebníci) potřebovali svatyni k modlitbám a požehnání v dolech. Historiografie 19. století interpretuje založení kostela dokonce jako místo cechovních shromáždění havířů. 

Osídlení u kostela protínala dálková stezka (která napomohla k udělení privilegia Kašperským Horám v roce 1345 Janem Lucemburským). Vznik soustředěné městské lokace nynějšího města představuje zřejmě až druhou vývojovou fázi, kterou lze spojit se stavbou kostela sv. Linharta (dnes sv. Markéty) uprostřed horní osady Reichenstein.

Raně gotický trojlodní kostel byl zasvěcen sv. Mikuláši, jehož atributem jsou tři hroudy zlata. Uvnitř kostela v hlavní lodi se nachází malovaný dřevěný strop o rozměrech 8,5 a 18,5 metru. Motivy růží, kosatců, tulipánů, jiřin, narcisů, slunečnic a kopretin vymaloval kolem roku 1700 tehdejší purkmistr města Viktorin Antonín Graff. Uprostřed v oválu vavřínového věnce namaloval znak Kašperských Hor. Malba o rozloze 162 m2 je dílo nezvyklé a naprosto gigantické. Od stejného malíře a radního jsou také malby Krista, sv. Petra a Pavla na svatostánku hlavního raně barokního oltáře. Kromě stropu upoutá také boční akantový bohatě řezaný oltář z roku 1707 s obrazem 10 000 mučedníků od M.F. Kasimira (téma mučedníků bylo aktuální tam, kde důlní neštěstí a nepohřbené oběti byly časté). Jedinečnou výzdobou jsou i gotické nástěnné malby převážně ze 14. století, které dali pořídit příslušníci hornického patriciátu a ti jsou na malbách často také zobrazeni. Nejzajímavější freskou je trojdílný votivní obraz na severní stěně kněžiště z roku 1330 s postavami sv. Mikuláše, sv. Doroty, prvního zakladatele chrámu Jana Chugnera a faráře Frederika sloužícího mši. Ze 16. století je sousoší kalvárie na břevnu vítězného oblouku, které je působivé svým umístěním ve volném prostoru mezi lodí a kněžištěm. Kostel sv. Mikuláše je velmi cenná a originální památka.

V Kašperských Horách a v jejich bezprostředním okolí jsou situovány podle zvláštní energetické geometrie potenciální energetická místa (celkem 24 !), které představují kostely, kaple a křížky, které jsou vzájemně různě propojeny liniemi. Nejvíce energie má právě místo, kde byl v době gotické postaven kostel svatého Mikuláše.

Jedna z pověstí hovoří o ženě, která omylem v nočních hodinách navštívila kostel sv. Mikuláše v domnění, že už je ráno. "Kostel byl osvětlen a hrály varhany, lidé pilně  zpívali. Stařenka si sedla do lavice. Jak se tak dívá kolem, vidí u oltáře cizího faráře a v lavicích kolem ní úplně cizí lidi ve starých krojích. Také známé a příbuzné, ale všichni už byli po smrti. Viděla také své zemřelé rodiče. Všichni pozorovali stařenku ostrým a nepřátelským pohledem. Vtom přišla její zemřelá kmotřenka a varovala ji. Pošeptala jí, že prý má z kostela vycházet pozadu a u brány odhodit plášť," popisuje událost Hans Schopf v knize Začarovaná Šumava. A jak to dopadlo? Žena poslechla a tím se zachránila, neboť nadpřirozené bytosti se za ní skutečně vydaly. Ráno prý lidé nalezli na každém hrobu cár tohoto pláště.

Další pověst pojednává o mladém tovaryši, který odpoledne zavítal do kostela, aby se zde pomodlil. Zasedl do lavice a po chvíli usnul. Probudily ho až silně znějící zvony. Byla již tma, ale oltář byl osvícen. Farář ve zlatém ornátu se zeptal, jestli je tady někdo, kdo by s ním odsloužil mši. "Tak se mládenec smiloval, poklekl u oltáře a sloužil duchovnímu, jak nejlépe uměl. Nic se mu nezdálo divné. Teprve při omývání, kdy faráři lil vodu přes jeho ruce, všiml si, že to byly ruce umrlce. Zamrazilo ho, podíval se na kněze, byl to strašný kostlivec," uvádí se v knize Začarovaná Šumava. Mladík svým počínáním faráře, který čekal sto let, vysvobodil. Za svého života bral totiž peníze za mše a nesloužil je.