Kostel sv. Prokopa

Kostel sv. Prokopa je římskokatolický farní kostel z roku 1904 vystavěný v novorománském slohu. Nachází se ve Školní ulici, avšak farnost se nachází u kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Praze - Hostivaři. Kostel byl zapsán na seznam památek před rokem 1988.

Branický kostel sv. Prokopa je jednolodní stavba s apsidou a hranolovou věží na západním průčelí vystavěná v letech 1900 - 1904 v novorománském slohu. Autorem projektu byl architekt Rudolf Vomáčka.

Nové zvony Svatá Anežka a Svatý Vojtěch byly zavěšeny na počátku 21. století jako náhrada za zvony zrekvírované během 2. světové války. 

Před kostelem stojí na podstavci pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého v dlouhé klerice, dílo umělce z okruhu Františka Ignáce Platznera z poloviny 18. století. Socha původně stávala v nedalekém dominikánském dvoře, ke kostelu byla přenesena roku 1950.

V roce 1857 byla obec branická přifařena k Michelskému obročí (prebenda nebo-li příjem spojený s církevním úřadem). Pod jeho patronát patřilo i obročí v Podolí, zřízené v roce 1856. Braničtí však využívali zejména kapli sv. Kříže nacházející se v budově starého řádového pivovaru (kaple byla zrušena v roce 1899). Místní obyvatelé se proto rozhodli vybudovat vlastní kostel svépomocí, a tak v roce 1892 zřídili Spolek pro postavení a zařízení chrámu Páně v Braníku. Díky aktivitě spolku byl 1. července 1900 posvěcen základní kámen a započala stavba podle projektu arch. Rudolfa Vomáčky. Již za rok byl kostel, postavený v novorománském slohu, dokončen a 22. září 1901 byl zasvěcen památce sv. Prokopa. Stalo se tak, za vlády papežů Lva XIII. a Pia X, v době, kdy v čele pražské arcidiecéze stál kardinál kníže - arcibiskup Lev baron Skrbenský z Hřiště. Stavba kostela a s tím spojené náklady činily 40 000 korun. Patronát kostela přijala obec Braník, a to na den sv. Václava, patrona země České, dne 28.09. Léta Páně 1904. Ve výboru stáli: Josef Kohout - předseda, farář Antonín Brož - místopředseda, Václav Šercl - pokladník, kaplan Karel Svoboda - jednatel.

U kostela ale ještě nestála věž, na kterou již nestačily finanční zdroje, a na jejíž dokončení se tedy muselo počkat až do roku 1904. Prameny uvádějí, že velkou zásluhu na stavbě má zednický mistr František Strnad, který zděnou část věže postavil za dva měsíce a pět dní. Stálo jej to však zřejmě mnoho sil, protože osm dní po dokončení stavby náhle zemřel.

Na stavbu chrámu přispěli většími dary: Matice náboženská, obec Braník, Okresní výbor na Královských Vinohradech, J.J. kníže Adolf Josef Schwarzenberg, Antonín Šercl - obchodník z Prahy, Jan Zimpl - obchodník z Prahy, Podolská cementárna, česká šlechta, česko-moravské duchovenstvo, kláštěry a četní dobrodinci domácí i cizí.

Již v roce 1901 byly díky obětavosti místních katolíků zakoupeny, posvěceny a slavnostně zavěšeny první dva zvony z Diepoldovy dílny v Praze - sv. Antonín a sv. Prokop. Za 1. světové války byly oba zvony zabaveny rakouskými vojenskými úřady. Díky dalším sbírkám místních věřících byl v roce 1922 nahrazen jeden zvon a v roce 1924 i druhý. Za 2. světové války byly tyto zvony opět odcizeny nacisty. Současné zvony jsou z roku 1996 a jsou dílem zvonaře Petra Manouška ze Zbraslavi - jsou to sv. Ludmila, sv. Anežka, blahoslavená Mlada a sv. Zdislava. Zvony financovali převážně farníci, ale nemalou částkou přispěla i městská část Prahy 4.

Prvofarářem na branické faře a v kostele sv. Prokopa byl od 01.01.1907 P. Jan Chrysostomus Mačí, konsistorní rada, arcibiskupský notář, děkan atd. Přišel do rozháraných náboženských i politických poměrů, ale díky své vytrvalé, obětavé a nebojácné povaze obci velmi pomohl. Vyučoval ve škole, obnovil konferenci sv. Vincence, založil Jednotu k uctívání Nejsv. Svátosti oltářní, Bratrstvo živého posvátného růžence, Farní radu katolíků, katolickou akci i Jednotu Orla v Braníku a byl jejím starostou.  Nechal zhotovin zvony, umělecké jesličky a postaral se o elektrické osvětlení kostela nebo jubilejní sochu sv. Václava. Za války nezištně pomáhal, radil, psal, zastával se místních na úřadech, pracoval v Českém srdci, ve válečném komitétu atp. Postaral se o pomník padlým vojínům a legionářům. V roce 1907 začal psát Pamětní knihu farní osady u sv. Prokopa. V roce 1938 odešel na odpočinek a v roce 1941 zemřel. Po něm nastoupil P. Emanuel Třebický (1938 - 1961), který hned po svém nástupu nechal opravit všechny dveře kostela, daroval v roce 1941 do interiéru sochu sv. Terezie s Jezulátkem od A. Berky a nechal vymalovat stěny kostela. Pro svou činnost byl v roce 1942 jmenován arcibiskupsko konsistoří arcibiskupským notářem. Pomáhal za války legionářům a jejich rodinám. Byl zatčen Gestapem a mezi lety 1943 - 1945 umístěn v koncentračním táboře. Vrátil se ale zpět do branické farnosti, uspořádal sbírku na nové zvony a sloužil zde až do penze. Po něm nastoupil P. Jaroslav Novák (1961 - 1967), o jehož působení nemáme mnoho zpráv. Pouze o renovaci kostelní věže z roku 1965. Čtvrtým farářem se stal ThDr Vladimír Benda (1967 - 2005), lektor teologické fakulty v Litoměřicích, autor knih Hledání a Sdílení. Během jeho působení se vytvořilo fungující společenství farníků, kteří svépomocí pomáhali rekonstruovat kostel a zahradu. Na jeho kázání docházela i laická veřejnost. Došlo k restaurování soch, renovaci liturgického prostoru (abstraktní křížová cesta, Kříž Boží lásky), rekonstrukci osvětlení, nákupy teplometů, ušití potahů do lavic, úpravě zahrady včetně tvorby nových cestiček, zpřístupnění bočního bezbariérového vchodu atp. V roce 2003 dochází opět k velké rekonstrukci interiéru, a to víceméně do dnešní podoby. Od roku 1970 zde vypomáhají další kněží - P. Antonín Šus, který odešel do kostela u P. M. Sněžné, od roku 1979 potom P. Jaroslav Urban a od roku 1982 P. Václav Dvořák, který se po roce 1989 stává v Českých Budějovicích generálním vikářem. V roce 2005 přicházejí do farnosti kněží mariáni a novým farářem je ustanoven P. Jiří Ptáček MIC (2005 - 2015), za jehož působení byla vybudována přístavba ke kostelu. Dne 27. září byl požehnán papežem Benedikterm XVI základní kámen přístavby a dne 3. července 2011 kardinál Dominik Duka OP požehnal celé dokončené dílo. Po jeho odchodu do farnosti v Hrádku u Vlašimi nastupuje v roce 2015 P. Mgr. Grzegorz Tanderys MIC, který dokončuje rekonstrukci úpravou fasády kostela a zvelebuje interiér kostela. Snaží se misijně působit v rámi celého Braníka. Farnost se zvětšuje a přibývají duchovní i společenské aktivity. 

Svatý Prokop

Pro nedostatek zpráv není možné stanovit rok narození sv. Prokopa. Ze sázavských letopisů popisující světcovu smrt v roce 1053, můžeme pouze odhadnout pravděpodobné datum narození. Z historických a antropologických bádání se potom usuzuje na dobu mezi roky 970 - 985. Prokopovi rodiče byli zemanského stavu, bohabojní a šlechetní lidé, kteří nebyli tísněni chudobou, ale ani neoplývali bohatstvím. Básník žijící ve 13. stol. nazývá světcova otce starým kmetem z Chotouně, a proto je toto místo označováno jako rodiště sv. Prokopa. Otec se prý jmenoval Vít a matka Božena. Není jasné, jestli jméno Prokop získal od rodičů nebo je později sám přijal, protože bylo tenkrát u mnichů zvykem, že s novým životem přijali i nové jméno. Jméno Prokop je řeckého původu a znamená muže činícího pokrok v práci, i když nalezneme i takové výklady, kdy se význam jména hledá v latinském spojení "procus pius", tj. zbožný milovník. Jako dítě prý neměl moc rád dětské hry, ale nacházel zálibu v pobožnostech. Už od mládí se toužil stát knězem, a proto hledal literární vzdělání. V té době byla církevní služba ještě na latinský a slovanský způsob, který se lišil v obřadech a liturgické řeči. Prokop se rozhodl pro přípravu k slovanskému kněžství. Dosvědčuje to ve 12. století nejmenovaný sázavský mnich: "Sv. Prokop vyučiv se kanonickým řádem slovanskému písmu, od biskupa Kyrilla někdy vynalezenému a ustanovenému, stal se výtečným knězem světským". Světcův životopis ze 13. století uvádí, že vzdělání získal na Vyšehradě, ale dnešní badatelé se domnívají, protože škola na Vyšehradě vznikla až po Prokopově smrti, že vzdělání získal od některého staršího kněze formou individuální výuky a stal se knězem. Měl i vlastní rodinu, jak bylo v té době běžné i u světských kněží (o celibát u duchovních osob začal usilovat až papež Řehoř VII., 1073 - 1085). Po zralé úvaze a dohodě s manželkou a synem Jimramem však od rodiny kolem roku 1000 odešel a stal se mnichem Břevnovského kláštera (založen sv. Vojtěchem a Boleslavem II.) pode vedením druhého tamního opata Jeronýma řečeného také Dobromír. Po nějaké době však zatoužil po čase stráveném o samotě s Bohem, takže poprosil o propuštění a usadil se v jeskyni v dalejském údolí u Jinonic, kde žil osamoceným poustevnickým životem v modlitbě, postu a bdění. Když byl objeven pastýři a jeskyni opustil, přesunul se asi kolem roku 1009 na vzdálenější místo do Posázaví. Pověst o něm a jeho ctnostech se v okolí šíříila a na její doslech přicházeli houfně lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám ... a on zvažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval vítaně jejich mysli ... S pomocí knížete Oldřicha tak postupně vznikla kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Nejprve zde vznikl dřevěný kostelík ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele a posléze i klášter. Prokop v něm byl v roce 1035 synem Oldřicha, Břetislavem I., a biskupem Šebířem uveden do úřadu opata nově vzniklého kláštera. Sázavský klášter byl jedním  posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně. Jako opat řídil sv. Prokop své mnichy pravidlem pokory a zásadou sv. Benedikta: "Modli se a pracuj!" Jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením. Dne 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie, Prokop v požehnaném věku v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběli ani jeho syn Jimram a synovec Vít, zemřel v pověsti svatosti. V posledních dnech života předpověděl Jimramovi a Vítovi šestileté vyhnanství i vládu knížete Spytihněva a Vratislava. V té době také pobýval v klášteře jeden nemocný host. Tomu Prokop řekl, ab počkal do druhého dne a po jeho smrti si odnesl plášť, kterým byl přikryt. U Prokopa nemoc vyvolala záchvat, rozloučil se s bratřími, které naposled napomínal i těšil a pak zesnul. Nemocný host po oblečení světcova pláště dosáhl úplného uzdravení. Svatý Prokop byl pochován v dřevěném chrámu, který před lety vlasníma rukama budoval a kde se odehrávaly společné modlitby sázavských mnichů. Prokopův hrob se pozvolna stával místem úcty a přibývala svědectví lidí o zázracích v jejich životě na přímluvu Prokopovu. Začal rozkvétat nový světcův život - život věčného nebeského přímluvce. Za vlády prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a římského papeže Inocence III. lidovou úctu a péči Prokopových mnišských následníků o jeho dílo, završilo oficiální svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném románském chrámu, který vystřídal původní dřevěný. Před oficiálním svatořečením se zkoumaly Prokopovy zázraky a mluví se o devíti. Tehdy se prý přihlásili i lidé z okolí s tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do nějž byl zapřáhnut čert a světec že měl v ruce kříž (jedná se mimo jiné také o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou). Druhá verze tohoto obrazu, kterou uvádí Jar. Kadlec je, že vznikl díky neporozumění větě z nejstarší legendy, v níž se uvádí, že "srdce svých posluchačů svlažoval slovy svatých kázání a rádlem poučování napravoval jejich mysl". A poslední vysvětlení uváděné Jar. Němcem říká, že legendární vyobrazení s čertem "značí vítězství nad zlobou pekelné moci, která stále zasahuje do lidských osudů". Svatý Prokop byl postaven po boku prvních českých zemských patronů - vedle příslušníků knížecího přemyslovského rodu sv. Ludmily a sv. Václava a slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha. V křesťanském nebi spolu s nimi začal půsoit sv. Prokop jako divotvůrce a ten, kdo přemáhá temnoty a síly zla a vítězí nad nimi. Zřejmě krátce po jeho smrti ve 2. pol. 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda. Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích (biskupské insignie) s berlou a mitrou (ceremoniální pokrývka hlavy). Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí. 

Kostel Církve Českobratrské Evangelické v Braníku stojí v prostoru po vytěžené skále. Je to dřevěná sakrální architektura. V průčelí štítu je umístěn emblém církve - kalich. Kazatelská stanice této církve byla v Braníku zřízena 1. ledna 1942 a duchovním správcem byl pověřen nuselský vikář František Janovský. Konec 2. světové války znamenal počátek snah o výstavbu vlastního svatostánku. První poválečná schůze výboru se konala 20. května 1945 a k 1. září 1946 se Braník stal samostatným farním sborem. Prvním farářem byl Timoteus Pokorný, ale byl instalován až 2. března 1952, neboť dlouho nepřekonatelnou překážkou se ukázalo obstarání bytu pro něho samotného a jeho rodinu.

Nakonec bylo rozhodnuto vystavět na získaném pozemku provizorní dřevěnou stavbu, a to tak, aby nevadila při pozdější stavbě kostela kamenného. Důvodem pro zvolené provizorium byl momentální nedostatek financí a velký nedostatek stavebních hmot, protože realizace stavby přišla krátce po ukončení 2. světové války. Projektant kostela Ing. arch. Pavel Bareš viděl však i výhody tohoto řešení, kterými bylo rychlé postavení stavby, poměrně malý náklad, nízká spotřeba stavebního materiálu a možnost velkého množství svépomocných prací. Vzorem projektu byl dřevěný toleranční kostel z konce 18. stol. v Hrubé Lhotě na Valašsku. Na Moravu a do Čech přinesli vzory takové úpravy maďarští reformní kazatelé z Uher. Do obdélníkového prostoru se vcházelo uprostřed delší stěny. Po obou stranách vchodu byly přidány sborové místnosti a kancelář. Slavnostní otevření kostela bylo 9. května 1948. V roce 1976 byly zakoupeny od smíchovského sboru varhany a v roce 1990 byla přistavěna apsida. Autorem návrhu byl architekt David Vávra. Původní stavba je ze smrkového dřeva, ale celý interiér přistavěné apsidy z borového dřeva. Provizorium, původně zamýšlené maximálně na dobu dvaceti let, slouží dodnes.